Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Císařské nařízení ze dne 8. července 1898, č. 120 ř. z., jímž se částečně zrušila povinnost, v §§ 234 a 235 zákona o osobních daních přímých ze dne 25. října 1896, č. 220 ř. z., stanovená, srážeti daň při vyplácení proměnlivých platů služebních, pozbývá platnosti.

Pro povinnost v odstavci 1. uvedenou platí tudíž, nehledíc k článku 2. tohoto zákona, ustanovení §§ 234 a 235 zákona o osobních daních bez obmezení.

Pro výši daně, kterou bude v roce 1920 z proměnlivých platů služebních srážeti, platí až do doručení platebního vyzvání obdobně ustanovení § 234, odstavec 4. zákona o osobních daních.

Srážce, uvedené v § 234 zákona o osobních daních, nepodléhají zkušební (promoční) taxy a kolejné vůbec; tantiemy, presenční taxy a provise podléhají této srážce jen tehdy, vyplácí-li zaměstnavatel vedle těchto požitků ještě jiné služební platy, daňové srážce podléhající.

Na daně, jichž vybírání srážkou zavádí se teprve tímto zákonem, nevztahuje se ustanovení článku IX., § 1. C zákona ze dne 7. října 1919, č. 541 sb. zák. a nař., o převzetí daní státních zaměstnanců státem.

Zákon tento nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1920. Provésti jej ukládá se ministru financí.

Podle původního znění § 234. zákona o osobních daních přímých byli zaměstnavatelé, kteří vyplácejí služební platy v §§ 167 a 168 citovaného zákona označené, povinni, daň z příjmu a daň z vyššího služného, z těchto platů příjemcům jich předepsanou, sraziti a státní pokladně odvésti. Povinnost, srážeti daň, vztahovala se tedy ne jenom na platy pevné, nýbrž i na platy proměnlivé, jako na mzdy od kusu, akordní, týdenní a pod. (§ 167., č. 3.)

Původní znění § 234. bylo císařským nařízením ze dne 8. července 1898, č. 120 ř. z., pozměněno, že z povinnosti srážeti daň zaměstnavatelem vyjmuty byly platy proměnlivé, t. j. tantiemy, presenční taxy, kolejné, zkušební taxy, provise, dále mzdy akordní a od kusu, jakož i takové časové mzdy, které jsou ujednány ve lhůtách ne delších než čtyřnedělních.

Důvod této změny sluší hledati v odporu zaměstnavatelů proti srážení daně, které jim působilo zajisté značnou práci.

Po vydání onoho nařízení vznikaly však nové, ještě značnější obtíže a to finančním úřadům při vymáhání daní, jež byly k přímému placení dělníkům předpisovány. Obtíže tyto stupňovaly se během války tou měrou, že daně na platy proměnlivé vypadající z valné části vůbec nemohly býti vydobyty, a tím přicházel stát o značnou část svých příjmů.

V poslední době prohlásily různé deputace továrního dělnictva zcela rozhodně, že daň z příjmu, po případě daň z vyššího služného předpisovanou ku přímému placení platiti nemohou, poněvadž zaplacení této daně ve dvou zákonných lhůtách, t. j. 1. června a 1. prosince, tedy ve větších obnosech, jest jim vzhledem k nynějším drahotním poměrům zhola nemožno. Deputace tyto prohlásily však zároveň, že dělnictvo jest ochotno, tyto daně platiti, budou-li se mu srážeti - jako tomu jest u příjemců platů pevných (tedy na př. u úředníků) - zaměstnavatelem při výplatě mzdy. Při tomto způsobu vybírání daní neucítí prý jich tíhy a nebudou vydány finančním potížím dříve zmíněným.

Ministerstvo financí nemůže neuznati oprávněnost tohoto požadavku dělnictva, naopak musí jej v zájmu financí státních podporovati, ačkoliv si nijak nezatajuje, že zavedením vybírání daní z platů proměnlivých srážkou vznikne zaměstnavatelům nové značné břemeno. Ohled na zaměstnavatele musí však ustoupiti zájmu státnímu a oprávněnosti požadavku dělnictva, a to tím spíše, že již za války u některých velkých průmyslových podniků (jako na př. ve Škodovce v Plzni) tento způsob vybírání daní dohodou mezi zaměstnavatelem a dělnictvem na jedné straně a mezi berní správou na straně druhé byl zaveden a plně se osvědčil. Ostatně nyní, kdy instituce srážení daně - aspoň pokud se týče platů pevných - se úplně vžila, bude postavení zaměstnavatelů v tomto ohledu podstatně příznivější proti roku 1898, kdy zaměstnavatelé stáli před nezvyklou novotou.

K provedení záměru, vybírati daň i z platů proměnlivých srážkou, stačí, když se obnoví původní znění § 234, což se stane zrušením císařského nařízení ze dne 8. července 1898, číslo 120 ř. z.

Výjimku ze srážky bylo by učiniti u takových platů proměnlivých, jichž výše předem se těžko dá zjistiti a které se vyplácejí ve lhůtách poměl.ně dlouhých (na př. jednou za rok), jako při kolejném, zkušebních (promočních) taxách, tantiemách, presenčních taxách a provisích.

Ovšem, vyplácí-li zaměstnavatel kromě tantiem, presenčních tax a provisí ještě jiné platy daňové srážce podléhající (jako měsíční služné nebo mzdy), pak bylo by placení srážkou rozšířiti i na tantiemy, presenční taxy a provise. Tak tomu bylo až posud. Tento posavadní stav zachovává článek 2.

Ustanovení článku 3. má za účel zameziti, aby se státní zřízenci, jimž se dostává platů proměnlivých, nedomáhali převzetí daně státem stejně jako jest tomu u státních zřízenců s platy pevnými. U státních zřízenců s platy pevnými byla totiž převzata daň státem, zároveň však byly jejich drahotní (válečné) přídavky o tuto převzatou daň zkráceny. U zřízenců státních s platy proměnlivými, ku kterým hlavně náleží mzdy dělníků, nebyla sice daň státem převzata, avšak za to nebyly jejich drahotní (válečné) přídavky zkráceny o tuto daň, takže tito materielně újmy neutrpěli.

V ohledu formálním navrhuje se, aby osnova vzhledem k její veliké naléhavosti byla ihned přikázána finančnímu výboru s povinností, aby příštího dne podal zprávu plenu Národního shromáždění (t. j. do 24 hodin).