Projednání přítomného návrhu
poskytuje příležitosti k výlevům,
řekl bych, lyricky něžným i roztrpčeně
silným proti vojenské správě státu,
k němuž jsme dříve náleželi.
Bylo mnoho barbarských, nekulturních, pohoršlivých
činů, jichžto vojenská i politická
správa rakousko-uherská se dopouštěla,
ale z nejtrapnějších bylo jistě násilné
odebírám zvonů k účelům
válečným.
Tušili jsme, později jsme to určitě
věděli, že každý ten zvon, ať
malý "tinkáček" ze zapadlé
dědiny, ať majestátní zvon velkoměstských
věží, k výrobě nástrojů
vražedných určený, jest umíráčkem
Rakousko-Uherska. Ustaly hlaholiti zvony na oslavu boží,
ustaly plesat i lkáti s lidem, kterému byly často
symbolem vyšších citů, probuzením
zbožnosti, něhy a poesie. Tupé, zlomené,
zkřekavé zvuky zvonů rozbíjených
nebo puklých . . . to byla podoba zoufalých zvuků
Rakouska-Uherska, jež vydávalo před svým
zánikem.
Dovoluji si zde podle spolehlivých zpráv i z vlastní
zkušenosti tvrditi, že náš lid i naše
kněžstvo katolické i evangelické, bránilo
se všude do poslední chvíle proti odběru
zvonů.
Vznikla o tom celá literatura "néniová",
plná kvílení a nářku při
loučení se zvony. Slovenský básník
Martin Rázus (evang. farář) ve sbírce
"To je vojna" má báseň "Malý
rebellant", ve které líčí, jak
slovenský chlapeček, taký malý "mendík"
strachuje se o svůj zvon a nechce připustit, aby
byl vzat. Katolický spisovatel slovenský Dr. Kovalik
Ústianský v básni "I zvony" tklivě
tlumočí žal lidu nad ztrátou zvonů:
Počujem z dola nárek, stony:
I zvony idú brať, i zvony."
Přecházím k vlastní zprávě.
Jakmile jsem dostal návrh do zpravodajství, jal
jsem se pátrati, zdali a kde jsou ještě nějaké
zrekvirované předměty, jichž návrh
se týká. Obrátil jsem se předně
na zástupce ministerstva Národní obrany v
našem branném výboru, aby se pokusil věc
zjistiti. Dále jsem se otázal v Brně, posléze
i na Slovensku. Mimo to poslanec Ing. Pospíšil mi
slíbil, ze mi zaopatří určitá
data o rekvisici zvonů, která by vedla na stopu,
kde snad ještě jsou. Zatím poslanec Pospíšil
zemřel. Se Slovenska na moji urgenci došla zpráva,
že tam není známo, kde by zrekvirované
zvony a p. byly uloženy.
Z Brna došla mne zpráva z presidia moravského
místodržitelství: "Dle sdělení
stav. odboru zemského vojenského velitelství
v Brně (podplukovník Bílek) nalézá
se na Moravě jediný zrekvirovaný, doposud
neodebraný zvon a to v Přerově, na nádraží.
Zvon tento patří obci Woitzdorf (polit. okres Šumperk).
Obec Woitzdorf byla již zem. voj. velitelstvím vyzvána,
aby si zvon po náhradě, která obci svého
času za zvon byla vyplacena, odebrala. Dále jsou
uloženy dva zvony, pocházející z Polska
ve zbrojovce v Brně. Zemské velitelství je
však toho názoru, že tyto dva, z Polska pocházející
zvony, t. č. nedoporučovalo by se vraceti. O kotlech
není ve zprávě té zmínky.
Od zástupců ministerstva Národní obrany
podána posud tato zpráva: "Kroky za vrácení
zvonů podniknuty již dávno a likvidační
vojenská komise plnomocníka československé
republiky ve Vídni sdělila přípisem
ze dne 17. března 1919, že se zachovalo v arsenálu
vídeňském pouze 6 zvonů z bývalého
okrsku vojenského velitelství v Litoměřicích.
Zvony ty budou farám vráceny, jakmile se zjistí
jich majetníci."
Zajímavo, že podle prvé i druhé zprávy
jsou zachráněny jenom zvony z německých
míst a z Haliče.
Na základě této zprávy navrhuji tuto
resoluci:
Národní shromáždění račiž
se usnésti:
Ministerstvu Národní obrany se ukládá,
aby zrekvirované zvony a kotle, které byly zjištěny
nebo zjištěny budou, byly majetníkům
v oblasti československé republiky vráceny
za peníz, který jim byl při rekvisici vyplacen.