Jan Hájek, narozený dne 24. června 1854 na
Kladně, dožadoval se pomocí revírních
báňských úřadů v Mostě,
Slaném a Teplicích v létech 1894 až
1914 i na dále uplatnění svých nároků
na zaopatření s odůvodněním,
že prý v říjnu 1892 utrpěl na
dole »Karel«, náležejícím
později společnosti Brüxer Kohlenbergbaugesellschaft
u Teplic, těžký úraz. Ústřední
bratrská pokladna v Mostě, která v této
věci byla dotázána, zamítla uděliti
starobní plat zaopatřovací, ježto prý
jmenovaného roku ani členství žadatelovo
v matrikách bývalé bratrské pokladny
v Teplicích, ani jeho poranění v jejich úrazových
výkazech zaznamenáno není. Bratrská
pokladna v Teplicích je právní předchůdkyní
bratrské pokladny mostecké, byvši podle §
22. zákona o bratrských pokladnách ještě
s jinými pokladnami hnědouhelné pánve
sloučena v jednu, pode jménem mostecké bratrské
pokladny. Při dalších návštěvách
u jmenovaných báňských úřadův
i u nadřízeného báňského
hejtmanství v Praze žádal jmenovaný
vedle provise též udělení podpory, které
mu opětně jmenovanou společností,
pozdější majetnicí dolu »Karla«,
jakož i z jiných stran bylo poskytováno. Proti
udělení zaopatřovacího platu (provise)
zaujímala bratrská pokladna mostecká trvale
stanovisko zamítavé. Bratrská pokladna mostecká
namítá proti Hájkovi, že ve svých
tvrzeních o utrpěném úraze udává
různá léta: jednou rok 1889, jindy 1890,
jindy opět rok 1892. Podle šetření bratrské
pokladny mostecké utrpěl prý Hájek
dne 21. října 1889 pouze lehkou zhmožděninu,
která jej prý neučinila ku práci neschopným.
Po tomto poranění dostalo se mu prý podle
záznamů bratrské pokladny nemocenských
podpor za dobu 32 dní. O zdravotním stavu Hájkově
v nejblíže následující době
není ani u závodu ani u bratrské pokladny
žádných záznamů. První
žaloba Hájkova proti mostecké bratrské
pokladně o udělení provise nebo-li zaopatřovacího
platu byla dne 7. července 1909 z důvodů
již rozhodnuté pře, vzhledem k nálezu
ze dne 7. dubna 1899 zamítnuta. Druhá žaloba,
projednaná dne 12. listopadu 1910, byla zamítnuta
s odůvodněním, že 60 denní preklusivní
lhůta §u 30. stanov byla překročena.
Jan Hájek obrátil se pak k tehdejšímu
ministerstvu veřejných prací ve Vídni
v létech 1915 a 1916, jak v dotaze jest uvedeno. Provedeno
bylo skutečně nové líčení,
a to u dosavadního rozhodčího soudu
bratrských pokladen v Mostě, ježto tehdejší
ministerstvo výtku stranickosti, tomuto rozhodčímu
soudu bratrských pokladen činěnou, neshledalo
oprávněnou. Při stání před
tímto rozhodčím soudem byl Jan Hájek
lékařsky prohlédnut. Lékařské
dobrozdání nepotvrzuje sice nároků
Hájkových, nicméně jich také
nevylučuje. Hájek byl i v tomto případě
se svojí žalobou odmítnut. Svoje zamítavé
stanovisko k nárokům Hájkovým na provisi
(starobní plat) odůvodňuje bratrská
pokladna mostecká i soud rozhodčí nedostatkem
důkazů jednak o nepřetržitém
zaměstnání Hájkově při
hornictví na jámě »Karel« v době
od roku 1867 až do roku 1889, t. j. do dne, kdy se mu prý
podle jeho jednoho tvrzení úraz stal, jednak o tom,
že se mu skutečně těžký
úraz při povolání hornickém
přihodil. Co se týče výtky úředníkům
z odboru ministerstva veřejných prací a ministerstva
spravedlnosti činěné nutno poznamenati, že
jsou neodůvodněny, ježto tito úředníci
jsou případ od případu pověřeni
funkcí předsedů, nebo jich náměstků,
nemohou tedy vykonávati na rozhodnutí a nálezy
rozhodčích soudů pronikavého vlivu.
Dva z přísedících rozhodčích
soudců jsou brání ze zaměstnavatelů,
dva z dělnictva. Nicméně vyslovují
zúčastněná ministerstva spravedlnosti
a veřejných prací svůj souhlas s tím
a činí opatření, aby podle §
20., v konečné úpravě čl. 1.
zákona ze dne 17. ledna 1890, čl. 14. ř.
z. a potom čl. 1. zákona ze dne 17. září
1892, č. 178 ř. z., byl delegován jiný
rozhodčí soud. Jest ze všech okolností
nesporno, že při jednání před
rozhodčími soudy, založeném na principu
ústního přímého jednání,
je třeba netoliko náležitých věcných
podkladů pro žalobní nárok, nýbrž
i dokonalého hájení příslušného
nároku se strany žalobce, stejně jako tomu
je při moderním řízení soudním
na základě zákonů ze dne 1. srpna
1895, č. 110 a násl. ř. z. V tomto případě
nutno poznamenati, že hájení žalobních
nároků Hájkových před rozhodčím
soudem bylo asi dosti chabé, aspoň pokud podle protokolárních
záznamů rozhodčího soudu souditi možno.
Má-li tedy Hájkovi, který jest čtení
a psaní neznalý, býti pomoženo, jest
se postarati o schopného plnomocníka a zástupce,
který by jeho při náležitě zastupovati
mohl před nově delegovaným rozhodčím
soudem. Výtky, činěné úředníkům
odboru ministerstva veřejných prací a spravedlnosti
co do spravedlivého a nestranného vykonávání
jejich povinností, jsou věcně i formálně
neodůvodněny, ježto podle § 20. zák.
o bratrských pokladnách jim nepřísluší
na rozhodování rozhodčích soudů
bratrských pokladen přímo ani nepřímo
žádný vliv. Vedle předsedy, jmenovaného
báňským hejtmanstvím z kruhův
úřednických, skládá se rozhodčí
soud ze dvou přísedících ze zaměstnatevatelův
a ze dvou přísedících z dělnictva.
Vinu na dosavadním neúspěchu Hájkovy
žaloby, nehledí-li se vůbec k jejímu
meritu, nese příliš opožděné
její podání u rozhodčího soudu,
t. j. po 18 až 20 letech. V tom případě
je pochopitelno, že průkazní řízení
bylo neobyčejně stíženo, a že se
na tak opožděnou žalobu pohlíželo
s jistou nedůvěrou. Ministerstvo spravedlnosti po
ústní debatě prohlásilo se na základě
platného zákonodárství nepříslušným.
Ministr veřejných prací: