Kulturní výbor ve schůzi dne 20. listopadu
1919 pojednal o návrhu K. Jonáše a soudr, tisk
č. 1756), uznal účelnost návrhu a
navrhuje.
Národní shromáždění, račiž
návrhu zákona o postátnění
pražské konservatoře hudby uděliti ústavní
schválení ve znění níže
uvedeném a račiž také schváliti
připojenou resoluci.
Sto osm roků tomu, co byla v Praze otevřena konservatoř
hudby. A po celou dobu, co trvá tento ústav, odkázán
je na milost a štědrost soukromých kruhů.
Po finanční stránce vždy dařilo
se mu špatně. Bez nadsázky možno tvrditi,
že konservatoř naše nezanikla jen z té
příčiny, že zahrnovali ji svojí
obětavostí nadšení učitelé.
Právě jim náleží zásluha,
že instituce tato i za nejnepříznivějších
hmotných poměrů vykonala pro české
umění daleko více než kterýkoliv
jiný náš ústav umělecký.
Vychovala nám úctyhodnou řadu znamenitých
skladatelů i proslulých umělců výkonných.
Uvádíme tu jen některá jména
na doklad svého tvrzení:
Bendl Karel, Blažek Frant., Blodek Vilém, Buchtele,
Čelanský, Dvořák, Ehrenbergová,
Fassbenderová, rodina Foersterů, Halíř,
Hartl, Hoffmeister, Hřímalý, Jeremiáš,
rodina Jiránků, Knittl, Kocián, Konjovič,
Koptové, Kovařovic, Křídlo, Kubelík,
Lautererová, Macan, Malát, Nedbal, Ondříček,
Novák, Suk, Picka, Piskáček, Popper, Skuherský,
Stecker, Ševčík, Talich, Trneček, Vyskočil,
Wihan, Zajíc, Zvonař, Želenský a j.,
České a Ševčíkovo kvartetto atd.
Celkem od r. 1811 zapsáno bylo okrouhle na pražské
konservatoři 30.000 posluchačů.
Značná část odchovanců tohoto
ústavu proslavila české jméno po celém
světě a stala se průbojníky českého
národa v cizině už tehdy, kdy na jiném
poli nemohli jsme k sobě strhnouti pozornost zahraničních
kruhů. Připravovali tedy tito umělci po drahné
doby půdu našim politickým úspěchům.
Hudební umělci zasluhují proto zvláštní
naší úcty a také zvláštního
vděku.
Za rakouských vlád bylo vždy pečováno
o to, aby konservatoř vídeňská nebyla
zastíněna konservatoří pražskou.
Že pracovaly tu politické důvody, netřeba
ani široce vykládati. Věc je samozřejmá.
Vídeň z té příčiny bránila
se vždy tomu, aby naše konservatoř byla postátněna,
a vlády rakouské vždy odpíraly ústavu
pražskému právo vydávati státní
diplomy jeho absolventům. To mělo za důsledek,
že mnozí žáci naší konservatoři
se vyhýbali, a že uchylovali se na hudební
státní ústavy do Pešti nebo Vídně.
Tento nezdravý stav není dosud napraven a odstraněn.
Jest známo, že ještě v těchto dnech
více než 17 kandidátů ze Slovenska,
Rumunska a Jugoslavie odvolalo své při hlášky,
když zvěděli, že ústav není
státní a nemůže do dnes vydávati
státních diplomů.
Těmto zvráceným poměrům nutno
již učiniti konec. Tento úkol - jistě
záslužný a vděčný - čeká
na Národní shromáždění.
Cestu k němu připravily nám již vůdčí
síly pražské konservatoře, které
samy hned po našem státním převratu
provedly na ústavě radikální reformy.
Vymýtily z konservatoře utrakvismus, upravily moderně
vyučovací plány a soustředily na ústavě
naše nejlepší učitelské síly.
Tyto reformy, provedené v nedávných dnech,
jsou takového významu, že vzbudily pozornost
i za hranicemi; tak v srbském Bělehradě podle
vzoru naší zreformované konservatoře
zřizují svůj hudební ústav
- ovšem státní!
Dnes má pražská konservatoř 565 posluchačů
a 58 profesorů. Z 565 posluchačů jest 37,
kteří jsou příslušníky
jiných států, fakt to vysoce zajímavý,
mluvící o tom, jaké oblibě těší
se náš ústav i v cizině. Vyučovací
řečí jest nyní čeština,
paedagogické pokyny mohou býti udíleny též
v řeči anglické, francouzské, italské,
ruské, slovinské, srbské a německé.
Všeobecný je dojem, že - bude-li konservatoř
naše postátněna, - stane se záhy ústavem
všeslovanským.
Všecky kulturní státy mají státní
hudební ústavy, některé - jako Italie,
Rusko a Německo - mají jich hned několik.
Než ještě jeden důvod, a to jistě
závažný - mluví pro sestátnění
pražské konservatoře. Postátněním
totiž odstraní se veliký skandál, jenž
projevuje se v platech, které mají dosud profesoři
našeho ústavu. Cifry nejlíp osvětlí
tuto situaci:
Definitivní profesor požíval roku 1811 základního
platu ročních 600 zl. = 1200 K. Definitivní
profesor požíval 1. ledna 1919 základního
platu ročních 2600 K.
Nepatrný měsíční plat nutí
profesory, aby přijímali tak zv. přespočetné
hodiny za roční odměnu 200 K = 5 K
za jednu hodinu týdně. Před rokem 1919 činil
honorář dokonce 3 K za hodinu! Organisace soukromých
hudebních škol stanovila jako minimum za hodinu 6
- 10 K!
Dosavadní státní subvence absolutně
nedovoluje, aby počet učitelských sil byl
rozmnožován. V důsledku toho musilo letos 131
schopných kandidátů býti odmítnuto,
ačkoliv profesoři místo povinných
18 hodin vyučují 28 až 36 hodin týdně!
Neméně než 7 profesorů pro nedostatek
místností nuceno jest vyučovati ve svých
privátních bytech a dokonce hradí ze svého
i náklad na osvětlení, topení a úklid!
Mimo to jsou nuceni profesoři zaopatřovati si ze
svého malého platu i všecek notový materiál,
ba často i nástroje. Profesoři nedefinitivní
o prázdninách nedostávají vůbec
ani haléře.
Než ani na tom není ještě dosti. Nejen
že profesoři pražské konservatoře
- a jsou mezi nimi mužové světového
jména! - mají hanebné platy, oni nejsou ke
všemu ještě ani zaopatření pro
stáří. Celý jejich pensijní
fond, za léta nastřádaný, zašantročila
rakouská vláda do válečných
půjček.
Lze otáleti ještě dále se sestátněním
pražské konservatoře?!
Zbývá tu ještě otázka nákladu,
již třeba rozřešiti. Ministerská
rada rozhodla, že pro příští rok
má býti konservatoři udělena subvence,
přibližně stejná jako roku 1919, to
jest asi 350.000 K. S touto částkou za nynější
drahoty by se neudržel ústav při životě,
zanikl by tedy, což uznává i ministerstvo školství
a národní osvěty dopisem, zaslaným
předsedovi kulturního výboru a samo žádá,
aby suma ona byla zvýšena na 900.000 K, tedy právě
na tolik, kolik je třeba k tomu, by mohla konservatoř
býti ústavem státním. Totéž
ministerstvo samo uznává, že bude dobře,
by ústav byl postátněn.
Dosavadnímu neblahému stavu naší velevýznamné
instituce lze pomoci jen jasným zákonem, jímž
ústav onen se postátňuje.
Pražská konservatoř hudby jest ústav
státní s českou vyučovací řečí.
Provésti tento zákon ukládá se ministerstvu
školství a národní osvěty ve
srozumění s ministerstvem financí.
Zákon ten nabývá platnosti dnem 1. ledna
r. 1920.