Válečná daň se rozšiřuje
na vyšší zisky společností a vyšší
příjmy jednotlivců z r. 1919. Ustanovení
zákona ze dne 16. února 1918, čís.
66 ř. z., o dani válečné platí
s výjimkami níže uvedenými obdobně
i na rok 1919.
Ztráty podle § 21. zákona uvedeného
v článku I., utrpěné v roce 1919,
nesměji. se odečísti od vyšších
zisků, nebo vyšších příjmů
let předchozích. Rovněž nelze odečísti
podobné ztráty utrpěné v roce 1918
od vyšších zisků (příjmů)
roku 1919.
Posledním válečným obchodním
rokem (válečným rokem) podle zákona
uvedeného v článku I. rozumí se rok
1919. Platí tedy obzvláště ustanovení
§ 8. odst. 4., druhá věta, o kalendářním
roce 1917, nebo o bilančním roce 1917/18, l pro
kalendářní rok 1919, nebo bilanční
rok 1919/1920.
V § 14. platí místo roku 1922 rok 1924. Lhůty
stanovené v § 19. odst. 3., a v § 24. odst. 2.,
koncem roku 1919 a 31. lednem 1920 posunují se na konec
roku 1921 a na 31. leden 1922.
Válečná daň jest splatná v
jedné lhůtě, a to do 30 dnů po dodání
platebního rozkazu.
Provésti tento zákon, jenž nabývá
platnosti dnem vyhlášení, ukládá
se ministru financí a ministru spravedlnosti v dohodě
s ostatními zúčastněnými ministry.
Císařským nařízením
ze dne 16. dubna 1916, čís. 103 ř. z., zavedená
a zákonem ze dne 16. února 1918, čís.
66 ř. z., značně zostřená daň
na mimořádné zisky let 1914 až 1917
byla zákonem ze dne 17. dubna 1918, čís.
160 ř. z., rozšířena na zisky roku 1918.
Poněvadž však posud trvající neurovnanost
hospodářských a sociálních
poměrů mnohým osobám (jednotlivcům
i osobám právnickým) ještě také
v běžném roce umožňovala a posud
umožňuje nabývati neobyčejně
vysoké zisky, přečasto původu zcela
nelegitimního, je nutno, aby předpisy o dani válečné
byly rozšířeny také na zisky roku 1919.
Jest to požadavkem sociální spravedlnosti a
vyžaduje to také finanční stav státu,
jenž sám bývá nejvíce vykořisťován.
Vláda zamýšlí sice v nejbližší
době předložiti osnovu zákona o dávce
z majetku, zvláště také z přírůstku
na jmění, povstalém po 1. lednu 1914, kterážto
dávka bude však vzhledem na provedené již
soupisy vyměřována podle stavu a hodnoty
majetku dne 1. března 1919, tak že by majetek nabytý
po této době, byť i sebe větší,
ušel bez navrhovaného zde opatření speciálnímu
zdanění. To jest dalším důvodem
pro tuto osnovu. Je arci samozřejmo, že v zákoně
o dávce z majetku bude třeba opatření,
aby majetek nabytý před 1. březnem 1919 nebyl
(dle téže sumy) zdaněn dvakráte, jednou
daní válečnou a po druhé dávkou
z majetku.
Již v zákoně, jímž byla rozšířena
daň válečná na zisky roku 1918, bylo
ustanoveno, že ten, kdo v tomto roce utrpěl ztrátu,
nemá práva, odpočítati i od válečných
zisků let předešlých. Byla to odchylka
od § 21., dle něhož válečná
léta tvoří potud celek, že ztráty
v jednom roce utrpěné lze odečísti
od zisků let ostatních; odchylka úplně
odůvodněná, poněvadž i tehdy,
kdyby válečná daň nebyla rozšířena
bývala na r. 1918, nebyla by se mohla ztráta tohoto
roku odečísti od zisků let předešlých.
Pro dodatečné zkrácení nároků
finanční správy, nabytých podle dřívějších
zákonů, nebylo příčiny.
Obdobného ustanovení jest zapotřebí
také co do případných ztrát
roku 1919. V článku II. se mimo to zachovává
daňová kvalita ztráty z r. 1918 jako neodpočítatelné
položky také ve vztahu k zisku roku 1919. To není
sice systematicky bezvadné, vysvětluje se však
fiskální povahou daně válečné,
resp. nabytým nárokem finanční správy,
jež by jinak - při systematickém řešení
této otázky - měla vlastně připustiti,
aby ztráty z r. 1918 dodatečně mohly býti
od zisku kteréhokoliv roku válečného
odpočítány.
V ostatních ustanoveních o dani válečné,
pokud tato ustanovení konstruují do jisté
míry souvislost let válečných pro
zdaňovací základ (§§ 3., 5., I.
odst. 5. a II.; §9., III.; § 27., odst. 2.; § 28.,
odst. 3.; § 29.), nenastane žádná změna,
pročež se také nedoporučuje, pozměniti
název této daně pro r. 1919.
Dle zákona o dani válečné ze dne 16.
února 1918 jest "posledním rokem válečným"
rok 1917. Poněvadž tento rok jest, pokud se hlavně
týče konstrukce zdaňovacího základu,
velmi důležitý, bylo třeba již
při rozšíření daně válečné
na r. 1918 výslovného ustanovení o tom, který
rok dlužno pokládati za poslední rok válečný
a jak se posunují jisté termíny, jež
s tímto rokem souvisí. Obdobného ustanovení
je třeba i tentokráte.
Zde se výslovně zachovává změna
původních platebních termínů,
provedená zákonem ze dne 24. ledna 1919, čís.
43 Sb. z. a n., také pro daň ze zisků roku
1919.
Dle konstrukce zákona lze daň válečnou
za určitý rok vyměřiti teprve po uplynutí
roku, tedy za rok 1919 až v roce 1920, až budou totiž
známy zisky z celého roku 1919. Přes to je
nutno, aby osnova tato byla co nejdříve uzákoněna,
poněvadž jde o brzké aktivování
zajišťovacích ustanovení (hlavně
§ 35.), jež mají tvořiti právní
podklad v případech ohrožení daně
válečné, pro niž třeba již
dnes vynutiti jistotu.
Konečně se podotýká, že pro Slovensko
není zapotřebí žádného
opatření, poněvadž uherský zákon
o dani válečné není terminován,
daň válečná se tedy dle tohoto zákona
bude i na rok 1919 vyměřovati.
Návrh zákona budiž ihned přikázán
výboru finančnímu, aby o něm
podal zprávu do 8 dnů.