Sociálně-politický výbor ve své
schůzi dne 1. dubna 1919 usnesl se vzhledem k docházejícím
četným stížnostem osob, které
požívají důchodů z úrazových
pojišťoven, na nedostatečnost renty, která
za viněna byla poklesem hodnoty peněžní,
předložiti Národnímu shromáždění
ku projednání návrh zákona o dočasných
příplatcích k úrazovým důchodům.
Zákonem o úrazovém pojištění
dělníků ze dne 28. prosince 1888 bylo u nás
zavedeno pojištění dělníků
pro úraz. Ačkoliv zákon ten má mnoho
pozdějších doplňků, zůstaly
materiální požitky zraněných
a jich pozůstalých po desítiletí nezměněny.
Při úplné neschopnosti ku práci činily
60% průměrného pracovního výdělku,
který byl vypočten jako třistanásobný
průměrný denní výdělek.
Teprve ohromný přesun cenový za války
dal podnět k opravě materiálních požitků.
Osob požívajících důchodu z úrazových
pojišťoven, zákonem z 21. srpna 1917, č.
363. ř. z. byla hranice výdělková
posunuta u pojištěnců na 3600 K u dělníkův
a úředníkův, u učňů
a volontérů na 600 korun, pokud se tyče,
1200 K ročně.
Toto posunutí hranice příjmové nedotýká
se však úrazových rent již splatných.
Jsou tedy ti, kterým byly vyměřeny renty
úrazové z nízkých sazeb mzdových
v požitcích dvojnásobně poškozeni
- vyměřením nedostatečných
rent a ještě více poklesem hodnoty peněžní.
Národní shromáždění nemůže
uzavříti se hlasům těchto postižených
invalidů práce a jejich pozůstalých
po úpravě nesnesitelných jejich poměrů.
U obou ústavů územních úrazových
pojišťoven v československé republice
činí průměrná roční
výše důchodu v Praze 367 korun, v Brně
pak jen 33 K. Přibližně týž poměr
důchodů objevuje se též u osob, které
byli zaměstnány u železnic a v hornických
závodech, kteréžto osoby byly pojištěny
u zvláštní centrální pojišťovny
ve Vídni. Návrh na úpravu rent vychází
ze dvou hledisek, předně aby odškodněni
byli skutečně ti, kteří trpí
vyměřením nedostatečné renty,
a pak oni, u nichž renta je převážným
příjmem existenčním.
Pro první případ pojata byla hranice časová
(§ 1.), t. j. oni poživatelé důchodu,
kteří utrpěli úraz před 1.
červencem 1917, pro případ druhy, hranice,
daná 42% neschopností výdělečnou,
nebo 25% výší důchodovou (§ 2.).
Podle předložené statistiky úrazových
pojišťoven v Brně a v Praze jeví se počet
těchto poživatelů důchodů, jejich
započítány výdělek a průměrná
renta takto:
Podle statistiky do roku 1917 je stálých poživatelů
důchodu pozůstalých i zraněných
2742, roční výdělek K 3,086.342.25,
úhrnná výše ročních důchodů
K 569.384.52, průměrná roční
výše důchodů K 207.65.
Podle statistiky do 1. července 1917 veškerých
poživatelů důchodu je 6901, roční
výdělek K 5,925.651.44, roční důchody
K 1,783.716.24, průměrný roční
důchod jednoho pojišťovatele K 258.47.
Rozepjetí mezi počtem poživatelů důchodů
a jejich rent v Praze a v Brně vysvětluje se tím,
že v statistice pražské zařaděni
jsou jen stálí poživatelé důchodů,
kteří v roce 1917 překročili dvouletí
od skončeného léčení, kdežto
v statistice brněnské jsou zahrnuti všichni
poživatelé důchodu, zranění do
1. července 1917.
Vliv stanovené hranice časové objevuje se
při platnosti zákona z 21. srpna 1917, č.
363. ř. z., který nebyl zpětně v činnosti
od 1. července 1917, objevuje se v těchto lapidárních
cifrách statistiky brněnské úrazové
pojišťovny:
Průměrný důchod do 1. července
1917 činil K 258.47, průměrný výdělek
K 858.66, po 1. červenci 1917 pak průměrný
důchod K 639.38, průměrný výdělek
pak K 1870.23.
Průměrný důchod veškerých
poživatelů důchodu činí pak v
Praze K 367.-, v Brně K 337.-.
Do jakého moře bídy a strádání
za těchto poměrů byli vrženi invalidové
práce nízkou výměrou renty a poklesem
hodnoty peněžní, nelze ani vylíčiti.
Jeví se naléhavá potřeba přikročiti
rychle k úpravě těchto neudržitelných
poměrů, které se má dosíci
schválením osnovy zákona »o přídavcích
k úrazovým důchodům«, jež
se předkládá Národnímu shromáždění
ke schválení.
Osnova shrnuje ve svou působnost všechny poživatele
úrazových důchodů v čsl. republice,
tedy poživatele důchodu z úrazových
pojišťoven dělnických i železničních
a hornických; její opatření je nouzové,
dočasná jeho platnost počíná
se 1. říjnem 1919 a končí se (§
3.) 30. září 1921.
Upravuje přídavky progresivně (§ 2.)
do neschopnosti 42--662/3% -- příplatek 30%, do
831/3% příplatek 40%, a při ztrátě
pracovní způsobilosti nad tuto hranici 50%. Rovněž
tak hledí na oboustranně osiřelé sirotky
(§ 3.).
Omezuje platnost zákona na osoby, bydlící
v území republiky (§ 4.), a stanoví
nejvyšší hranici důchodu (§ 5. osnovy
zákona).
Příplatky mají se vypláceti z rozhodnutí
představenstva, nabývají samočinně
moci práva, kdežto u poživatelů důchodu,
bývalé odborové úrazové pojišťovny
rakouských železnic a úrazové pojišťovny
hornické ve Vídni vázán je příplatek
na přihlášku (§ 4.).
Aby zamezeny byly nákladné spory (§ 8.), jsou
tyto vyloučeny z jurisdikce rozhodčích soudů,
jako opatření nouzová.
Zákon pamatuje na nutnou elastičnost, podmíněnou
zákonem o úrazovém pojištění,
váže příplatek (§ 7.) na úpravu
základní renty, jakož i na drahotní
přídavky, výpomoci a běžné
dary z milosti.
Zákon přesunuje hrazení nákladů,
vzešlých pojišťovnám, analogicky
jako příspěvek k úrazovému
pojištění na podnikatele (§ 9.), opouští
však dosud platnou zásadu úhradovou a zavádí
příspěvek rozvrhový, který
má byt úměrný výši pojistného.
Naléhavá potřeba napraviti křiklavou
nespravedlnost, jaká se objevila poklesem hodnoty peněžní
pro zmrzačené a práce neschopné invalidy
práce, jest asi živě pociťována
u všech stran Národního shromáždění
a lze pevně doufati, že jednomyslné přijetí
této osnovy nalezne živý, radostny ohlas v
masách pracujícího lidu československé
republiky.
Sociálně-politicky výbor ve své schůzi
dne 5. října usnesl se, aby zúčastněná
ministerstva vydala k zákonu prováděcí
na- aby se podle § 4. odst. poslední přiřízení,
obsahující upozornění rentistům,
hlásili.
Zraněným, kteří při provozování
podniku, ležícího v nynějším
území republiky československé a
podléhajícího úrazovému pojištění,
před 1. červencem 1917 utrpěli úraz,
jímž ztratili alespoň 42% výdělečné
schopnosti, a kteří podle zákonů
o úrazovém pojištění požívají
důchodu, odpovídajícího této
ztrátě, náleží pro mimořádné
drahotní poměry poválečné
příplatek k důchodu.
Zraněným, kteří utrpěli takový
úraz při provozování podniku státních
drah rakouských anebo uherských, výhr. priv.
Buštěhradské železnice, priv. Ústecko-teplické
dráhy, nebo priv. Košicko-bohumínské
železnice, přísluší příplatek
k důchodu, byli-li v době úrazu služebně
přiděleni u služebního místa
neb úřadu, jehož působnost se vztahovala
na nynější území čsl.
republiky.
Příplatek důchodový vyměřuje
se podle ztráty schopnosti výdělečné
takto:
a) při ztrátě 42% až do 662/3% náleží
oprávněným osobám příplatek
30%;
b) při ztrátě vyšší 662/3%
až do 831/3% příplatek 40% a
c) při ztrátě nad 831/3% příplatek
50% základního důchodu úrazového,
jehož zraněný požívá.
Pozůstalým po zraněných, uvedených
v § 1., přísluší rovněž
příplatek k základnímu důchodu,
a to vdovám a rodičům 50%, sirotkům
30%, sirotkům oboustranně osiřelým
50% z důchodu, jehož požívají.
Příplatek k důchodu náleží
jen osobám bydlícím v území
republiky československé, a to proti příslušné
územní úrazové pojišťovny
dělnické; pokud pak se úraz stal při
provozování podniku, jehož zřízenci
byli podle § 4. zákona z 28. prosince 1887, č.1
ř. z., na rok 1888, ve znění stanoveném
článkem III. zákona z 10. dubna 1919, č.
207. sb. z. a n., zproštěni pojistné povinnosti,
proti správě tohoto podniku.
Pokud jde o poživatele důchodu z odborové úrazové
pojišťovny rakouských železnic a z Úrazové
pojišťovny hornické ve Vídni, náleží
příplatek pouze, podá-li poživatel důchodu
u územní úrazové pojišťovny
dělnické, neb u správy podniku, příslušné
podle předešlého odstavce, do 6 měsíců
ode dne, kdy nárok na příplatek vznikne,
žádost za přiznání příplatku,
opatřenou doklady, prokazujícími nárok.
Příplatek náleží pouze, pokud
důchod sám anebo důchod i s příplatkem
nepřesahuje ročně u zraněného
1800 K, u pozůstalých úhrnem 900 K.
Pokud jde o důchody z úrazů utrpěných
při provozování podniků železničních,
započítávají se do částky
uvedené v odst. prvním též výslužné,
běžný dar z milosti, drahotní přídavky
(výpomoci a pod.) k výslužnému a běžným
darům z milosti, z řádného výslužného
však pouze 75%.
Utrpěl-li někdo v době, v § 1. určené,
dva nebo více úrazů, z nichž požívá
důchodů, je pro vyměření příplatku
drahotního rozhodna celková ztráta schopnosti
výdělečné a úhrn důchodový
jí odpovídající. Požívá-li
vdova nebo jiná osoba vedle důchodu, který
jí náleží jako pozůstalé,
také důchod jako zraněná, budiž
jí přiznán příplatek, pro ni
výhodnější.
Zhorší-li se následky úrazové
tak, že zraněnému náleží
podle § 2. tohoto zákona příplatek vyšší,
jest vyměřiti tento vyšší příplatek
zároveň se zvýšením důchodovým.
Naopak, klesne-li zlepšením následků
úrazových důchod tak, že zraněnému
přísluší příplatek nižší,
jest vyměřiti tento nižší příplatek
rovněž spolu se snížením důchodovým,
nebo jest příplatek vůbec zastaviti, klesne-li
ztráta schopnosti výdělečné
pod 42% a důchod úrazový pod úroveň
odpovídající této ztrátě.
Zvýší-li se, nebo sníží-li
se důchod pozůstalých, zvýší
se, nebo sníží se poměrně i drahotní
příplatek.
Do odbytného vdovám, provdaným opět
(§ 7., odst. 4. zákona úrazového), a
při kapitalizaci podle §§ 41. a 42. zákona
úrazového, drahotní příplatek
se nezapočítává.
O přiznání a vyměření
příplatku rozhoduje představenstvo Úrazové
pojišťovny dělnické, nebo správa
podniku, proti něm už nárok na příplatek
podle § 4. náleží. Opravných prostředků
do tohoto rozhodnutí není.
Peníze, nutné k úhradě příplatků,
opatří se rozvrhem na podnikatele, je jichž
závody podléhají povinnému pojištění;
částka na jednotlivého podnikatele připadající,
musí být úměrná výši
pojistného.
Příplatky, jež vyplatí Úrazová
pojišťovna poživatelům důchodu, kteří
utrpěli úraz v podniku, vyňatém z
pojistné povinnosti podle § 57. úrazového
zákona, nahradí podnikatel Úrazové
pojišťovně.
Zákon tento nabude účinnosti 1. října
1919 a pozbude jí 30. září 1921.
Ministru sociální péče se ukládá,
by jej provedl v dohodě se zúčastněnými
ministry.