V poslední době množí se případy,
kde různými vlivy, jmenovitě politickými,
hledí se působiti na činnost a svobodné
rozhodování soudcovské. I z centrálních
úřadů dostává se soudcům
poučení, jak ten neb onen zákon vyložiti,
co sluší pokládati za čin trestný
a co nikoli. Mimo to v žurnálech podnikány
útoky na soudce proto, že konají svou povinnost.
I.Tak v Právu Lidu 18. září činí
člen Národního shromáždění
Biňovec prohlášení, v němž
ironisuje úřední činnost kralupského
soudce dra Procházky s označením, že
soudce ten je předsedou místní organisace
Nár. demokratů. Místo abychom si vážili
soudce, který nehledě na osoby stíhá
lichvu, vyšetřuje případ až k samému
počátku zločinného řetězu,
nezastavuje se ani před členem Národního
shromáždění, zakřikujeme ho,
podezříváme ho, že jedná ze stranictví
politického, a nejsmutnější je, že
zakřiknutí jde právě od osoby, která
je ve věci obviněna, že je to člen Národního
shromáždění a že uveřejněno
je zakřiknutí to v orgánu, který jindy
žádá co nejpřísnější
stíhání lichvy.
II. V Přešticích okres. soudce dr. Rudolf Vinkler
podal při volbách námitky proti mnoha osobám
soudně trestaným. Dne 12. června vniklo 7
osob ze strany soc. dem. do jeho úřadovny a vyhrožovalo
mu bitím pro jeho činnost politickou. Zároveň
podána byla stížnost k nadřízeným
úřadům proto, že dotčený
soudce nepočíná si nestranně ve svém
úřadě. Podnětem ke stížnosti
nebylo žádné rozhodování soudní,
nýbrž mimo úřední politická
činnost soudcova, jejíž volnost musí
býti přece soudci ponechána. Pro množící
se vyhrůžky musel se dr. Vinkler dát doprovázeti
do úřadu četníkem.
III. Ve známé aféře Lobkoviců
propuštěni byli oba Lobkovicové z vazby. To
dalo Čes. Slovu dne 16. září 1919
v ranním listě podnět ke článku:
»Tu přestávají všechny ohledy «.
V článku tom ostře se kritisuje rozhodnutí
radní komory. Praví se tam, že z usnesení
radní komory mluví rakouská logika, hovoří
generacemi vychovaná právní argumentace,
která ke všemu jinému byla více ochotna,
nežli jíti věci důkladně na kloub,
nežli řešiti problémy, v nichž se
hledala trestnost a vina, v úzkém vztahu s životem,
společností a jejím prouděním
politickým, kulturním i mravním. Maně
se prý člověk ptá, jak je to možné,
že týž duch, který byl v Rakousku na posměch
a pro ostudu, který se vyznačoval naprostým
nepochopením situace vždycky a všude, takže
bylo možno obdobou říci, že, kde zavanul,
sedm let tráva nerostla, že tento duch objevil se
v takové překvapující nahotě
u nás v okamžiku, kdy se takřka tvoří
nová formule státní a kdy tedy také
nové musí býti zásady, které
určují podstatu státní bezpečnosti
uvnitř republiky a které nově si musí
- ale to ovšem vážným sociologickým
pitváním - ujasniti, které vrstvy společenské
dneska znamenají vnitřní a rozkladné
nebezpečí ve státě. Článek
se končí: »A tedy - ne blamáž vlády
to je a bude, pakliže z těch závažných
podezření, která byla podchycena, nepodaří
se bezpečně zjistiti vinu a za ni uložiti zákonný
trest, nýbrž bude to blamáží jen
těch orgánů, které byly republikou
pověřeny, aby toto řízení formálně
provedly. Není nám znám přesný
obsah dosavadních spisů. Ale nemusí nám
také být znám. Stačí základní
děj sám o sobě, aby nás přesvědčil,
že propuštění Lobkoviců z vazby
jest činem, jenž nemůže býti na
prospěch věci «. - Žurnalista, který
nezná - jak doznává - přesný
obsah spisů, troufá si kritisovat rozhodnutí
radní komory nejostřejšími výrazy,
a hledí nepochybně z politických důvodů
míti vliv na další běh vyšetřování.
Chápeme, že vládním stranám dnes
velmi na tom záleží, jak vyšetřování
dopadne a že by svou případnou blamáž
chtěly rády přesunouti na orgány soudní,
přes to však nelze připustit, aby politický
zájem stranický šel tak daleko, aby vládní
strany náladou v novinách, nevěcnou kritikou
hleděly dostat vyšetřování do
těch kolejí, které by byly jejich politice
příznivé.
To by byl konec ústavní svobody a právní
jistoty, kdyby i soudcové při svém rozsuzování
zavlečeni byli do vášní politických
bojů. Právě v republikánské
demokracii musí býti chráněna soudcovská
neodvislost a samostatnost a musí býti odražen
každý lehkomyslný útok na tato ústavní
práva. Ne v zájmu soudcův, ale právě
v zájmu ústavních svobod a svobod všeho
občanstva musíme energicky žádat, aby
do soudního řízení a soudního
rozhodování nemísily se vlivy politické,
byť vycházely z míst jakýchkoliv.
Je pravda, že tato ochrana žádá vyspělých
a svědomitých soudců, kteří
prožili svůj mravní závazek k novému
státu. Odmítáme však s rozhodností
tvrzení Českého Slova, že by právě
aféra Lobkovicova ukázala, že u nás
soudcovskou neodvislostí jsou vybaveni lidé, kteří
neprožili svůj mravní závazek k tomu
celku, který jim to právo svěřil,
a že v nich leckterý záchvěv srdce je
obdobný tomu, jímž chvěje se srdce Lobkovicovo.
K tomuto obvinění je třeba dnes hodně
stranickosti a vášnivé závilosti politické,
zvlášť uvážíme-li, že
případ Lobkovicův není dosud definitivně
vyšetřen a že k takovému příkrému
odsouzení schází každý skutkový
podklad.
Jesť přízračným, ale i smutným
zjevem, že útok podniknutý v Českém
Slově na soudcovskou neodvislost je psán auditorem,
který podléhá ministerstvu národní
obrany, a že právě s této strany děje
se tak zřejmý, nezákonný nátlak
na rozhodování soudcovské,
Nechceme zatím uváděti více případů,
poukazujeme jen na shora uvedené a ptáme se pana
ministra spravedlnosti, jak chce chrániti neodvislosti
a samostatnosti soudcův a jak míní zabránit
všem rušivým vlivům, které by se
stavěly v cestu uplatňováním ústavních
a občanských svobod v naší demokratické
republice.