Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Vláda se zmocňuje, aby pro úpravu mimořádných poměrů, způsobených válkou, použila cesty nařizovací v těch případech, které by jinak vyžadovaly zákona, tehdy, když se toho jeví nutná potřeba a když by průtah, spojený s předložením věci sboru zákonodárnému, byl věci na újmu.

Zmocnění toto nevztahuje se však na úpravu poměrů ústavních vůbec a poměrů finančních, pokud se jimi ukládají státní pokladně trvalá břemena nebo jednotlivci jsou zatěžováni veřejnými dávkami, a dále na úpravu věcné příslušnosti trestních soudů.

Vládním nařízením může býti uložena i obcím povinnost, aby zároveň působily při jeho provádění.

Přestupky nařízení, vydaných podle tohoto zákona, trestají politické úřady, a to tresty peněžitými až do 20.000 K - při nedobytnosti budiž uloženo vězení, trvající však nejvýše 6 měsíců, - nebo tresty na svobodě do šesti měsíců, dále propadnutím předmětů, na něž se trestní čin vztahuje, a konečně ztrátou živnostenských oprávnění. Tyto tresty mohou býti uloženy též současně; trest na svobodě spolu s náhradním trestem za nedobytnou pokutu nesmí činiti více než jeden rok.

Vládní nařízení vydaná podle tohoto zákona musí býti předložena zákonodárnému sboru se žádostí za dodatečné schválení, a to v době, kdy zákonodárný sbor zasedá, do osmi dnů ode dne vyhlášení, když nezasedá, do osmi dnů od prvé nejblíže příští schůze sboru zákonodárného, jinak pozbývají platnosti, a to od té doby, do kdy nejpozději měla býti předložena. Rovněž pozbývají platnosti, když sbor zákonodárný výslovně odepře je schváliti, a to od té doby, kdy usnesení jeho se stalo. Vláda jest povinna uveřejniti bez odkladu ve sbírce zákonů a nařízení vyhlášku o tom, že nařízení pozbylo platnosti.

Nařízení, vydaná vládou republiky Československé podle zákona ze dne 24. července 1917, č. 307 ř. z., platí pro celé území republiky Československé, pokud není v nich výslovně ustanoveno jinak, nebo pokud neodporují nařízením, která platila pro území Československé republiky ležící mimo Čechy, Moravu a Slezsko před jejich vydáním a výslovně nebyla zrušena.

Zúčastněná ministerstva se pověřují, aby provedla tento zákon, jenž nabývá ihned účinností. Vláda se zmocňuje, aby zrušila kterékoli vládní nařízení, vydané dosud k úpravě mimořádných poměrů způsobených válkou.

Říšská rada zmocnila zákonem ze dne 24. července 1917, č. 307. ř. z., vládu, aby po dobu trvání mimořádných poměrů, způsobených válkou, vydávala nařízením potřebná opatření k podpoře a znovuzřízení života hospodářského, k zamezení hospodářských škod a k zásobování obyvatelstva potravinami a jinými předměty potřeby; tohoto zmocnění pak bylo velice často používáno a to nejen proto, že mnohá opatření vládní, jež povahou svou vyžadovala řešení cestou zákona, nebylo lze pro krátkost času nebo z jiných důvodů parlamentu předložiti, nýbrž i hlavně proto, že teprve tímto zákonem byl pro nesčetnou řadu vládních opatření získán zákonný podklad.

Též vláda republiky Československé byla nucena hojně používati zákona tohoto, jenž podle zákona ze dne 28. října 1918, č. 11. sb. zák. a nař. platí i v našem státě, ačkoliv jednak zákon tento již svým původem jest značně odiosní, jednak je sporno, mohou-li vydávána býti podle něho nařízení i pro Slovensko, a to proto, že zákon tento nikdy na Slovensku prohlášen nebyl. Na Slovensku platí dosud velmi podrobné zákony z roku 1912, čl. LXIII, z roku 1914, čl. L, z r. 1916, čl. IV, z r. 1917, čl. VII., které obsahují dalekosáhlá výjimečná opatření a zmocnění vlády pro případ války, a to nejen v oboru života hospodářského, nýbrž i v oborech jiných, takže věcná platnost zákonů těchto jest daleko širší nežli platnost zmocňovacího zákona rakouského.

Poněvadž pak jednak ze zásadních důvodů ústavních nelze zajisté vydávati vládní nařízení bez odvolání na zákonný základ, s druhé strany bude pak nespornou výhodou, nahradí-li se odlišné rakouské i uherské zmocňovací zákony jednotnou novou právní normou, přizpůsobenou změněným poměrům, a bude-li tím zároveň odstraněna anomalie, že při vydání jednoho nařízení je třeba dovolávati se dvou zákonů zmocňovacích s rozličnou territoriální platností, předkládá vláda návrh nového zmocňovacího zákona Národnímu shromáždění.

K jednotlivým paragrafům podávají se vysvětlivky, při čemž pro srovnání přihlíží se k zákonu rakouskému, jenž lépe nežli zákony uherské zapadá v rámec práva ve většině našeho státu platného.

K paragr. 1. Vláda navrhuje, aby věcný rozsah zmocnění vládě daného byl stylisován sice stručněji, avšak pojmově šíře, nežli v zákoně rakouském, a to v zhledem k tomu, že výčet, obsažený v zákoně dosud platném, není jednak dosti vnitřně zdůvodněn, jednak bylo jej nutno v některých případech velmi extensivně vykládati, aby podle něho mohla býti vydána potřebná nařízení k úpravě tak mnohotvárného života veřejného. Z těchto důvodů žádá tudíž vláda, aby zákonem bylo jí dáno povšechné zmocnění, použíti cesty nařizovací pro úpravu mimořádných poměrů způsobených válkou. Obmezení stanoveno v odstavci 2. způsobem negativním, určité obory byly totiž z úpravy cestou nařizovací vyloučeny. Obavám, jež by snad vzniknouti mohly, že by zákona tohoto mohlo býti vládou zneužito, je čeleno jednak dalšími ustanoveními tohoto zákona, jednak pak a hlavně celým postavením vlády v organismu republiky Československé; vláda je podle platné ústavy jen jakýmsi exponentem Národního shromáždění, nemajíc právní ani politické možnosti proti vůli většiny parlamentu vládnouti.

Co se týče kautel právních v zákoně samotném obsažených, poukazuje se předně k tomu, že se v něm výslovně stanoví, že nelze ho používati při úpravě poměrů ústavních vůbec a finančních, pokud jimi se ukládají státní pokladně trvalá břemena nebo jimiž jednotlivci jsou zatěžováni veřejnými dávkami. Obmezení prvé vyplývá již z ducha naší ústavy, kdežto obmezení druhé má způsobem ve státech parlamentárních obvyklým poutati vládu proti přílišné samostatnosti po stránce finanční.

Jiná kautela spočívá v dalším ustanovení paragrafu 1., že vládní nařízení podle zmocňovacího zákona smí býti vydáno pouze tehdy, když by průtah spojený s předložením věci sboru zákonodárnému byl na újmu věci. Kdy okolnosti tyto nastávají, bude vláda povinna v každém konkretním případě pečlivě zkoumati, přihlížejíc ke své politické odpovědnosti Národnímu shromáždění.

Závěrkem 2. odstavce paragrafu 1. má býti vyloučeno, aby nařizovací cestou nemohly býti přikazovány nové trestné činy k potrestání trestním soudům, nebo aby činy dosud soudně trestné nebyly prohlášeny beztrestnými.

Z důvodů ryze praktických bylo do 3. odst. paragrafu 1. převzato ustanovení dosavadního zákona, že cestou nařizovací mohou býti vázány i obce k spolupůsobení, což sice plyne již z povahy těchto nařízení, avšak zdálo se přece nutno to výslovně podotknouti vzhledem k možným konfliktům se samosprávou.

Trestní ustanovení paragrafu 2. jsou převzata celkem ze zákona rakouského a pře měněna pouze v tom směru, že výslovně stanoveno, že trest peněžitý při nedobytnosti má býti proměněn v přiměřený trest vězení, neboť spravedlivá přeměna trestu může se státi pouze přihlížením k individuálním poměrům jednotlivců. Poslední větou tohoto paragrafu pamatuje se na to, aby při případné kumulaci trestu nebyla překročena určitá maximální hranice.

V paragrafu 3. jest obsaženo další obmezení vlády při použití tohoto zákona: nařizujeť, že každé nařízení musí býti se žádostí o dodatečné schválení do 8 dnů předloženo sboru zákonodárnému, a to, zasedá-li parlament, do 8 dní ode dne vyhlášení, nezasedá-li, do 8 dnů od nejblíže příští schůze, kdežto dosud byla vláda povinna činiti tak čtvrtletně, pokud parlament zasedal; neučiní-li tak vláda, pozbývá dotčené nařízení platnosti. Z příčin níže uvedených navrhuje se, by stalo se nařízení neplatným teprve uplynutím osmidenní lhůty, v níž měla vláda povinnost je předložiti. Dále se stanoví, že nařízení tato, když jim zákonodárný sbor výslovně odepře schválení, taktéž pozbývají platnosti, a to ovšem teprve od toho okamžiku, kdy schválení bylo odepřeno (ex nunc.) Ustanovení, že opatření, učiněná podle výslovně zamítnutého nařízení, jsou vůbec neplatná, tudíž že neplatnost nařízení působí ex tunc, vedlo by příliš daleko a ohrožovalo by právní bezpečnost. Vyskytla-li by se snad v konkrétním případě nutnost takovéto opatření učiniti, bude moci parlament zajisté vždy vhodným způsobem to přivoditi.

K paragrafu 4. připomíná se:

Navržený zákon má nahraditi dosud platný zmocňovací zákon rakouský i zmocňovací zákony uherské, bylo by tudíž na snadě, tyto zákony výslovně prohlásiti za zrušené. Tomu však brání hlavně okolnost ta, že věcný obor platnosti řečených zákonů uherských jest daleko širší, než zákona rakouského; též nelze přehlédnouti, že by bylo zároveň třeba prohlásiti, že nařízení podle těchto zákonů vydaná zůstávají i dále v platnosti. Poněvadž by však tímto způsobem byl text zákona zbytečně komplikován a též by tu vznikla jakási anomalie, ze by dva zákony byly sice výslovně zrušeny, avšak zároveň nařízení, vydaná podle těchto zrušovacích zákonů, dále zachována v platnosti, pokládá vláda za vhodnější o této otázce se v zákoně vůbec nezmiňovati; stav bude pak ten, že obou svrchu uvedených zákonů nebude možno dále používati, ježto vydáním nového zákona budou implicite zrušeny, kdežto nařízení podle nich vydaná ovšem nesporně zůstanou v platnosti, dokud ovšem nebudou postupně a výslovně zrušena novými nařízeními podle nového zákona.

Za důležité pokládá vláda, aby v zákoně bylo výslovně řečeno, že nařízení vydaná dosud vládou republiky Československé s odvoláním se na rakouský zmocňovací zákon platí pro celý stát, pokud v nich není výslovně řečen opak, nebo pokud neodporují ustanovením, platícím před jejich vydáním ve východní polovině našeho státu a výslovně nezrušeným. Tím způsobem bude autenticky interpretována sporná otázka, která by často mohla míti dalekosáhlé praktické důsledky, zda totiž nařízení dotčená nejsou v platnosti své obmezena pouze na tu část našeho státu, která patřila k Předlitavsku, čemuž by ovšem nasvědčoval striktní právní výklad ustanovení o místní platnosti zákonů, kdežto s druhé strany nelze zase přehlédnouti tu okolnost, že ministerstva, vydávající příslušná nařízení i tehdy, když se dovolávala jen rakouského zákona zmocňovacího, většinou zajisté chtěla, aby nařízení platila v celé republice Československé. Poněvadž však není vyloučeno, že při vydávání některých nařízení, zvláště s počátku naší republiky, na otázku tuto nebylo pamatováno a zvláště nepřihlíželo se k tomu, zdali a jaké zákony platí na Slovensku, snaží se vládá tuto dosti choulostivou otázku rozřešiti závěrečnými slovy paragrafu 4.

K paragrafu 5. se podotýká, že jím má býti získán dostatečný právní podklad, aby byla zrušována rozličná nařízení o válečném hospodářství, což je nyní hlavně akutní, při čemž však bývá často sporno, na kterém právním základě se zrušení toto má státi.

Po stránce formální navrhuje se, aby osnova zákona byla přikázána v ýboru ústavnímu, aby podal zprávu ve lhůtě 8denní.