Jak v dotazu členů Národního shromážděni
Jana Hrizbyla a soudr. uvedeno, prodala firma Schöllerova,
majetnice uhelných dolů mirošovsko-libušínských
libušínské dolové míry Pražsko-železářské
společnosti ve Vídni. Tato společnost měla
v době koupě jmenovaných měr svoji
vlastní dobře prospívající
bratrskou pokladnu v Kladně a byla vedena přáním,
aby všichni zaměstnanci jejich podniků v kladenském
revíru byli u její jediné bratrské
pokladny v Kladně pojištěni. Z toho důvodu
usilovala o to, aby horníci zaměstnaní na
koupených libušínských dolových
měrách byli ze svazku někdejší
mirošovsko-libušínské pokladny vyloučeni
a její vlastní pokladně přičleněni,
čehož také dosáhla.
Proti této akci nebylo lze se stanoviska čistě
právního činiti námitek.
Mezitím byly ale mirošovské dolové míry
znenáhla vyčerpány a vymazány a provoz
na těchto měrách byl definitivně zastaven.
Tím pozbyla bratrská pokladna někdejší
mirošovsko-libušínské společnosti
právního podkladu; následkem zastavení
provozu přestaly plynouti do pokladny příspěvky
členů a závodu. Pokladna musela tudíž
býti likvidována, což se stalo roku 1907.
Při této likvidaci byly nároky provisionistů
podle tehdejšího stavu jmění pokladny
honorovány sotva jednou třetinou plné provise.
Proti likvidaci byla podána celá řada prostředků
opravných, jmenovitě na správní soud,
dále i na říšský soud a u civilních
řádných soudů, leč vesměs
bez úspěchu.
Příčiny tohoto neúspěchu jest
hledati především ve stavu zákonodárství
o bratrských pokladnách. Dřívější
nedostatečná zákonná úprava
provisního pojištění horníků
měla za následek, že valná část
bratrských pokladen byla pasivní. Teprve zákonem
z roku 1889 byl položen základ ke spolehlivému
zajištění provisních nároků
horníků, kterýžto zákon následkem
značných v praxi se vyskytnuvších překážek
teprve v posledních letech uplynulého století
došel svého skutečného provedení.
V této době byla mezi jinými i mirošovsko-libušínská
pokladna bratrská pasivní; její pasivita
byla tak značná, že se její stav ohledně
dosavadních členů a provisionistů
až do doby likvidace roku 1907 nemohl podstatně zlepšiti.
Z obsáhlých spisů v této věci
lze dospěti k úsudku, že i tehdá, kdyby
část aktivních členů této
pokladny nebyla z jejího svazku vystoupila a nebyla přičleněna
k bratrské pokladně Pražsko-železářské
společnosti, sanaci pokladny mirošovské by
bylo sotva lze provésti, neboť by tito členové
museli na sebe vzíti ohromná sanační
břemena.
Pokladna mirošovská byla by se za daných poměrů
asi vůbec nezotavila, ježto závod největší
část svých dolových měr vyrubal,
následkem čehož stav aktivních členů
bratrské pokladny musel za všech okolností
značně poklesnouti.
Z formálně právního stanoviska nelze
tedy v této věci ničeho podniknouti.
K tomu jest ještě dodati, že platné zákonodárství
neobsahuje žádného ustanovení, kterým
by omezena byla volnost soukromoprávních transakcí
o majetku horním v tom případě, když
by toho zájem bratrské pokladny dotčeného
závodu vyžadoval. Ostatně jest pochybné,
zda-li by takové ustanovení bylo v praxi proveditelné
a se stanoviska národohospodářského
účelné. Důsledkům, k jakým
vedl případ mirošovsko-libušínský,
by však bylo lze vyhnouti se jiným způsobem,
totiž odstraněním dosavadní roztříštěnosti
provisorního pojišťování hornického
spojením provisních bratrských pokladen jednoho
a téhož většího správního
celku, tedy na př. celých zemských obvodů
v jeden ústav, jak tomu jest již při úrazovém
pojištění horníků. Systém
malých bratrských pokladen se v praxi neosvědčil.
Této otázce, která v ministerstvu veřejných
prací již byla vzata v úvahu, chci nadále
věnovati svoji pozornost.