Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Česká veřejnost byla před časem pobouřena zprávou, že žlutický kancionál, velmi cenná památka českého umění iluminátorského z dílny Jana Táborského z Klokotské Hory z r. 1546, zmizel za velmi podezřelých okolností, které nasvědčovaly tomu, že jde o fingovanou krádež z důvodů politických.

V době po převratu, kdy byly zajišťovány Národním výborem v Praze a místními Národními výbory mobilní památky před zcizením aneb vývozem, byl upozorněn Národní výbor v Plzni na nebezpečí zavlečení žlutického kancionálu, uloženého v městském museu ve Žluticích. Dr. J. Čadík, bibliotekář Umělecko-průmyslového musea v Plzni, dostavil se po tomto upozornění v zastoupení Národního výboru v Plzni do ministerstva školství a národní osvěty s požádáním, aby mu byla vydána plná moc ku převezení kancionálu do Plzně a k uložení jeho v tamním Umělecko - průmyslovém museu, jako majetku obce žlutické, bez porušení práva vlastnického a pod ochranou Národního výboru v Plzni. Dr. Čadík upozornil, že zjistil na místě podezřelé okolnosti, které nasvědčují úmyslu zavléci tuto památku. Zároveň upozornil, že kancionál je v bědném stavu, že jest uložen ve vlhké místnosti, takže velmi cenné miniatury jeho jsou pokryty plísní, a že místní činitelé zdráhali se mu kancionál ukázati. Z toho důvodu byla jmenovanému vydána žádaná plná moc po dohodě s ministrem vnitra, a podle ústní dohody bylo o tomto postupu vyrozuměno ministerstvo vnitra.

Proto zakročila ve Žluticích dvoučlenná komise Nár. výboru v Plzni, skládající se z dra. Čadíka a Ph.C. Svatopluka Maděry, úředníka Národního výboru v Plzni.

Protože obec odepřela vydati kancionál, uzavřela komise kancionál do zvláštní vitríny zasklené, kterou opatřila úřední pečetí, a zajistivší takto kancionál, učinila za jeho bezpečnost odpovědna správce místního okresního hejtmanství dra. Michaela Fremutha a ústně k odpovědnosti zavázala před svědky obecního starostu Josefa Nickerla. Dr. Čadík podal ihned ministerstvu školství a národní osvěty ústní zprávu o výsledku intervence ve Žluticích a obdržel po dohodě s ministerstvem vnitra rozkaz, aby k ošetření a konservaci památky převezl ji hned do Plzně. Dříve, než se tak mohlo statí, došla zpráva, že kancionál byl ukraden v noci ze dne 4. na 5. dubna t. r., čímž byl spáchán přestupek proti zákonu z 29. října 1918, nehledíc ke zločinu vloupání a porušení úředních pečetí. Dr. Čadík oznámil vše hned Národnímu výboru v Plzni, který požádal o pomoc policejní úřad v Plzni a vyžádal si vojenskou asistenci 20 mužů z plzeňské posádky za účelem vypátrání viníků. S touto asistencí odjela komise Národního výboru v Plzni dne 10. dubna do Žlutic a zjistila, že »zmizení kancionálu bylo usnadněno rozkazem starosty Josefa Nickerla, který dal přenésti kancionál z poměrně bezpečné místnosti v museu, opa třené zamřížovanými okny, dvojími dveřmi a vraty soudní budovy, v noci dobře zavírané a střežené spolehlivým soudním sluhou E. Krumerem, v pátek dne 4. dubna časně ráno do obecní úřadovny. Tato úřadovna jest umístěna v přízemí, má jednoduchá nemřížovaná okna, takže přístup do ní je velmi snadný. Krádež byla provedena ještě téže noci za okolností velmi podezřelých. Okno totiž bylo napřed uvolněno. Že šlo o smluvenou, fingovanou krádež, dosvědčuje i ta okolnost, že při krádeži byly jistě účastny nejméně tři osoby, a že tajemník obecní Jiří Böhm byl spatřen, kterak již za tmy šel do obecního úřadu a odtud odešel do budovy městské spořitelny. Zavlečení dalo se i za vědomí orgánů samosprávných, což vysvítá i z toho, že na veřejných schůzích obecní zastupitelstvo zcela otevřeně podporovalo zavlečení památky a ukrytí pachatelův, a že radilo, aby kancionál vydáván nebyl. Smýšlení obyvatelstva je silně namířeno proti vládě a je protičeské, o čemž nejlépe svědčí případ člena Národního shromáždění dra. Veverky. Tomu byl krátce před tím z národnostního záští vypálen statek nedaleko ležící, a místní hasičstvo, nejen že se nezúčastnilo hašení, ale dokonce i nabádalo, aby příbuzná majetníkova byla hozena do ohně.«

Proto dána oběma již jmenovaným členům komise nová plná moc, která opravňovala užíti všech prostředků k vypátrání pachatele a zmizelého kancionálu. Podle zprávy vyšetřujícího komisaře Františka Jandy, která zajímavě dokazuje, že krádež byla pouze fingována (ač v noci, ve které krádež se stala, bylo deštivé počasí, neodpovídala stopa nohy na okenní zdi tehdejšímu počasí, okenní rám byl úmyslně poškrábán umělými rýhami, okno bylo sice otevřeno, ale nikterak poškozeno), prohlásil žlutický předák, továrník Hugo Liehm, že, jde-li vládě o to, aby kancionál neutrpěl škody neb zkázy, že »pražská vláda« musí zaň zaplatiti 1,000.000 československých korun. Jmenovanému komisaři prohlásil uvedený již dr. Fremuth, že od důvěryhodné osoby, která nechce býti jmenována, se dověděl o kancionálu. Tento kancionál jest prý v dobrých rukou. Policejní komisař Janda navrhl proto, aby žlutickému občanstvu byla dána lhůta k vydání kancionálu se závazným slibem, že kancionál nebude z města vyvezen, upozorniv, že kancionál se ztratil z bláhové domněnky místního obyvatelstva, že Žlutice nepřipadnou k československé republice.

Konečně žlutický kancionál nalezen 6 srpna t. r. v časných hodinách ranních před továrnou člena obecního zastupitelstva H. Geilinga, položený na silnici. Zajímavé jsou okolnosti, které předcházely jeho nalezení. 2. srpna totiž byli předvoláni ke krajskému soudu v Plzni bývalý starosta Nickerl, obecní tajemník Böhm, městský strážník Guba a úředník spořitelny Dorst, z nichž dva první byli ponechání ve vyšetřovací vazbě, a to tak dlouho, dokud se kancionál neobjeví. Pohrůžka krajského soudu, že budou obeslány ještě další osoby, neobjeví-li se kancionál do určité doby, měla za následek objevení kancionálu. Téhož dne, kdy bylo takto pohroženo, byl hledaný kancionál o 10¹/₂ hod. v noci položen před továrnu Geilingovu třemi neznámými muži, kteří zaklepavše na okno blízkého domu, zmizeli ve tmách. Továrník Geiling dal druhého dne kancionál na nosítkách odnésti do městské kanceláře.

Ministerstvo školství a národní osvěty (po telefonickém upozornění ministerstvem vnitra o nálezu kancionálu) zakročilo hned v zájmu zabezpečení této památky. Neprodleně byli posláni na místo zemští konservátoři dr. R. Hönigschmidt a arch. Stan. Sochor, opatření plnou mocí pře vézti kancionál do Prahy a deponovati jej až do dalšího rozhodnutí v zemském museu. Plná moc neobsahovala konfiskační klausuli, naopak byla stylisována způsobem, který by nejméně mohl pobouřiti místní obyvatelstvo. Z důvodů politických vyslalo ministerstvo školství a národní osvěty v této komisi nejen Čecha, ale i Němce, který měl místní činitele uklidniti a zdůrazniti, že nejde o konfiskaci, nýbrž o deponování obecního majetku na místě zcela bezpečném. Obec žlutická odepřela však vydati kancionál před slyšením u ministerského předsedy, jemuž ihned ohlásila příchod deputace. Komise zůstala tedy na místě, vyčkávajíc telefonických pokynů z Prahy.

Zatím pan ministerský předseda, ač slíbil, že ohlášenou deputaci odkáže k definitivnímu rozhodnutí na ministerstvo školství a národní osvěty, rozhodl celou věc sám, zrušil nařízení ministerstva školství a národní osvěty a nařídil ponechati kancionál na místě. Deputace, kterou vedl německý sociálně demokratický poslanec za volební okres Karlovy Vary na býv. říšské radě, Löw (s panem min. předsedou podle ústního vyjádření důvěrně známý), dostavila se do ministerstva školství a národní osvěty již s rozkazem, telefonicky odvolati nařízení, aby byl převezen kancionál do Prahy. Ta byla tato významná památka českého umění iluminátorského ponechá na místě, kde není bezpečná ani od zcizení ani od další zkázy, které nutně musí propadnouti, bude-li kancionál ponechán ve vlhké místnosti žlutického musea.

Žlutický kancionál jest český rukopis literátského bratrstva z roku 1546, který byl napsán v pražské dílně Jana Táborského z Klokotské Hory, písařem Vavřincem Bílým a iluminován Fabiánem Polilárem v letech 1558-59. Nehledíc k jeho velkému významu literárnímu, patří kancionál k předním památkám českého umění iluminátorského; mohl býti převezen do Prahy a zde umístěn v budoucím centrálním státním museu, kde by mohl tvořiti jednu z nejcennějších památek.

Podepsaní táží se ministerského předsedy, z jakých důvodů zrušil nařízení, aby byl převezen žlutický kancionál do Prahy, a proč se rozhodl ponechati jej pod dohledem nespolehlivých osob, které nejen nebyly potrestány, nýbrž tímto rozhodnutím rehabilitovány, ač podle nařízení Národního výboru ze dne 29 října 198 o vývozu uměleckých a historických památek i pouhý pokus o vývoz jest trestný?