Povolání spolehlivého poštovního
personálu do služeb vojenských, naprosto zvrácené
hospodářské poměry a všeobecně
pokleslá morálka způsobily, že i u poštovního
ústavu nabyly ztráty a vykrádání
zásilek výše nikdy nebývalé.
To mělo ovšem v zápětí takový
vzestup reklamací, že poštovní ředitelství,
jichž úřednictvo bylo také ztenčeno,
nebyla s to, aby příslušné práce
zmohla a vyřizovala žádosti o náhrady
tak rychle, jak tomu bývalo.
Chci v této věci uvésti jen několik
číslic:
V roce 1913 bylo hlášeno 23.760 případů
ztrát a poškození balíků, v roce
1914 pak 31.436, v roce 1915 však 54 359 a roku 1918 bylo
již dokonce 188.349 případů.
Ministerstvu pošt a telegrafů nejsou tyto zjevy neznámy
a ono učinilo vše, aby zavedlo dřívější
pořádek; že se toho nedocílilo, dlužno
přičísti jen tomu, že zřízení
ústředních úřadů v Praze,
dvou poštovních ředitelství na Slovensku,
obsazení několika set poštovních úřadů
tamtéž si vyžádalo tolik úřednictva,
že zatím nahraženo býti nemůže.
Mojí snahou jest, aby celé náhradové
řízení bylo co možná zjednodušeno
a zkráceno a tím administrativní vyřizování
záležitostí těchto pokud jen možno
urychleno. Nemohu však stanoviti preklusivní lhůtu,
během níž jest státní správa
povinna reklamující straně dodati vyřízení
o podané reklamaci, poněvadž by takové
nařízení mohlo býti na úkor
přesnosti řízení reklamačního,
nehledě ani k tomu, že při zásilkách
do ciziny nemám na postup pátrání
v obvodu cizí správy poštovní vlivu.
Také nelze stanoviti jednotnou neb určitou lhůtu,
již proto, že šetření vyžadují
tu většího tu menšího času
podle individuelních okolností toho kterého
případu.
Dokládám ovšem, že výplata náhrad
za poštovní zásilky podané před
státním převratem, pokud ji v některých
případech nebylo lze ještě uskutečniti,
dozná nyní vzhledem k zákonu ze dne 23. června
1919 čís. 440 sb. zák. a nař. jistého
odkladu.
Vzhledem k druhé části dotazu, v němž
se vyslovuje pochybnost o právní platnosti §
219. poštovního řádu, podle něhož
může nastoupiti strana pořad práva teprve
tenkráte, když byl pořad administrativních
instancí vyčerpán, a dalšímu
tvrzení, že paragraf tento odporuje § 27. odstavec
2. zákona ze dne 5. listopadu 1837, čís.
240 sb. z. s., na základě jehož je poškozený
oprávněn, aby naprosto volně uplatnil svoje
nároky řádným pořadem práva,
vyžádal jsem si dobré zdání nejvyššího
soudu v Praze.
Soud tento, uváživ se všech hledisek právní
stav otázky této a to jak vzhledem k době
předústavní, tak i ústavní,
dospěl k závěru, že ustanovení
§ 219. odst. 2, pošt. řádu ze dne 22.
září 1916 čís. 317 říš.
zák. jest ve shodě se zákonem. Tento předpis
zachovává v platnosti zásadu § 27. odst.
2. poštovního zákona a upravuje pouze otázku,
kdy nárok na náhradu, vznesený proti poštovní
správě, lze považovati touto za odmítnutý,
pokud se týče vůbec nebo z části
za neuznaný a kdy tudíž vzešel vlastně
mezi poštovní správou a poškozeným
spor o náhradní nárok, jejž řádným
soudům náleží vyříditi.
Nepraví se tím nic jiného, než že
nárok neplatí již tehdá za neuznaný,
když odmítnut byl některou z nižších
administrativních stolic, nýbrž, když
odmítnut byl místem, v administrativním pořadí
nejvyšším.
Za těchto okolností nelze na znění
§ 219. poštovního řádu ničeho
měniti.