Na dotaz ze dne 27. května 1919 dovolují si sděliti
toto:
Z 33.000 československých válečných
zajatců, shromážděných v roce
1914-1915 v Srbsku, po periodě nakažlivých
nemocí a po ústupu Albanií dopraveno bylo
na ostrov Asinara v Italii 3.200 českosl. zajatců,
kteří byli v měsíci červenci
a srpnu 1916 převezeni spolu s ostatními zajatci
rakouskými do Francie.
V koncentračním táboře Carpiagne (u
Marseille) pořizovány byly matriční
knížky, v nichž zapisována byla národnost
každého zajatce. Otázka národnostní
přibylých rakouských zajatců byla
příliš složitou pro příslušné
francouzské vojenské úřady a proto
ve většině případů zajatcům
české národnosti vepsána byla národnost
»autrichien«. Jen jednotlivcům, kteří
důrazně se domáhali vepsání
národnosti »tchéque« bylo vyhověno.
Všichni ti, kdo měli v matričních knížkách
zapsánu národnost českou, byli bez rozdílu
zařazeni mezi ostatní rakouské zajatce, kteří
rozděleni byli ve více než 150 pracovních
oddílů po Francii.
Zajatci českosl. národnosti ve Francii postaveni
byli pod stejný »régime« jako zajatci
rakouští a říšsko-němečtí:
úplná isolace, zákaz korrespondenčního
styku s naším ústředím v Paříži
- Československou Národní Radou a Kolonií
českosl. dobrovolníků, zákaz korrespondovati
s krajany civily ve Francii a spoluzajatci. Nebyla dodávána
česká četba, ano i čtení francouzských
novin bylo zakázáno. Teprve na počátku
roku 1917 uvolnil se poněkud přísný
zajatecký režim pro zajatce národnosti srbské
a české, když na zakročení srbské
vlády dovolen byl nábor dobrovolníků
do srbské armády. Českosl. a srbským
zajatcům vymezen byl »régime de faveur«
t j. dovoleno shromážditi je ve skupiny dle národnosti,
umožněn omezený korrespondenční
styk ve Francii, dovolena četba českých a
francouzských novin. Dodržování tohoto
»régime de faveur« záviselo však
na velitelech krajských zajateckých skupin, kteří
neměli vždy dosti pochopení a dobré
vůle. Výhoda tato však stačila, aby
se rozvinul čilý styk mezi důvěrníky
jednotlivých československých zajateckých
oddílů a ústředím zahraničí
naší revoluce - Českosl. Národní
Radou v Paříži, která neopomenula žádné
příležitosti, aby zajaté krajany informovala
o politické situaci, aby posilovala propagandu dříve
tajně vedenou mezi důvěrníky zajateckých
táborů, aby hmotně i morálně,
pokud to finanční poměry dovolovaly, přispěla
a pomohla zajatým krajanům. Duch malých zajateckých
kolonií v cizím, nepřátelském
ovzduší velkých zajateckých táborů
v roce 1917 odráží se nejlépe v korrespondenci
zajateckých důvěrníků s Národní
Radou.
Na jedné straně příkladná odhodlanost
jednotlivých prospěti za každou cenu zahraničnímu
našemu boji, jak přihláškami do armády
srbské tak i přihláškami do Cizinecké
Legie, aby prořidlé řady dobrovolníků
pařížské kolonie byly doplněny,
i dobrovolnými sbírkami z nepatrné jejich
denní mzdy 20 centimů na účely propagační
a podporu invalidů, vdov a sirotků po padlých
československých dobrovolnících. -
Na druhé straně nerozhodnost většiny,
udržovaná hrozbami nepřátel a výsměchem
aktivních poddůstojníků a černožlutých
Čechů všech stavů, příslušných
- a často vedoucích funkcionářů
všech starých našich politických stran
a národních organisací.
Úsilí Českosl. Národní Rady
podařilo se v měsíci srpnu a září
1917, že mohla vysílati do větších
našich zajateckých středisk své delegáty,
kteří rozhodným přinášeli
radostnou zvěst o tvoření československé
armády ve Francii. Černožlutým Čechům
dána do rukou zbraň nad jiné působivá;
nerozhodné strašili příšerou velezrády,
šibenicí, persekucí rodin ve vlasti.
Aby propaganda mezi zajatci československými mohla
býti vedena pokud možno úspěšně,
požádala Českosl. Národní Rada
generální inspekci zajateckou, aby českoslovenští
zajatci ve Francii soustředěni byli do několika
větších koncentračních táborů.
Generální inspekce zajatecká vyhověla
však této žádosti jen částečně;
Českosl. Národní Rada dosáhla však
toho, že umístila v některých zajateckých
táborech reformované dobrovolníky z Cizinecké
Legie.
Nerozhodní českoslovenští zajatci pod
vedením černožlutých Čechů
počali odmítati »régime de faveur«,
pokládajíce požívání výhod
jeho za velezrádu. Strach jejich šel i tak daleko,
že odmítali z téhož důvodu i prádlo,
darované Česlovenskou Národní Radou
našim zajatcům. Černožlutí zakazovali
nerozhodným čteni našich novin v zahraničí
vydávaných, jmenovitě »Československá
Samostatnost« s přílohou »Zajatecká
hlídka,« která burcovala svědomí
a dodávala odvahy ustrašeným. Po vydání
prosincového dekretu v 1917 nastalo třídění
duchů. Kolem důvěrníků Československé
Národní Rady v zajateckých táborech
seskupili se dobrovolníci, hlásivší
se do našeho vojska ve Francii a již v prvních
měsících roku 1918 odcházeli dobrovolníci
do československého armádního depa
v Cognacu. Generální inspekce zajatecká dovolila
Československé Národní Radě,
aby mohla prováděti ve všech našich zajateckých
táborech nábory do československého
vojska. Přičiněním místních
zajateckých důvěrníků a dík
správně vedené propagandě Československé
Národní Rady výsledky prvního náboru
byly uspokojivé. Na první mobilisační
výzvu Československé Národní
Rady přihlásilo se 40% našich válečných
zajatců ve Francii do služby v našem revolučním
vojsku ve Francii.
Když vojenská otázka stala se pro československé
zajatce ve Francii ne již otázkou národní
povinnosti, ale otázkou osobní cti každého
československého člověka, černožlutí
českoslovenští zajatci spolu s některými
bojácnými nerozhodnými žádali
býti vyřazeni z »régime de faveur«,
když byli dříve protokolárně
prohlásili, že nemají a nechtějí
míti ničeho společného s československou
zahraniční revolucí, že jsou a zůstanou
loyalními poddanými Habsburkův a rakouskými
zajatci.
Prohlášení toto učinili: bývalý
okresní tajemník zrovna tak, jako náčelník
»Sokola«, inženýr a lékař,
právník a učitel, funkcionář
kterékoli naší politické strany, prostý
rolník i dělník. Tak se stalo, že na
vlastní žádost odešlo z československých
táborů, kterých bylo v měsíci
dubnu a v květnu 5, mnoho našich lidí opět
mezi rakouské Němce a Maďary. V náborech
však bylo pokračováno neustále. V měsících
dubnu-červnu 1918 přihlásilo se do vojska
500 nových zajatcův. Zbylí zajatci z 5 našich
koncetrančních táborů byli shromáždění
do tábora v MIMIZAN (Bourg), kde československá
táborová komise pracovala až do 27. října
1918, přijímajíc přihlášky
dobrovolníků. Generální inspekce zajatecká
byla téměř každého měsíce
v roce 1918 žádána, aby všichni českoslovenští
zajatci, zajatí spojeneckými armádami v Orientě
a Italii a dopravení do Francie, dbali takových
zajatců Československé národnosti,
kteří z obavy, že budou mobilisováni
do naší armády, odepřeli odejeti do
Mimizan.
Dne 25. října 1918 učinil ministr zahraničních
záležitostí země československé
v zastoupení československého ministra války
poslední výzvu k zbylým zajatcům k
dobrovolnému vstupu do československého zahraničního
vojska. Pohříchu však zůstalo v zajateckých
táborech ještě asi 500 zajatců (starých
ze Srbska), kteří nedůvěřovali
v převrat a rozhodli se pro další ještě
vyčkávání.
Rozhodnutím ministerstva války ze dne 25. října
1918 č. 1700 DK zastaveno bylo přijímání
dobrovolníků z řad starých srbských
zajatců z roku 1914-15, internovaných ve Francii
dnem 27. října. 1918. Nařízení
to týkalo se zajatců, kteří byli pod
přímým vlivem propagační práce
v roce 1917-18 a měli bez výjimky více než
dosti příležitosti hlásiti se do československého
revolučního vojska.
Rozhodnutím ministerstva války ze dne 27. listopadu
1918 č. 1722 DK zastaveno bylo přijímání
dobrovolníků do revolučního vojska
ze zajatců z roku 1918, kteří nemohli býti
pod přímým vlivem propagační
naší práce a nepřišli ve styk s
náborovými komisemi před 25. říjnem
1918. Ihned po zastavení officielních náborů
do revolučního vojska a po uzavření
příměří ministerstvo války
republiky československé učinilo potřebné
kroky za tím účelem, aby mohlo převzíti
zbylé zajatce - příslušníky československé
republiky, do své správy. Francouské ministerstvo
války přípisem ze dne 31. prosince 1918 oznámilo
ministerstvu války republiky československé,
že jest rozhodnuto o tom, aby ti váleční
zajatci, kteří jsou příslušníky
československé republiky a internováni ve
Francii, byli odevzdáni úřadům československým,
když státní a národní jejich
příslušnost bude zjištěna zvláštní
komisí. Dne 2. ledna 1919 oznámilo ministerstvo
války republiky československé ministerstvu
války republiky francouzské, že se ustavila
komise za účelem svrchu naznačeným
a žádalo, aby byla nařízena koncentrace
našich zajatců do jednoho nebo dvou ústředních
táborů. Ministerstvo války republiky francouzské
dne 22. února oznámilo vojenskému poselstvu
československému, že zajatci jsou právě
koncentrováni v táboře Carpiagne (u Marseille).
V tomto táboře vyskytla se však epidemie, tak
že další koncentrace musela býti zastavena.
V měsíci dubnu počala soustřeďovati
Generální inspekce zajatecká naše zajatce
v táboře v La Pallice - Charente Inférieure
-, kde misse československých důstojníků
přejala v měsíci květnu a červnu
2.000 našich zajatců z Francie, z nichž 1.750
zajatců československé národnosti
dopraveno bylo ke konání vojenské povinnosti
do armádního depa československého
v Cognacu.
V koncentračním táboře v La Pallice
zůstali zajatci národnosti polské a karpatští
Rusové, kteří se rozhodli nekonati vojenskou
povinnost v československém zahraničním
vojsku, dále Němci a Maďaři příslušníci
československé republiky. Jsou postaveni na roveň
vojákům, rozdíl jest toliko v tom, že
jest omezen jejich volný pohyb. Na práci hlásí
se dobrovolně, dostávají slušnou mzdu.
Tito bývalí zajatci nemohli z politických
důvodů být odesláni do Cognacu, jsou
však připraveni k dalším rozkazům
ministerstva Národní obrany v Praze.
V přejímání našich zajatců
jest pokračováno. Československé vojenské
poselstvo učinilo vše, aby ani jediný zajatec,
jehož přesnou adresu zjistilo, nebyl zdržen v
zajetí ani den bez potřeby. Každodenně
podává reklamace za jednotlivce všech národností,
pokud jsou příslušníky československé
republiky.
Na základě těchto výkladů poznamenávám
k interpellaci člena Národního shromáždění
pana Vojty a soudruhů:
Ke konci měsíce března 1919 dovědělo
se československé vojenské poselstvo ve Francii,
že malý oddíl československých
válečných zajatců pracuje ve zpustošených
krajích Francie (Verdun, St. Mihiel) a učinilo hned
potřebné kroky, žádajíc za odeslání
jejich do La Pallice. Zjištěno jest toto: Byli to
váleční zajatci československého
původu, kteří na jaře 1918 žádali
býti vyškrtnuti ze seznamu československých
zajatcův a zařazeni s rakouskými Němci
a Maďary. Takovým způsobem dostali se samovolně
z naší kontroly a byli skutečně zařazeni
do pracovních oddílů Němcův
a Maďarů, kteří pracovali ve zpustošených
krajích. Jest zřejmo, že když se jedná
pouze o několik jednotlivců, nikdy by se tito nebyli
dostali do pracovních oddílů německých,
kdyby byli vystupovali a jednali jako zajatci československého
původu.
Stalo se tak toliko jejich vinou, kterou sami dnes doznávají
Ani ministerstvo zahraničních záležitostí,
ani československé vojenské poselstvo v případu
tomto žádné viny nemá ať úmyslem,
ať opomenutím, poněvadž 95% československých
válečných zajatců ku pracem na frontě
přiděleno nebylo, a ti, kteří se tam
dostali, vyvolali to svým nevlasteneckým a nečestným
jednáním. Naše vojenské úřady
nesledovaly nikdy msty vůči těm, kteří
zapírali svůj národnostní původ,
a pomáhaly rychle všem občanům republiky
československé, jakmile se o nich dověděly.
Proto také těchto několik jednotlivců
bylo konečně k našemu zakročení
osvobozeno. Není znám nyní ani jediný
případ, že by válečný
zajatec československý pracoval v německých
pracovních oddílech ve zpustošených
krajích.
Jestliže pan poslanec Vojta a soudruzi dověděli
se o nějakém případu podobném,
týká se to zajisté výlučně
několika málo jednotlivců, kteří
nevlastenecky a nečestně svou národnost zapřeli,
a kteří přes to, ač toho nezasluhovali,
byli od nás na konec osvobozeni.