V odpovědi své na dotaz člena Národního
shromáždění Dr. Stojana a soudruhů
v podobné záležitosti vylíčil
jsem již podrobně postupný vývoj, jakým
se v naší republice brala úprava řízení
o podporách rodin, jejichž živitelé byli
ve státech s bývalým Rakouskem znepřátelených
zadrženi neb internováni nebo jsou v Americe, a objasnil
jsem při tom, proč se ministerstvo vnitra se souhlasem
ministerstva financí rozhodlo zaujmouti blahovolné
stanovisko k podporám amerických živitelů
a zmocniti výnosem ze dne 17. dubna 1919, č. 14.562,
okr. politické úřady, aby žádosti
takových rodin, dojdou-li do 30. dubna 1919, vyřizovaly
samy ve vlastním oboru působnosti a povolovaly žádanou
další podporu, budou-li jinak splněny podmínky
zákona ze dne 17. srpna 1919, ř. z. č. 376.
K tomuto kroku bylo ministerstvo vnitra vedeno poznáním,
čerpaným z četných žádostí
o podporu, že zdejší rodiny nemohly se dosud
dorozuměti se svými příslušníky
za mořem a že od nich přes možnost peněžních
zásilek prostřednictvím amerických
bank nedocházely žádné podpory, takže
zde byla odůvodněna domněnka, že mezi
našimi vystěhovalci nepronikla dosud známost
o možnosti peněžních styků Ameriky
s naším státem. Mimo to nečinilo se,
jak tomu nasvědčuje také znění
dotyčného výnosu, nijakého rozdílu
mezi americkými živiteli po té stránce,
vstoupili-li do americké armády čili nic,
nýbrž přihlíželo se výhradně
k potřebnosti podpory, takže povolené výhody
bylá účastna každá potřebná
rodina, jejíž živitel je v Americe.
Proto nemůže býti řeči o tom,
že by výnos v dotazu kritisovaný stanovil nějakou
výjimku v neprospěch rodin, o nichž dotaz jedná.
Ostatně přiznalo-li ministerstvo vnitra státní
podporu i takovým potřebným rodinám,
jimž podpora bývalou vládou rakouskou byla
odpírána pro deserci nebo nesplněnou odvodní
povinnost živitelů v Americe dlících
nebo pro podezření z těchto vojenských
deliktů, jest přímo nemyslitelno domnívati
se, že by totéž ministerstvo zaujalo odmítavé
stanovisko k podporám rodin, jejichž živitelé
vstupem do americké armády projevili záslužnou
činnou účast na našich osvobozovacích
snahách.
Pokud pak přicházejí v úvahu úřady
podřízené, bylo u okresních politických
správ na moravském Valašsku a Slovácku
provedeno šetření, aby se zjistilo, jestli
snad některý úřad politický
nepočínal si v praxi způsobem v dotazu odsuzovaným;
jeho výsledek však rovněž nepřinesl
dokladů ke stížnostem v dotazu tlumočeným,
neboť u těchto úřadů žádosti
podobné buď se vůbec neprojednávaly,
nebo, projednávaly-li se, nebyla v žádném
případě podpora odepřena jedině
a výhradně pro vstup a službu živitele
v americkém vojsku.
Nebyla-li snad některým takovým rodinám
vyplacena další podpora do konce dubna 1919, dlužno
hledati příčinu nikoli v odmítavém
stanovisku úřadu, nýbrž v tom, že
o podporu buď vůbec nebylo zažádáno,
nebo až po 30. dubnu 1919, a že se pak vyřízení
žádosti zdrželo pravděpodobně tím,
že politický úřad, nejsa po 30. dubnu
1919 oprávněn žádosti takové
sám projednávati, předkládal je k
rozhodnutí úřadu nadřízenému.
Dále podotýkám, že ministerstvo vnitra
poučilo oběžníkem podřízené
úřady, že Čechoslováky, kteří
vstoupili za války dobrovolně do některé
ze spojeneckých spřátelených armád
a konali v době převratu, t. j. 28. října
1918, skutečně službu nebo byli z ní
řádně propuštěni a prokážou
hodnověrně, že z důvodů ležících
mimo jejich vůli nemohli vstoupiti nebo přestoupiti
do Československé armády revoluční
(zahraniční, legionářské),
pokládati jest za legionáře, a že jejich
rodiny mají za podmínek zákona o vyživovacím
příspěvku nárok na vyživovací
příspěvek.
Záleží tudíž na těchto rodinách
samých, aby okolnost tuto úřadům prokázaly
a domáhaly se, jestli tak dosud neučinily, podpory
nikoli podle zákona o podporách pro rodiny osob
internovaných, nýbrž podle zákona o
vyživovacím příspěvku, a to ode
dne, kdy jim jako příslušníkům
osob dlících v Americe byla podpora zastavena.
Upozorňuji však, že úřady nemohou
se ovšem spokojiti pouhým nedoloženým
prohlášením žadatelů, že jejich
živitelé vstoupili do americké armády,
nýbrž že jest v nejvlastnějším
zájmu jejich, aby své tvrzení prokázali
nebo poskytli aspoň podklad, podle kterého by úřady
mohly správnost jejich tvrzení zjistiti.