Národní shromáždění československé 1918 – 1920

a) §§ 79 až včetně 81 a 99, odst. 4. živnostenského řádu,

b) §§ 26, 27 a 52, odst. 2. zák. z 28. července 1902, čís. 156 ř. z. o pracovním poměru dělníků zaměstnaných při režijních stavbách a pomocných podnicích železnic,

c) odst. 2, § 208 obec. zák. horního z 23. května 1854, čís. 146 ř. z. a odst. 2., § 248 téhož zákona ve znění zákona z 3. května 1896, č. 75 ř. z.,

d) § 321 trest. zák. z 27. května 1852, čís. 117 ř. z. a § 578 voj. tr. zák. (čís. pat. ze dne 15. ledna 1855, č. 19 ř. z.),

e) §§ 34 až včetně 38 prozatímního čeledního řádu pro hlavní město Prahu z 21. srpna 1857, čís. 42 z. z.,

f) §§ 33 až včetně 37 a 44 čeledního řádu pro Čechy ze 7. dubna 1866, č. 11 z. z.,

g) §§ 33 až včetně 38 čeledního řádu pro Horní a Dolní Slezsko z 25. března 1867, čís. 12 z. z.,

h) §§ 34 až včetně 39 čeledního řádu pro Moravu z 2. května 1886, č. 53 z. z.

Pokud v ustanoveních §§ 4, 8, 32 a 33 prozatímního čeledního řádu pro hlavní město Prahu z 21. srpna 1857, č. 42 z. z., v §§ 4, 8, 31 a 32 čeledního řádu pro Čechy ze 7. dubna 1866, č. 11 z. z., v §§ 5, 9, 31 a 32 čeledního řádu pro Horní a Dolní Slezsko z 25. března 1867, č. 12 z. z. a v §§ 5, 9, 32 a 33 čeledního řádu pro Moravu z 2. května 1886, čís. 53 z. z. jako následek uzavření služební smlouvy s několika zaměstnavateli, nenastoupení do místa, bezdůvodného přerušení služebního poměru nebo přijetí do služby čeledína, jenž předešlý svůj pracovní poměr bez zákonného důvodu zrušil, vedle následků soukromoprávních vysloveny jsou tresty, zrušují se tato ustanovení o trestnosti jak zaměstnanců tak zaměstnavatelů.

2. Stejně pozbývají právního účinku ustanovení zmíněných zákonů o tom, že k žádosti zaměstnavatele může býti zaměstnanec přidržán prostředky donucovacími, aby vstoupil neb navrátil se do služby.

Ustanovení § 85 živnostenského řádu mění se takto:

Přeruší-li dělník bez zákonného důvodu (§§ 82 a) a 101) předčasně pracovní poměr, jest zaměstnavatel oprávněn, žádati na něm náhradu způsobené škody.

Ustanovení § 86 živnostenského řádu mění se takto:

1. Zaměstnavatel, který přijme do práce dělníka přes to, že mu bylo známo, když jej přijímal, že tento bez zákonného důvodu přerušil poslední svůj pracovní poměr, ručí rukou společnou a nerozdílnou se zaměstnancem dřívějšímu zaměstnavateli za škodu.

2. Totéž platí o zaměstnavateli, jenž svedl dělníka k takovému jednání.

Ustanovení § 88 živnostenského řádu mění se takto:

1. V každém živnostenském podniku zaměstnavatel jest povinen, vésti seznam o všech dělnících ve způsobě knihy, do něhož jest zapsati jméno a příjmení každého jednotlivého dělníka, jeho věk, obec domovskou, způsob zaměstnání, den vstoupení a vystoupení z pracovního poměru a příslušnost k nemocenské pokladně. Tento seznam musí zaměstnavatel úředním osobám k jejich žádosti předložiti.

2. Zaměstnavatel jest povinen žádati od zaměstnance, aby mu předložil k nahlédnutí průkazy, potřebné ke zjištění osobních údajů.

3. Ustanovení předchozí nemění ničeho na ustanoveních o policejním hlášení.

Zákon tento nabude účinnosti dnem vyhlášení. Ministru sociální péče se ukládá, aby provedl tento zákon, dohodna se se zúčastněnými ministry.

Osnova navrhuje odstranění dvou sociálních přežitků: trestnosti bezdůvodního zrušení pracovního poměru zaměstnancem a pracovních a čeledních knížek.

Oba tyto dávné dělnické požadavky byly vícekráte v rakouském parlamentě uplatňovány. Poslanecká sněmovna rakouské říšské rady schválila návrh, aby trestnost bezdůvodného porušení pracovní smlouvy zaměstnancem byla zrušena, uzákonění tohoto usnesení však zabránila r. 1912 svým vetem panská sněmovna. Návrhy na zrušení pracovních knížek narážely na odpor konservativních rakouských vlád. V republice rakouské bylo již zákonem ze dne 25. ledna 1919 těmto dvěma požadavkům - totiž beztrestnosti živnostenského dělníka v případě bezdůvodného zrušení pracovního poměru a odstranění pracovních knížek - vyhověno. K novelisaci čeledního řádu v těchto směrech, nebylo přikročeno. Osnova zákona vládou republiky československé Národnímu shromáždění k projednání předložená uznává rovnost obou smluvních stran, ale překročuje rámec výše naznačený v tom směru, že se vztahuje také na poměry čelední. Vychází totiž ze stanoviska, že, co platí zásadně pro dělnictvo jednoho oboru, musí platiti i pro kategorie druhé a že každá, třeba zlomková novelisace platných zákonných ustanovení, týkajících se zaměstnanců, musí vésti k jednotnému dělnickému zákonodárství.

Živnostenský pomocný dělník anebo učedník smí před uplynutím ujednané doby a bez výpovědi opustiti práci v případech taxativně vypočtených v § 82 a) a § 101 živnostenského řádu. Vystoupí-li mimo tyto v zákoně uvedené případy předčasně, bez řádné výpovědi z práce, poruší-li tedy pracovní smlouvu, musí podle dnešního znění § 85 živn. řádu nejenom nahraditi zaměstnavateli škodu tím způsobenou, nýbrž může býti též donucen k ukončení poměru pracovního a kromě toho může býti potrestán politickým úřadem pro přestupek živnostenského řádu pokutou neb vězením.

Dělník jest tedy stíhán a trestán trojím způsobem. Dopustí-li se však zaměstnavatel téhož činu vůči dělníkovi, propustí-li ho bez zákonného důvodu, tedy neoprávněně, předčasně a bez řádné výpovědi z práce, nepodléhá trestu pro přestupek živnostenského řádu, nemůže býti donucen k opětnému přijetí dělníka na zbývající ještě smluvní dobu a zaměstnanec může se jedině cestou soukromoprávní žaloby vůči němu domáhati náhrady škody (§ 84 živnost. řádu).

Stanovisko toto jest úplně správné, neboť pracovní smlouva jest smlouvou výhradně soukromoprávní. Stačí tudíž úplně civilněprávní důsledky, ale tyto musí platiti pro obě smluvní strany, nemá-li zákonodárství právem býti vytýkán třídní ráz.

Proto osnova navrhuje změnu §§ 85 a 86 živnostenského zákona (článek IV. a V.) pokud pojednávají o trestnosti a nuceném návratu zaměstnance do služeb zaměstnavatele v případě neoprávněného porušení pracovní smlouvy.

Osnova dále v odst. 1, § 86 živnostenského řádu omezuje ručení majitele živnosti vůči dřívějšímu zaměstnavateli svémocně vystouplého dělníka za náhradu škody pouze v případě, věděl-li o nezákonném porušení pracovního poměru dělníkem před přijmutím jeho. Nynější znění ukládá totiž majiteli živnosti povinnost náhrady škody i v případě, doví-li se o svémocném porušení pracovního poměru po přijetí dělníka a podrží-li tohoto v práci po dobu, po kterou by tento měl ještě pracovati u dřívějšího svého zaměstnavatele.

V důsledku tohoto zásadního stanoviska vůči smlouvě námezdní jakožto civilně-právní věci zrušují se v článku II. této osnovy obdobná ustanovení platných čeledních řádů; jednak ustanovení o donucovacích prostředcích ke vstupu neb návratu zaměstnance do služby, jednak ustanovení o trestnosti zaměstnancově jakožto následku uzavření služební smlouvy s několika zaměstnavateli, nenastoupení místa, bezdůvodného přerušení služebního poměru a ustanovení o trestnosti zaměstnavatele, jenž přijme do služby čeledína, který předešlý svůj pracovní poměr bez zákonného důvodu zrušil. I tu má platiti pouze soukromoprávní náhrada škody.

V době absolutismu byly z policejních důvodů zavedeny nucené výkazy (pasy) téměř ve všech státech pro veškeré občany. Tato opatření byla jinde s absolutismem odstraněna, pouze v Rakousko-Uhersku zůstala v platnosti pro živnostenské dělnictvo i čeleď. Příslušníci těchto stavů ohražovali se stále proti tomuto policejnímu opatření jako urážlivému, ježto se na ostatní stavy a zaměstnance vyšších kategorií nevztahuje.

Podle platného práva nesmí nikdo přijmouti dělníka bez pracovní neb čelední knížky. Zaměstnavatel, který by ho přijal bez tohoto výkazu, dopustil by se přestupku (§ 79, odst. 2. živn. řádu, § 34 čeledního řádu pro Čechy a § 35 čeledních řádů pro Prahu, pro Moravu, pro Slezsko a § 321 trestního zákona). Požadavek, aby pracovní smlouva byla závislá na formálním dokumentu, odporuje modernímu hospodářskému životu a právnímu cítění dneška.

Ztratí-li dělník pracovní knížku, byla-li mu tato dřívějším zaměstnavatelem neprávem zadržena, ztracena, poškozena, neb opatřena nepříznivým zápisem, jest mu tím na čas zabráněno, aby nalezl nové zaměstnání. Pracovní knížka jest tudíž nejen obmezením a překážkou pro dělníka, nýbrž i obtíží pro zaměstnavatele, neposkytujíc mu praktických výhod. Zaměstnavatel jest povinen po dobu trvání pracovního poměru uschovati pracovní neb čelední knížku a, ztratí-li se anebo poškodí-li se tato u něho, musí zaměstnavatel na svůj náklad zaopatřiti živnostenskému dělníkovi nový průkaz (§ 80 g, odst. 1. živnostenského řádu). Nevydá-li zaměstnavatel při rozvázání pracovního poměru zavčas pracovní knížky zaměstnanci, jest povinen mu nahraditi vzniklou tím škodu (§ 80 g, odst. 2. živn. řádu).

Stejnému ručení podléhá zaměstnavatel, učiní-li nepříslušné záznamy nebo poznámky do pracovní neb čelední knížky; neboť podle § 80 g, odst. 2. z. ř., § 36 čel. ř. pro Prahu, Slezsko, Moravu a § 35 čel. ř. pro Čechy smí zaměstnavatel do pracovní neb čelední knížky zanésti jedině záznamy příznivé zaměstnanci. Následkem toho příštímu zaměstnavateli pracovní knížka vlastně ničeho nesděluje o odborné znalosti, povaze, píli a svědomitosti zaměstnancově, čímž odpadá jediný kladný význam, jež by pracovní neb čelední knížka pro něho mohla míti.

Živnostenský a čelední řád ničeho neustanovuje o pracovních průkazech pro případ neoprávněného porušení pracovního poměru zaměstnancem. Nestanoví, smí-li si zaměstnavatel v tomto případě pracovní nebo čelední knížku ponechati, jak dlouho, má-li ji uložiti u úřadu, a to u soudu, úřadu obecního, neb policejního, a tak pracovní knížka a zápisy do ní stávají se pouze zřídlem nesčetných sporů mezi zaměstnavateli a zaměstnanci. Proto svobodná Anglie a Amerika podobných opatření nezná, Francie a pak Německo pracovní knížky rovněž odstranily.

Osnova tudíž navrhuje zrušení veškerých předpisů o pracovních knížkách v živnostenském řádě a o čeledních knížkách v čeledních řádech, jakož i zrušení příslušných ustanovení vztahujících se na pracovní výkazy železničních pomocných dělníků a horníků.

Odstraněním pracovních knížek vznikne přirozeně potřeba obšírnějších vysvědčení, dnes hlavně vyšším zřízencům vydávaných, též mezi dělnictvem a čeledí, neboť zaměstnavatelé budou požadovati vysvědčení od nabízejících se pracovních sil a jistě bude snahou řádných zaměstnanců, aby při opuštění místa vždy vysvědčení obdrželi. Zaměstnanci zaručuje vydání takového vysvědčení § 1163 novelisovaného občanského zákona, takže též § 81 živnostenského řádu stává se bezpředmětným, pročež osnova navrhuje jeho zrušení.

V náhradu za pracovní a čelední knížky, pokud sloužily zaměstnancům za výkaz o jejich totožnosti při hledání místa, za průkaz při cestování a podobně, budou zavedeny občanské legitimace. Tyto občanské legitimace mají býti na požádání vydány každému občanu politickým úřadem jeho pobytu. Podle předložených úředních dokladů bude v legitimaci zapsáno jméno, příjmení, rok narození, bydliště a příslušnost nositele.

V důsledku odstranění pracovních knížek a zavedení občanských legitimací mění se též textace § 88 živnostenského řádu (čl. V.) (o dělnických seznamech) změnami v odst. 1. a vsunutím nového odstavce.

Vláda navrhuje, aby osnova zákona byla přikázána sociálně-politickému výboru.