Zákonem ze dne 17. srpna 1917, ř. z. č. 376,
byla bývalá rakouská vláda zmocněna
povoliti nemajetným rodinám, jichž živitel
jako rakouský státní občan byl
za války v cizině s Rakouskem znepřátelené
internován a tak zbaven možnosti, starati se o svoji
rodinu, podporu ze státních prostředků.
Zákona tohoto bylo obdobně použito také
na bývalé rakouské státní občany
v Americe se zdržující, kteří
sice nebyli za války s Rakouskem internováni, ale
následkem přerušení veškeré
dopravy nemohli své rodiny zde podporovati. Po státním
převratu nastala potřeba přezkoumati jednotně
všecky dosud v území našeho státu
vyplácené podpory. Jednak nemohly býti podpory
dřívějšími rakouskými
úřady v Čechách, na Moravě
a ve Slezsku povolené osobám, jichž živitel
nestal se příslušníkem československé
republiky, naším státem na dále vypláceny,
jednak nebylo po většině více ani předpokladů
pro další výplatu těchto podpor ve smyslu
shora zmíněného zákona.
Pokud pak jde zejména o t. zv. americkou podporu, bylo
po Novém roce možno již i peníze z Ameriky
do Československé republiky prostřednictvím
amerických bank posílati, nač zejména
chicagské noviny upozorňovaly. Vzhledem k tomu zastavilo
ministerstvo vnitra v dohodě s ministerstvem financí
a zahraničním odborem presidia ministerské
rady výnosem ze dne 6. února 1919, č. 3704,
zásadně další výplatu podpor
těchto, vyhradilo si však povoliti v dohodě
s ministerstvem financí další vyplácení
podpor, bude-li prokázáno, že trvají
v jednotlivých případech dosud podmínky
výše uvedeného zákona z roku 1917, zejména
že jest některý zdejší příslušník
snad pro nedostatek průkazů o své příslušnosti
státní posud v některém dohodovém
státu internován.
Výnos tento byl uveřejněn českou tiskovou
kanceláří ve všech denních pražských
listech a prošel také na mnoze místním
tiskem.
Po uveřejnění tohoto výnosu došel
ministerstva vnitra velký počet žádostí
právě od osob, jichž živitelé se
zdržují v Americe. Podle těchto žádostí
nemohli se žadatelé dosud dorozuměti se svými
příslušníky za mořem a bylo pochybno,
že by byla již v Americe mezi lidem pronikla známost
o tom, že zasílání peněz prostřednictvím
bank jest skutečně možné. Aby se proto
nezdržovala v těchto poměrně četných
případech výplata žádané
podpory, zmocnilo ministerstvo vnitra v dohodě s ministerstvem
financí výnosem ze dne 17. dubna 1919, č.
14.562, okresní správy politické, aby žádosti,
které do 30. dubna přímo na okresní
správu politickou dojdou, projednaly samy ve vlastním
oboru působnosti, aniž by je předkládaly
ministerstvu vnitra, a další výplatu povolily,
jsou-li jinak podmínky zákona splněny. Posléz
zmíněný výnos neměnil tudíž
nic na zásadě stanovené únorovým
výnosem ohledně podmínek, za kterých
lze další výplatu podpory povoliti, nýbrž
přenesl pouze kompetenci k tomu dříve ministerstvu
vyhrazenou na okresní správu politickou. Jedná
se tudíž o pouhý interní administrativní
poukaz formální povahy, mající za
účel urychliti vyřízení všech
v měsíci březnu a dubnu podaných žádostí
o další výplatu zastavené podpory, pro
jehož uveřejnění nebylo žádného
důvodu, neboť z neznalosti jeho nemohla nikomu žádná
újma vzejíti. Proto nemůže býti
také řeči o nějakém tajení
výnosu dubnového a o tom, že by snad byl mohl
ten, kdo se o něm nedověděl, hmotně
býti poškozen. Kdo byl podpory potřebný,
mohl se o ni ucházeti, při čemž bylo
zajisté vedlejší věcí pro žadatele,
povolí-li žádanou podporu okresní správa
politická nebo ministerstvo.
Že by v praxi výnos zmíněný byl
mylně vykládán způsobem uvedeným
v dotazu, není mi známo. Upozorňuji současně
zemské vlády politické na stížnost
tuto s vybídnutím, aby poučily okresní
správy politické o dosahu tohoto výnosu.
Žádosti o další vyplácení
zastavené podpory mohly a mohou dosud býti jak před
30. tak i po 30. dubnu podány. Rozdíl jest pouze
v tom, že žádosti po 30. dubnu podané
projednává zase ministerstvo vnitra, jak tomu bylo
také až do 17. dubna 1919. Po 30. dubnu došla
také celá řada podobných žádostí,
které se ještě v dohodě s ministerstvem
financí projednávají.