V exposé ministerstva zahraničí o směrnicích
naší zahraniční politiky, uveřejněném
v pařížské Československé
korespondenci a rozšířeném 14. července
t. r. Českou tiskovou kanceláří poukazuje
se na náš vztah k Rusku. Praví se tu, že
náš vztah k ruskému národu bude
vždy co nejužší, a že politika naše
bude vždy směřovati k přátelskému
spojenectví s ruským národem. Doporučuje
se tu důtklivě, abychom zachovávali vůči
otázkám vnitřního uspořádání
Ruska jistou reservu, "poněvadž náš
vztah k Rusku jest jedním z vitálních problémů
naší existence".
Tento názor na Rusko zastával, jak známo,
již před převratem při své zahraniční
činnosti president Masaryk i ministr zahraničí
dr. Beneš. Také po převratu československá
zahraniční politika zůstala věrna
těmto zásadám a v jejich smyslu působila
pro rychlý návrat československé revoluční
armády ze Sibiře do osvobozené domoviny,
hledíc v neposlední řadě k tomu, že
i pouhý pobyt této armády v týle ruských
protirevolučních vojsk znamená chtě
nechtě vykonávání určitého
vlivu na vývoj věcí v Rusku.
Proti této směrnici naší zahraniční
politiky uplatňují se v našem veřejném
životě různé protichůdné
vlivy, které dosud pracovaly po většině
prostředky podzemními, ale v době poslední
vystupují s okázalou bezohledností, opírajíce
se o reakcionářské živly ruské.
Již od delší doby existuje v Praze sdružení
reakcionářských ruských důstojníků,
jež těšilo se mimořádné
přízni vlády dra Kramáře. V
poslední době přibyla do Prahy skupina agentů
reakcionářských generálů ruských
Kolčaka a Denikina, kteří usilují
o opětné nastolení carského samoděržaví
v Rusku cestou vojenské diktatury. Tito agenti těší
se zvláštní pozornosti Cizineckého úřadu,
tedy orgánu státního, ač jest každému
zjevno, že přicházejí sem působiti
k tomu, aby naše republika vzdala se zásad o poměru
k Rusku, nahoře citovaných, a dala se získati
pro ozbrojené zasáhnutí při pokusech
evropských kapitalistův o krvavé potlačení
revolučních, osvobozenských snah ruského
národa. Ruští zajatečtí důstojníci
společně s těmito agenty zahájili
rozsáhlou agitaci mezi ruskými zajatci jak v táboře
choceňském, tak i v transportní stanici pražské
(kasárny v Brusce), kde nátlakem, hrozbami, hladem
a jiným nelidským pronásledováním
nutí ruské zajatce, aby složili přísahu
a vstoupili do ruské armády, která se podle
jejich tvrzení formuje ze zajatců ruských
na území naší republiky v Terezíně.
Ruští zajatci, kteří této agitaci
odporují, jsou označováni za "bolševiky"
a vězněni.
Při své agitaci v české veřejnosti
používají tito agenti ruské reakce také
tvrzení, že jejich jednání jest v souhlase
s politikou vlády naší republiky, jež
prý jmenovala svého vyslance při vládě
Kolčakově v Omsku, pana Bohdana Pavlů. Pokud
jest nám známo, byl pan Bohdan Pavlů jmenován
v září 1918 provisorní československou
vládou v Paříži vyslancem našeho
státu při vládě stoupenců ústavodárného
shromáždění v Omsku; tato lidová
vláda byla však diktátorem Kolčakem
svržena, její členové pak, pokud se
nespasili útěkem, povražděni.
Podepsaní se proto táží:
1. Hodlá se vláda říditi zásadami
ministerstva zahraničí o našem poměru
k Rusku?
2. Jest vláda ochotna, učiniti přítrž
rejdům Kolčakových agentů na území
republiky i každé politické činnosti
zajatých ruských důstojníků?
3. Jest vláda ochotna přiměti Cizinecký
úřad, jako orgán státní, aby
dbal směrnic zahraniční politiky vlády
československé a nepodporoval státu nebezpečnou
činnost agentů reakcionářských
politických dobrodruhů ruských?
4. Jest vláda ochotna přísně vyšetřiti,
je-li pravda, že na území republiky v Terezíně
formuje se z ruských zajatců ozbrojená armáda,
kdo k tomu dal souhlas, prostředky a ostatní podporu?
Jest v případě kladném ochotna s největší
rozhodností přikročiti k okamžitému
rozpuštění této armády a k potrestání
vinníků, kteří by se verbováním
zajatců dopustili zločinu, podléhajícího
dnes řízené podle stanného práva?
5. Jest vláda ochotna vysvětliti, jaké jest
poslání pana Bohdana Pavlů v Omsku?