Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Podle usnesení Národního shromáždění se nařizuje:

§ 1. zákona ze dne 22. května 1919, č. 320 sb. z. a n., bude zníti:

»Ku platnosti manželství se vyžaduje ohlášek a slavnostně učiněného přivolení k manželství, a to buď občanského, buď církevního.

Oddáni býti mohou kromě toho snoubenci jen, vykáží-li se vysvědčením veřejně ustanoveného lékaře (obvodního, policejního, okresního, na Slovensku městského, stoličného), že nejsou stíženi chorobou, která se příčí účelům manželství nebo by škodlivě působila na zdraví druhého manžela nebo potomstva. Vysvědčení dlužno vzíti ke spisům o ohláškách a vyznačiti v knize sňatků.

Úředník politického úřadu (matrikář) nebo duchovní, který by přijal přivolení k manželství od snoubenců, aniž by byli předložili lékařské vysvědčení, budiž potrestán poprvé disciplinárně, pokud se týče pokutou do 200 K nebo vězením do téhodne politickým úřadem nadřízeným, a kdyby se to opakovalo, pokutou do 1000 K nebo vězením do jednoho měsíce, nebo i propuštěním.

Kdyby některý ze snoubenců toto vysvědčení vyloudil, bude potrestán, pokud by tu nebylo těžšího trestního činu, pokutou do 200 K nebo vězením do téhodne politickým úřadem a jest kromě toho práv z toho, vzešla-li druhému manželu nějaká škoda.«

§ 12. téhož zákona zní:

»Stranám občansky již oddaným je dáno na vůli, chtějí-li se podvoliti také církevním obřadům. V tomto případě není třeba, aby vykonány byly opětně církevní ohlášky. Přejí-li si snoubenci pouze církevní sňatek, konají se ohlášky a oddavky u příslušného duchovního správce. Při smíšeném náboženství snoubenců ohlášky konají se u obou duchovních správcův, oddavky u jednoho z nich neb u obou podle vůle snoubenců.«

Ohlášky církevní konají se před věřícími při bohoslužbě o třech zasvěcených dnech. Ku platnosti manželství jest třeba alespoň jedné ohlášky. Kromě toho buďtež vyvěšeny na desce vedle hlavního vchodu do kostela (modlitebny).

I při církevních ohláškách a oddavkách platí §§ 2., 6., 7. a 9. tohoto zákona, a pokud není jinak ustanoveno v § 12., platí obdobně ustanovení §§ 3., (odst. 1., 2., 3.), 4., 5., 8., 10. a 11.«

§ 14. odst. d) zní:

»Lhůty v odst. a) b) uvedené se přerušují žádostí nebo žalobou o rozvod, bude-li v řízení žadatelem nebo žalobcem náležitě postupováno. Bude-li žádost nebo žaloba právoplatně zamítnuta, sluší na věc hleděti tak, jako by lhůty přerušeny nebyly.«

§ 16. odst. a) zní:

»Soud vyšetří věc postupuje podle zásad nesporného řízení. Na soudu jest také, aby dal manželům poučení o všech důsledcích rozluky. Souhlasí-li oba manželé s rozlukou a soud nabude konaným šetřením přesvědčení, že jest tu vskutku nepřekonatelný odpor, vysloví rozluku usnesením. V něm vyřkne spolu, zda-li a kterému z manželů lze přičísti vinu na rozluce. Jde-li o manželství před působností tohoto zákona rozvedené, stačí, když soud nabude přesvědčení, že nejde o čin nerozvážný.«

Odstavec c) zní:

»Nesouhlasí-li druhý manžel s rozlukou, nebo tvrdí-li strany, že jsou tu jiné důvody, než nepřekonatelný odpor, soud odkáže žadatele na pořad práva.«

§ 26. zní:

»Jde-li o prominutelnou překážku, může ji k žádosti stran prominouti z důležitých důvodů politický úřad druhé stolice (župan). Týž úřad jest povolán prominouti, aby vykázány byly listiny k uzavření sňatku potřebné (§ 78. ob. z. obč., § 113. zák. čl. XXXI. z r. 1894). Je-li potvrzeno, že jest tu blízké nebezpečenství smrti, může výkaz listinami prominouti politický úřad okresní (obecní úřad v městech s vlastním statutem, matrikář).«

§ 30. zní:

»Ustanovení §§ 1. až 12., 25., týkající se zrušení § 25. zák. čl. XXXI. z r. 1894, pak §§ 26. a 29. tohoto zákona vztahují se také na Slovensko.«

Zákon nabývá účinnosti vyhlášením; jej provésti náleží ministru spravedlnosti a vnitra.

Resoluci přijatou spolu se zákonem o reformě manželského práva z 22. května 1919, č. 320 sb. z. a n., bylo vysloveno, aby vláda k zajištění pohlavního zdraví manželů a zdravého potomstva předložila osnovu zákona obsahu sociálně-hygienického a trestně-právního. Poukázáno bylo při tom na to, že nelze ze zákonodárně-technických a praktických důvodů, jmenovitě se zřetelem na pravomoc Národního shromáždění časově obmezenou, přiměřenou úpravou rozlučitelnosti manželství pro ohrožení pohlavního zdraví manželů zajistiti požadovanou ochranu. S druhé strany i v peticích volá se po doplnění zákona požadavkem, aby bylo vykázáno, že není tu choroby u některého ze snoubenců.

Má-li celková úprava podle usnesení ponechána býti definitivnímu zákonodárnému sboru, přece jest nezbytno, aby právě nyní, kdy vracejí se vojínové z různých zemí, bylo alespoň prozatímním nařízením zajištěno, že manželství uzavírají jen zdraví snoubenci. Lékařského vysvědčení, že není se obávati degenerace, vyžaduje prakse, zejména na Slovensku, žádá-li se za prominutí překážky příbuzenství. Lze tedy rozšířiti tento požadavek na snoubence vůbec. K tomu navrhuje se doplniti § 1. cit. zákona dalšími odstavci 2-4.

§ 12. zákona ponechává pochybnost, je-li třeba i potom, přejí-li si občansky oddaní manželé církevních obřadů, opětování ohlášek duchovním. Z druhé věty dalo by se sice souditi, že toho třeba není, ale pro jasnost nevadí to přímo vysloviti. Při projednání zákona nebyl sice přijat návrh, aby i církevní ohlášky stejně jako občanské (§ 3) byly veřejně vyvěšeny. Ihned po přijetí zákona byl však návrh opakován těchto zajisté praktických důvodů: Při občanských ohláškách jest pravidlem vývěšek (§ 3., odst 4.) a pouze, konají-li se u politického úřadu okresního pravidelné úřední dny, budiž také manželství ohlášeno ústně o jednom nebo několika úředních dnech. Jest sice pravda, že bohoslužby každého vyznání se konají pravidelně a že zvláště v zasvěcené dny bývají četněji navštíveny tak, že se ohlášky uvedou snáze s dostatek v známost, ale s druhé strany nebývá často hlas duchovního tak jasný, aby při šumu přítomných zřetelně vyzněl. Širšímu vyhlášení prospěje jen, když i tu ohlášky budou vyvěšeny na místě všem přístupném, jako jest u vchodu do kostela neb modlitebny a tím v soulad uvedena budou ustanovení o obou druzích ohlášek.

V § 14., odst. d) přehlédnutém nebo tiskovou chybou vypadlo, kým má býti náležitě postupováno v řízení. Mohlo by to býti také soudem nebo druhou stranou, jež by měla třebas zájem na tom, aby náležitě nebylo postupováno a tím lhůty nebyly přerušeny. Rozumí se sice, že záleží na tom, aby žadatel nebo žalobce náležitě postupoval, poněvadž jeho stihne jinak újma, ale doporučuje se, to výslovně doplniti.

§ 16. svým dodatkem v odst. a) poslední větě způsobil největší znepokojení.

§ 107. uher. zák. čl. XXXI. z r. 1894 připouští sice, aby po dvou letech soudním výrokem byl rozvod od stolu a lože zaměněn v rozluku, aniž se vyžaduje něčeho jiného, než žaloby a uplynutí dvou let, po která manželé byli od stolu a lože rozvedeni, ano nepřipouštějí se ani nové důvody rozluky nebo nová žaloba; ale předpokládá, že bylo již původně možno o rozluku žalovati a žádáno bylo jen za rozvod (§ 104 cit. z., § 683 civ. ř. s. zák. čl. I. z r. 1911).

Poslední věta odst. a) §u 16. vyloučila požadavek, aby tu byl souhlas obou stran k rozluce, jakož i zjištěn nepřekonatelný odpor, který se jinak vyhledává. Manželství mohlo býti dobrovolně před tím rozvedeno, tedy dohodou stran, třebas i z důvodů dosti šlechetných na jedné straně, na příklad v úmyslu, aby došlo k uklidnění, z hospodářských důvodů a pod. Mezi manžely není snad ani »nepřekonatelného« odporu, a tu by zneužíti mohl i manžel, jenž dal podnět k rozvodu nebo na jehož přání byl proveden bez zvláště důležitých důvodů, tohoto ustanovení k tomu, že by zažádal za rozluku manželství a soud by jeho návrhu musil vyhověti, aniž by byl dán souhlas druhé strany nebo prokázán nepřekonatelný odpor. Jinak však § 13 i) uvádí výslovně jako jeden z důvodů pro rozluku nepřekonatelný odpor, a tedy kdyby alespoň tento důvod byl prokázán, byl by soudní výrok opřen o ustanovení zákona. Mohl by tím utrpěti újmu i manžel na rozvodu zcela nevinný, kdežto podle § 13 h) nelze vysloviti rozluku k žalobě manžela, který jest převážně vinen rozvratem manželství. Nesouhlasí-li jinak druhý manžel, soud odkáže žadatele na pořad práva (§ 16., odst. c), kdežto, uplynula-li 3 léta od rozvodu - ovšem před vyhlášením zákona provedeného - odňato by bylo právo manželu, který nezavinil rozvodu a nyní rozluky, aby odepře souhlas zabránil tomu, aby manželství bylo nyní rozloučeno, třebas tu nebylo ani jediného důvodu zákonem požadovaného, zvláště na jeho straně. Manželé mohli se také rozejíti původně z prvního rozladění, neuváživše ani náležitě svého činu - a v tomto případě nevyžaduje se opětně ani, aby bylo zjištěno, že nejde o nerozvážný čin. Druhý manžel, který rozluky si nepřeje a snad dosti nerad svolil v rozvod, pozbývá tím veškeré ochrany, které by mu poskytl jinak poslední odstavec § 16. - lit. c) - že by mu musel pořadem práva dokázati žadatel, že na jeho straně jest důvod opravňující nyní k rozluce. I to uvážiti třeba, že mohl prominut býti i důvod rozvodu potom - § 14. zák. - třebas byl jej zavinil druhý manžel, jehož souhlasu se nevyžaduje, a že nedal příčiny jíž k rozvodu nebo rozluce a že přece nyní muselo býti manželství rozloučeno, aniž druhá strana se mohla brániti. Doporučují proto tyto úvahy a cit pro spravedlnost, aby vyloučeno bylo ustanovení § 16., odst. a) poslední věty, ježto není v úplném souladu s ostatními ustanoveními, pro něž přece zachovává se zásada, že dlužno vždy spíše trvati na platnosti manželství. Tím navrhuje se změna §u 16. v odst. a) a důsledně i vyloučení věty: »Nejde-li o manželství před působností tohoto zákona rozvedené a...« v odst. c) §u 16.

Pro další zaopatření manželky, pro úpravu majetkových poměrů a zvláště také pro přiznání zaopatřovacích požitků má značný význam, aby bylo pokud možno zjištěno, na čí straně jest vina na rozvodu, pokud se týče rozluce. Bylo-li manželství rozvedeno rozsudkem, vysloví soud po každé (dv. d. z 23. srpna 1819, č. 1595 sb. z. s., m. n. z 9. prosince 1897, č. 283 ř. z.), zda-li a který z manželů rozvod zavinil. Při dobrovolném rozvodu výroku toho není. Soud má však podle §u 16. vyšetřiti věc, má zjistiti šetřením, že je tu nepřekonatelný odpor a tedy bude mu snadno již vyšetřiti, kdo má vinu na rozvodu a nyní na rozluce, a to i v usnesení vysloviti. Doporučuje se tudíž i zde doplniti zákonné ustanovení.

Vedle překážek manželství samých může prominut býti podle zákona i pouhý průkaz (proukázání listin) může dosud z. obč., § 113. zák. čl. XXXI. z r. 1894 pak od cizinců také průkazu, že proti jejich sňatku není překážek podle zákona jejich domovského státu. Prominouti tento průkaz (proukázaní listin) může dosud ministr spravedlnosti. Průkaz oněmi listinami může prominouti (§ 1. nař. z 1. července 1868, č. 80 ř. z. a zák. ze 4. července 1872, č. 111 ř. z.) politická zemská správa, je-li však věc naléhavá (při nebezpečenství smrti) i politický okresní úřad. Bylo-li nyní výslovně v zákoně stanoveno, že manželské překážky promijí zemský politický úřad, jest vhodno pojmouti do zákona podobné ustanovení též o listinách. Proto navrhuje se doplniti § 26.

Ačkoliv § 26. zákona uvádí, že překážky promíjí »politický úřad druhé stolice (župan)«, z čehož jasno, hledí-li se zejména k §§ům 7. a 9., že bylo tu pomýšleno na Slovensko, neuvedl patrně omylem § 30., že onen § 26 platí i pro Slovensko. Jest třeba v tom směru paragraf ten doplniti.

Po formální stránce se navrhuje, aby osnova byla přikázána právnímu výboru, aby o ní podal do pěti dnů zprávu.