Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Podle usnesení Národního shromáždění se nařizuje:

Rozloučená manželka úředníka nebo zřízence, ať ve veřejných nebo soukromých službách, jehož služební poměr zakládá pro vdovu nárok na zaopatřovací požitky (vdovský plat, provisi a pod.), nepozbývá tohoto nároku rozlukou manželství, jsou-li tu ostatní stanovené podmínky, když nebylo rozloučeno manželství z její viny a pokud se opět neprovdala za živobytí rozloučeného manžela nebo jinak podle platných pravidel pensijních nepozbyla svého nároku.

Nebylo-li prokázáno, že rozloučené manželství (§§ 15, 16 zákona ze dne 22. května 1919, č. 320 sb. z. a n.) bylo dříve z manželčiny viny rozvedeno, zejména při dobrovolném rozvodu, má se za to, že tu nebylo manželčiny viny na rozluce.

Zřekne-li se rozloučený manžel výslužného i pro rodinu, nemá to účinku pro rozloučenou manželku, pokud její nárok jinak jest odůvodněn.

Pojal-li rozloučený úředník nebo zřízenec (§ 1) jinou manželku, má tato manželka nárok na zaopatřovací požitky ze služebního poměru svého manžela, jsou-li tu ostatní podmínky, když buď dřívější manželství bylo rozloučeno nebo dříve rozvedeno z manželčiny viny, nebo dřívější manželka se provdala nebo zemřela dříve, než zemřel manžel, nebo pozbyla svého nároku na vdovský plat z jiného důvodu podle pensijních norem.

Byl-li však jednou přiznán dřívější manželce vdovský plat, zaniká nárok proti zaměstnavateli pro jinou pozdější manželku.

Provdá-li se rozloučená manželka teprve po smrti dřívějšího manžela, může si vyhraditi vdovský plat pro opětné ovdovění nebo rozloučení manželství nebo může přijmouti odbytné. Tím zaniká však také nárok manželky, již snad rozloučený manžel potom pojal.

Čtvrtletního pohřebného může rozloučená manželka požadovati jen, jsou-li tu podmínky § 65, odst. 4, služební pragmatiky (zákona ze dne 25. ledna 1914, č. 15 ř. z.).

O odbytném, jež přísluší vdově po úředníku nebo zřízenci nemajícím ještě nároku na výslužné, platí obdobně předchozí ustanovení.

Tento zákon nabude účinnosti vyhlášením. Jej provésti přísluší všem ministrům.

Vyhlášením zákona ze dne 22. března 1919, č. 320 sb. z. a. n., jenž připouští rozluku manželství vůbec i přeměnu dosavadních rozvodů manželství v rozluku soudním usnesením, stalo se nutným upraviti nárok rozloučených manželek všech těch zaměstnanců, jejichž služební poměr zakládá právo vdov na pensi a jiné zaopatřovací požitky. Rozlukou zrušuje se ovšem manželství, manželé přestávají býti manžely, jsou oprávněny vejíti v nový sňatek (§ 22), rozloučená manželka není již vdovou v pravém smyslu, zemřel-li dřívější manžel po rozluce. Bylo-li manželství prohlášeno za neplatné, má se za to, že vůbec neexistovalo, nebylo uzavřeno. Prohlášení za neplatné působí ex tunc. Rozloučené manželství bylo však skutečným, pravým manželstvím, z něho nabyli oba manželé práv jak osobních, tak majetkových i povinností, manželka pak nabyla nárokův a práv z manželova postavení. Provdavší se zejména za úředníka nebo zřízence, z jehož služebního poměru má rodina právo na zaopatřovací požitky, mohla manželka vždy předpokládati, že se jí dostane tohoto zaopatření, bude-li manželství zrušeno manželovou smrtí. Nároky na vdovský plat mají nejen vdovy po státních a veřejných úřednících, nýbrž mohou je mít i vdovy po soukromých úřednících. Kdyby došlo nyní k rozluce podle zákona shora uvedeného, byť bez jejich viny, rázem by pozbyly všech nároků. Vdávajíce se v nejlepším úmyslu, nemohly tušiti ani předpokládati, že dojde k rozluce; nesměly ani na to mysleti, že by manžel jednou zavdal příčinu k rozluce; strávily třebas léta v manželském společenství, pečujíce o manžela, děti a domácnost a pojednou bez zavinění sestárnuvše, vynaloživše svou životní energii, mají býti bez zaopatření ve svém stáří. Mohlo by se namítnouti, že v tom případě domáhajíce se rozluky z viny manželovy samy si ji přivodily a mají nésti následky. Než s druhé strany nelze přece žádati, a bylo by spíše nemorálním, uložiti ženě, aby se nedomáhala rozluky, když manžel svým životem a jednáním porušuje manželské povinnosti, když na př. dopouští se cizoložství (§ 13 a) zák.), ukládá o její život a zdraví (§ 13 d) zák), a podobně jen jí život ztrpčuje. A uplatňujíc na jedné straně právo, jí nyní zákonem propůjčené, pozbýti má na druhé straně svých nabytých práv a nároků?

Manžel, jehož manželství bylo rozloučeno, může pojmouti jinou manželku, ano i třetí, čtvrtou po opětné rozluce. A po každé nemusí tu býti viny manželčiny. Nelze pak uložiti zaměstnateli, ať jest to stát, veřejná korporace nebo soukromník, aby snad vyplácel pak všem těmto manželkám jako »vdovám« zaopatřovací požitky. Ale nelze se také pro to rozhodnouti, aby byly zaopatřovací požitky mezi ně děleny, ať stejným dílem nebo poměrně snad podle let, která strávily s manželem. Jednak by vdovský plat, bez toho nikterak značný, byl roztříštěn, že by neuživil žádné z nich. Prvá manželka však mohla s plnou důvěrou předpokládati, že obdrží zaopatření, přežije-li muže; neměla příčiny vůbec jen pochybovati, že třebas po letech dojde k úplné rozluce. K ní také nedala příčiny jak předpokládá návrh. Ta však, jež pojala muže vědouc, že bylo jeho manželství rozloučeno a že dřívější manželka žije, bude si toho vědoma, že za normálních poměrů nemá nároku na vdovský plat, nemůže proto ani s tím počítati, že má stejný nárok jako ona, nechť již pojme rozloučeného muže i z nezištných důvodů.

Podle dosavadních ustanovení (na př. § 17 zák. ze 14. května 1896, č. 74 ř. z. o pensích státních úředníků a jich rodin, § 27 c) zákona z 29. května 1908, č. 35 z. z. pro Čechy o obecních úřednících, zákona z 3. října 1907, č. 63 z. z. pro Čechy o úřednících okresních) přísluší vdově plat vdovský jen, když nebyla z vlastního zavinění rozvedena v čas úmrtí úředníkova nebo zřízencova. V usnesení o rozluce vyslovené nyní z dřívějšího rozvodu převezme soud též výrok o vině (§ 17 zák.). Dojde-li však k rozluce i o žalobě podle § 13. zák. z 22. května 1919, č. 320 sb. z. a n. a prokáže-li se jí, že má vinu na rozluce třebas jen společně, nelze rovněž takové manželce přiznati právo na vdovský plat. Ale bylo-li manželství rozloučeno jen z manželovy viny, pak nebylo by zajisté spravedlivo, zbaviti ji ať po letech manželského společenství neb po krátkém spolužití všech nabytých již nárokův a přiznati je neobmezeně druhé neb i třetí ženě, kterou snad manžel pojme. Provdá-li se rozloučená manželka ještě za živobytí svého dřívějšího manžela, buď došla jiného zaopatření, nebo lze alespoň v tom spatřovati, že se zříká nároků, jež by jí po manželu příslušely. Když zachovají se nároky prvé nebo dřívější manželce bez viny rozloučené, nebude také dán podnět jiné ženě, aby ze zištných úmyslů hleděla rozrušiti manželství jiných osob, snad dosud klidné a svorné; vždyť u úředníků může skoro většinou jen počítati na zaopatřovací požitky. Vedle toho hleděti dlužno i k momentu veřejnoprávnímu, že dlužno zaopatřit i rodiny zaměstnanců, pro něž se buď přímo nebo nepřímo menším platem strhují pensijní příspěvky a že zaopatření takového potřebuje a zasluhuje i žena, jež nezavinivší toho, s mužem byla nucena se rozloučiti. Těmito úvahami odůvodňuje se osnova, zejména ustanovení § 1, odst. 1.

Ani při rozvodu nedá se vždy určiti vina. § 6. min. nařízení z 9. prosince 1897, č. 233 ř. z. stejně jako § 12 dv. d. z 23. srpna 1819, č. 1595 sb. z. s. připouštějí, že soud uzná, že tu není viny žádného z obou manželů. Stejně by tu bylo při rozluce na př. podle § 13 g) zák. z 22. května 1919. Při dobrovolném rozvodu pak soud vůbec nevyšetřuje a nemá povinnosti ani příčiny vyšetřovati, kdo dal příčinu k rozvodu. Mohlo však i uplynouti od rozvodu mnoho let a nesnadno by bylo dnes zjistiti, kdo měl vinu. Muselo by však také znova vše býti projednáváno, čemu se chtěl vyhnouti zákon z 22. května 1919, č. 320 sb. z. a n. v zájmu manželů i soudů, připouštěje zkrácené řízení. Měla-li vdova dříve nárok na vdovský plat, nebylo-li prokázáno, že rozvod zavinila, lze obdobně postupovati při rozluce a vysloviti domněnku, že v uvedených případech není viny manželčiny (§ 1, odst. 2).

Podle §u 3. cís. naříz. z 9. prosince 1866 č. 157 ř. z. nemá vdova nároku na pensi, když se zřekl manžel výslužného pro sebe a rodinu. Mohlo by se státi, že muž pomýšleje na rozluku nebo jsa na ni žalován, zřekl by se takto výslužného pro rodinu, aby se pomstil manželce-žalobkyni a tím by jí zbavil všech nároků. Tomu zabrániti má § 2.

Kdyby však dřívější manželka z jakéhokoliv důvodu na její straně nastalého nedošla vdovského platu (zavinivši rozluku, provdavši se, nebo zemřevší dříve, než zemřel muž, zřeknuvši se ho, byvši odsouzena pro zločin nebo pro přestupek ze zištnosti, zák. z 15. listopadu 1867, č. 131 ř. z.), není příčiny zadržeti vdovský plat pozdější manželce. Byl by tu poněkud obdobný případ, jako když nyní vdovec se znovu ožení. Byl-li však již vdovský plat přiznán dřívější ženě, bylo právo tím konsumováno, nárok proti zaměstnavateli zanikl pro jiné osoby, byť dřívější manželka pak pozbyla nároku z některého důvodu v pensijních normách uvedeného. Zaměstnavateli nemůže býti uloženo, aby pak vyplácel postupně vdovský plat dalším manželkám. Bylo-li by jich snad několik, poměrně vždy mladého věku, trval by takový nárok na újmu zaměstnavatelovu třebas desítiletí (§ 3).

Podle pensijních ustanovení pro státní zřízence (d. dv. fin. úř. z 5. května 1801 sb. pol. zák. sv. 16. č. 26, d. dv. k. z 9. května 1804 sb. pol. zák. sv. 21, č. 63, z 19. srpna 1844 sb. pol. z. sv. 72, č. 110 a výn. min. fin. z 28. října 1856, č. 37001) může vyhrazena býti vdově opět se provdavší pense pro opětné ovdovění nebo podle její volby může jí býti vyplaceno odbytné. Podle zákona z 3. října 1907, č. 63 z. z. pro Čechy a z 29. května 1908, č. 35 z. z. (§ 30) náleží vdově odbytné jednou pro vždy, když se provdá. Vyčká-li rozloučená manželka, neprovdavši se, smrti bývalého svého muže, lze ji na roveň postaviti vdově a přiznati jí stejné právo, provdá-li se později (§ 4).

Pohřebné čtvrtletní nemá povahu zaopatřovacího platu, jest náhradou za ošetření a vypravení pohřbu (§ 65 služ. pragmatiky), nemusí vždy být vyplaceno vdově, nýbrž i dědicům neb i cizím osobám, jež prokáží, že zapravily náklady pohřbu ze svého nebo zemřelého v poslední nemoci ošetřovaly. Za těchto podmínek (§ 65, odst. 4 služ. prag.) lze je přiznat i rozloučené manželce (§ 5). Nemá-li státní zřízenec sám ještě nároku na výslužné (§§ 1 a 2 zákona ze 14. května 1896, č. 74 ř. z.), přísluší vdově pouze odbytné (§ 11. zák.). Nahrazuje vdovský plat a platí pro ně obdobná ustanovení (§ 6. osnovy).

Otázku úpravy zaopatřovacích požitků způsobila ustanovení zákona o manželském právu vůbec: § 16. a) odst. 2. druhá věta usnadňuje sice přeměniti rozvod i dobrovolný, bylo-li manželství rozvedeno před vyhlášením zákona, v rozluku tím, že nežádá souhlasu druhého manžela a mohlo by tohoto ustanovení tedy zneužito býti jen někdy v neprospěch manželky, která by jinak snad souhlas odepřela a tím způsobila, že by soud odkázal žadatele na pořad práva (§ 16. c) zák.). Ale novelisací tohoto ustanovení samého nebyla by nikterak rozřešena otázka o nárocích rozloučených žen na vdovské požitky, ježto lze o rozluku žalovati vždy i podle § 13. zák., neb uznati na ni; i není-li tu viny manželčiny, podle § 17., byl-li dříve proveden rozvod. Otázka ta nepatří také do práva manželského, jako spíše do pravidel o zaopatřovacích požitcích a může býti rozhodnuta všeobecným zákonem, zahrnujícím všechny druhy zaměstnanců, jejichž služební poměr zakládá tyto nároky, tedy zákonem jako jest navržený.

Formální návrh: Otázka tato stane se co nejdříve aktuální, navrhuje se proto, aby osnova byla rychle projednána a aby odkázána byla právnímu neb ústavnímu výboru, aby do 8 dnů podal zprávu.