Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Vláda podala Národnímu shromáždění tiskem č. 1206 návrh zákona o povinném očkování proti neštovicím, sociálně politický výbor ustanovil ve schůzi 24. června zpravodajem prof. dra Ladislava Syllabu, vyslechl ve schůzi 1. července jeho zprávu, probral v podrobné debatě jednotlivé paragrafy navrhovaného zákona, přijal některé formální opravy a usnesl se jednomyslně předložiti vládní návrh s řečenými změnami formálními Národnímu shromáždění, aby jej schválilo.

Ochrana proti neštovicím - očkováním byla řešena v jednotlivých zemích zákonnými ustanoveními již od počátku devatenáctého věku. V Německu, v Uhrách, ve Francii, v Portugalsku, v Lucemburku, v Italii, v Japonsku a v Argentině bylo zákonem zavedeno jako povinné jak očkování (vakcinace), tak přeočkování (revakcinace), ba ve Francii a v Portugalsku bylo dokonce zavedeno přeočkování dvojí, oddělené od sebe několikaletým intervalem. V Anglii jest sice zavedeno povinné očkování dětí, ale jest zákonem připuštěna "consciencious objection", námitka svědomí, t. j. rodiče, kteří do konce čtvrtého měsíce života svého dítka prohlásí, že věří v možné poškození jeho zdraví očkováním, nejsou trestní, nedají-li dítě očkovati.

V královstvích a zemích, zastoupených na říšské radě, správa státní sice podporovala ze všech sil očkování, za války bylo zavedeno i povinné očkování ve vojsku, ale v civilním obyvatelstvu očkování povinné nebylo. Stát se jen administrativní cestou staral, aby každý po svém narození mohl býti očkován a přeočkován jako školní dítě, jako žák středních a vysokých škol, jako učeník, jako dělník, jako člen nemocenské pokladny, jako železniční zřízenec atd. Tato péče však nepostačila. Není-li očkování zákonně všeobecně platno, mohou jeho protivníci na př. ze spolků pro přírodní léčení udržovati stále odpor proti očkování. Příklad, který vládní předloha uvádí z některých okresů severních Čech, jest v té věci poučný. V těchto okresech (Broumov, Děčín, Falknov, Frýdlant, Jablonec, Kraslice, Liberec, Loket, Něm. Jablonné, Nýdek, Rumburk, Semily, Šluknov, Ústí n. L., Warnsdorf, Liberec město atd.) byl v letech 1915 až 1916 počet neočkovaných asi stejně veliký, ba i větší, než počet očkovaných. Právě v těchto okresech za epidemie roku 1915-18 onemocnělo neštovicemi tolik lidí, že jejich procento z celkového poctu nemocných neštovicemi v celých Čechách bylo mnohem větší, než by příslušelo na procento, kterým jest vyjádřen počet obyvatelů řečených okresů v poměru k veškerému obyvatelstvu celých Čech.

Tato zkušenost jest novou oporou pro důležitost zákonného ustanovení o povinném očkování, řadíc se ke zkušenostem dřívějším. Vedle známých a vládní předlohou citovaných zkušeností z francouzské a německé armády roku 1870-71, jakož i vedle citované rovněž statistiky pruské o úmrtnosti neštovicemi v civilním obyvatelstvu v Prusku před povinným očkováním roku 1874 a po něm, možno uvésti srovnání úmrtnosti neštovicemi v Německu a v Anglii, ve kteréžto zemi původní zákon povinného očkování byl, jak liž svrchu řečeno, později omezen,,námitkou svědomí". Při celkovém počtu obyvatelů v Německu 56,367.178 a v Anglii 32,526.075 (sčítání roku 1900, resp. 1901) umřelo neštovicemi roku:

Anglický autor, uváděje tato čísla, podotýká, že ukazují, jakou cenu jeho vlast platí za svou pošetilost, zanedbávati revakcinace.

Klinickou zkušenost, že vakcinace chrání po nějakou řadu let proti neštoviční infekci, lze potvrditi ostatně také pokusem: učiniliť Hlava a Honl u opic a telat toto poznání: očkovali zvíře napřed látkou kravskou, vyvinuly se chráničky, potom očkovali totéž zvíře neštovičnými produkty (strupy) bez následků. Variola se neobjevila.

Ale než má býti rozhodnuto, navrhnouti v našem státě povinné očkování proti neštovicím, třeba oceniti námitky, které se proti němu činívají. Uvádívá se, že se očkováním mohou přenésti na očkovance těžké, ba smrtelné nemoci, jako na př. růže, otrava krve, tetanus, syfilis, a že mohou býti očkováním způsobeny rozmanité komplikace zánětlivé, na př. zhnisání mízních žláz v podpaží, furunkulosa atd.

Jak se tyto námitky jeví ve světle střízlivého posuzování? Královská komise o očkování v Anglii ukázala, že roční úmrtnost dětí v této zemi zavedením vakcinace nestoupla. Na 1000 novorozených dětí bylo v prvém roce dětském průměrně ročně úmrtí:

Z úředních zpráv anglických vysvítá také, že počet smrtí, přisuzovaných vakcinaci, za období:

Za devět let v období 1881-1889 bylo vykonáno v Anglii vakcinací 6,739.902, tedy jedno úmrtí přišlo na 14.159 vakcinací; za čtyři léta období 1900-1903 bylo vykonáno vakcinací 2,719.664, i přišlo jedno úmrtí na 30.218 vakcinaci.

Výkon očkovací jest tedy spojen s určitým risikem. Ale risiko, jak praví anglický autor, jest "in all human affairs". Na příklad procento úmrtí při narkose chloroformové jest mnohem větší (v Anglii jedna smrt na 2000 narkos chloroformových), ba jest větší i při nevinné poměrně narkose éterové (jedna smrt na 20.000 narkos). Odpůrci očkování hledají sílu v tom, že na každý případ, kde očkovanci vznikla škoda nebo smrt, kladou důraz, nedbajíce zisku, který plyne z očkováni pro celek. Jest však správnější, hleděti k celku a k velikým statistikám, dokazujícím pokles úmrtnosti neštovicemi v jednotlivých státech při povinném očkování, a pátrati, jak a pokud by možno bylo, nebezpečí, plynoucí z vakcinace, předejíti neb omeziti.

Přenesení příjice, které se za celé století devatenácté přihodilo asi v 50 sériích očkovacích, lze se vyhnouti tím, že se neužívá lymfy humanisované, nýbrž toliko lymfy kravské. Jeť, jak se podobá, nemožno aby příjice byla přenesena lymfou vzatou z krávy, třeba kráva byla očkována ze syfilitického dítěte: podle pokusů Kochových se totiž syfilitický jed ničí, prochází-li zvířetem.

Nebezpečí růže, zhnisání žláz mízních, otravy krve atd. lze zameziti řádnou výrobou lymfy, řádným způsobem jejího uchovávání, naprostou chirurgickou čistotou při výkonu očkovacím a pečlivou pozorností, která se věnuje očkovanci vůbec a jeho chráničkám zvláště.

Ostatně děti slabé a špatně živené, u nichž by očkováním proti neštovicím mohl býti jejich zdravotní stav poškozen, mohou býti podle § 9. odst. b) předlohy zákona sproštěny povinnosti očkovací až do té doby, kdy se jejich stav zlepší.

Pro střízlivého posuzovatele, jenž váží na jedné straně dobrodiní, na druhé straně nehody, které z očkování plynou, není váhání. Škoda celková není v nijakém poměru k dobrodiní celkovému. Stejně narkosa přes úmrtí, která se při ní tu a tam vyskytují, jest s celkového hlediska dobrotivého, podobně jako jest - budiž dovoleno toto vzdálené srovnání - dobrodiním parní nebo elektrický pohon při dopravě, třeba byl příčinou i úrazů a neštěstí.

Nelze tedy jinak, než následovati příkladu Německa, Francie, Uher, Italie, Portugalska, Lucemburku, Japonska a Argentiny a v našem státě zavésti očkování povinné. V oblasti naší republiky zákon tento jest právě teď potřebný, ježto jsou v ní roztroušena epidemická hnízda neštoviční a nebezpečí nákazy jest větší než jindy. Nad to na Slovensku dřívější zákony uherské zavedly očkování povinné, i jest tedy třeba různost ustanovení o očkování pro Čechy, Moravu a Slezsko na straně jedné a pro Slovensko na straně druhé zákonně urovnati.

V podrobnostech sociálně politický výbor navrhuje u vládní předlohy zákona tyto formální změny:

v § 6. na řádce páté místo slova,,věc" budiž slovo,,věk";

v § 9. v posledním odstavci místo označení "pod č. I. tohoto §" budiž "pod a) § 9.";

v § 10. v posledním odstavci konečná slova,,o nemožnosti dostaviti se na určené shromaždiště očkovací" buďtež škrtnuta;

v § 15. v prvém odstavci v druhé řádce místo slova "opomenuti" budiž slovo "opominutí";

v § 24. v poslední řádce místo slov "se zúčastněnými ministry" buďtež slova "s účastněnými ministry".

Sociálně politický výbor navrhuje:

Slavné Národní shromáždění, račiž přiložené osnově zákona ve znění přijatém ve výboru uděliti ústavní souhlas.

Říditi očkování proti neštovicím přísluší správě státní.

Očkování smějí prováděti jen lékaři, oprávnění provozovati lékařskou praksi v území platnosti tohoto zákona.

očkování (odd. lI. až IV. zák.) nařizují státní úřady zdravotní. Jest rozeznávat očkování a přeočkování dětí a očkovaná z nutnosti.

Očkováním proti neštovicím jest povinno dítko v kalendářním roce, ve kterém dovrší první rok života. Prvním a druhým přeočkováním jest povinno dítko v kalendářních letech, kdy dovrší 7. a 14. rok života.

K povinnosti této náleží též účastniti se přehlídky výsledku očkování a třeba-li, podrobiti se novému očkování.

Kdyby bylo nutno provésti při této prohlídce opětné očkování, očkující lékař ustanoví, kdy se má dítě dostaviti k opětné přehlídce nebo k očkování.

Nebyla-li povinnost očkovací splněna v určeném věku z omluvných důvodů, vytčených dále v § 9., nastává znova v příštím roce nebo v dalších letech, až by byla splněna, leda že snad trvají důvody omluvné (§ 9), jež dlužno prokázati nařízeným způsobem před každým povinným očkováním.

Rodiče, nebo jejich zástupci, poručníci, jakož i všichni, jimž je svěřena péče o děti (správcové škol, učitelé, majitelé pensionátů, správci ústavů atd.) jsou odpovědni za splnění této povinnosti.

V územích, která jsou nákazou z neštovic ohrožena, nebo kde se neštovice vyskytnou, budiž státními úřady zdravotními zavedena povinnost, aby se obyvatelé podrobili bez ohledu na věk očkování z nutnosti, jakož i přehlídce výsledku očkování, a třeba-li, novému očkování.

Povinnost tato nastává pro všechny stálé a dočasné obyvatele určitého území, jakmile úřady, jimž jest svěřena veřejná správa zdravotní, prohlásí území toto za ohrožené, nebo zamořené a vybídnou obyvatelstvo veřejnou vyhláškou k účasti na očkování z nutnosti.

V odůvodněných případech může býti tato povinnost uložena jen určitým vrstvám obyvatelstva příslušného území, které se zřetelem k způsobu života, k poměrům bytovým, neb jinakým okolnostem jsou více vydány v nebezpečí nákazy neštoviční.

Jde-li o osoby, nad nimiž dohled, nebo péče přísluší podle zvláštních zákonů, neb opatření osobám jiným, jest povinností těchto osob, postarati se o to, aby osoby jim svěřené vyhověly povinnosti očkování z nutnosti.

Osoby, jež svým zaměstnáním jsou zvláště, vydány nebezpečí nákazy neštoviční, jsou povinny podrobiti se očkování nebo přeočkování dříve než nastoupnou své zaměstnání. Zaměstnání tato budou vytčena nařízením.

Povinnosti očkovací, uvedené v předchozích ustanoveních (odd. II. a III.), jsou sproštěni:

a) Kdo se vykáží platným lékařským vysvědčením, že byli nejdéle 5 let před tím s úspěchem očkováni nebo přeočkováni, nebo že v téže době přestáli pravé neštovice.

Tím není zrušena ani změněna povinnost podrobiti se očkování v dalších letech podle ustanovení § 4.

b) Ti, u nichž lékař, obstarávající veřejné očkování, shledal, že by očkováním proti neštovicím mohl býti jejich zdravotní stav ohrožen.

c) Kdo se vykáži u obecního úřadu neb lékaře, který provádí veřejné očkování, stvrzením lékaře, ustanoveného ve veřejné zdravotní službě, že jest očkování u nich nemožno, nemá-li být jejich zdraví ohroženo.

Pro osoby uvedené v § 8. platí toliko omluvný důvod uvedený pod a) §u 9.

Kdo se nemůže pro svůj zdravotní stav dostaviti k veřejnému očkování, ale jest povinen a schopen podrobiti se očkování a pro koho neplatí omluva ve smyslu § 9. zák., může býti očkován v místě, kde se zdržuje, neb i ve svém bytě.

Každý jest povinen pustiti lékaře, provádějícího veřejné očkování, i ty, již mu pomáhají neb vedou zápisy, do domu nebo do bytu.

Nemožnost dostaviti se k očkování (odst. 1, § 10.) musí býti prokázána vysvědčením lékařským neb aspoň závazným prohlášením obecního starosty nebo jeho zástupce.

Kdo se nedostaví, ač povinen, k očkováni nebo přehlídce bez řádné omluvy anebo se nepostará o to, aby se osoby (dítky) jeho péči a dohledu svěřené k očkování dostavily nebo byly předvedeny neb řádně byly omluveny, budiž zvláště vybídnut, aby tak učinil do určité doby, anebo se vykázal řádnými omluvnými důvody; jinak bude proti němu zakročeno prostředky donucovacími (§ 15 ).

Uživatelé bytů jsou povinni dodati majetníku domu neb jeho zástupci na vybídnutí seznam veškerých obyvatel bytů stálých i dočasných, nebo jednotlivých členů domácnosti, již mají býti očkováni (§§ 4. a 7. zák.).

Majetníci domů nebo jejich zástupci jsou povinni, na vyzvání obecního úřadu před ložit úplné seznamy osob, povinných očkováním.

Povinnost úřadů, vedoucích matriky narozených, předkládati potřebné výkazy se tím nemění. Podrobná ustanovení budou vydána nařízením.

Ustanovení zákona z 30. dubna 1870, č. 68 ř. z., o organisaci veřejného zdravotnictví a zákona z 14. března 191 3, č. 67 ř. z. o zamezování a potlačování nemocí sdělných se tímto zákonem nemění.

Podle toho o všech věcech, které se týkají očkování proti neštovicím, přísluší rozhodovat úřadům, jimž je svěřena veřejná správa zdravotní. V nejvyšší instanci rozhoduje ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy.

Stížnosti (odvolání) podané do rozhodnutí a opatření, která se stala podle tohoto zákona nebo prováděcích nařízení, nemají odkládacího účinku; výjimka nastává toliko, jde-li o výkon nálezů trestních (§ 15.).

V odůvodněných případech, kdyby vznikla straně neodčinitelná škoda, může na stížnost úřad, jenž vydal rozhodnutí, k žádosti strany povolit odklad až do rozhodnutí vyšší instance.

Politické okresní úřady mohou vykonati domovní prohlídky podle ustanovení §§ 3. a 5. zák. z 27. října 1862, č. 88 ř. z., jsou-li tyto prohlídky nutné z důvodů policejně zdravotních.

§ 15. Pokud neplatí všeobecné trestní zákony, trestají se přestupky a opominutí tohoto zákona nebo nařízení, podle něho vydaných, úřady politickými pokutou od 10 do 100 K, nebo vězením od 24 hodin do 8 dnů. Jde-li o schválné opětné oddalování povinnosti očkovací, může býti vyměřena pokuta až do 200 K, nebo vězení až do 14 dnů. U osob zřejmě majetných neb u takových, u nichž podle okolností, známých úřadu, nemůže býti peněžitá pokuta pokládána za dostatečný trest, může býti, opakuje-li se přestupek, vyměřen ihned trest vězení, jehož nelze změniti v peněžitou pokutu.

Pokuty připadnou obcím, v jejichž obvodu byl trestní čin spáchán, a budiž jich užito ve prospěch veřejného zdravotnictví.

Ze státního fondu se hradí:

a) náklady na zřizování, udržování a provozování ústavů pro výrobu očkovací látky;

b) náklady na veškerá veřejná očkování a revakcinace; náklady na lymfu očkovací, její zasílání, cestovné, diety a odměny očkujícím lékařům, pokud tyto náklady podle zvláštních závazků a ustanovení nenesou fondy zemské. Cestovné, diety a odměny lékařům očkujícím, pokud mají býti hrazeny ze státní pokladny, budou vyměřeny zvláštním nařízením.

Obce mají spolupůsobiti při veřejném očkování (§ 4. lit. d, zákona z 30. dubna 1870, č. 68 ř. z.) a mají nésti náklady na opatření a upravení místností pro očkování, výlohy personálu mimo lékaře očkujícího a výlohy za kancelářské potřeby, nutné pro obecní evidenci očkovanců.

Výroba očkovací látky jest vyhrazena ústavům státním, k tomu cíli zřízeným a schváleným. Dozor na výrobu mají odborné orgány státní.

Pro veřejné očkování smí býti použito jen očkovací látky, vyrobené v ústavech státních.

O obchodu lymfou očkovací budou vydána zvláštní ustanovení.

Lékaře, provádějící veřejné očkování ve smyslu tohoto zákona, jmenují a jejich působnost vymezují úřady, jimž je svěřena veřejná správa zdravotní. Tyto úřady stanoví též počet a místo shromaždišť očkovacích. Pro lékaře očkující budou vydány zvláštní instrukce.

Veřejné očkování (§§ 4., 7. a 8. zák.) jest bezplatné; lékaři, kteří je konají, nesmějí od stran za úkony očkovací ani přijímat ani požadovati odměny. Přestupky tohoto nařízení se trestají cestou disciplinární.

Vykonávat opatření podle tohoto zákona v obvodu vojenské správy přísluší vojenským úřadům, o tom se mají dohodnouti vojenské i zdravotní úřady.

Zákon tento nabývá účinnosti dva měsíce po vyhlášení. Pro území Slovenska bude počátek jeho účinnosti vyhlášen zvláštním nařízením.

Ministru veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy se ukládá, aby tento zákon provedl ve shodě s účastněnými ministry.