Když v listopadu 1918, tedy pouhý měsíc
po převratu, zahájila poštovní spořitelna
v Praze svou činnost, bylo mladému tomu ústavu
překonávati nesčetné překážky.
Nebyl to jen nedostatek zapracovaného personálu
(z vídenské spořitelny převzato bylo
jen 60 úředníků), dále nedostatek
kancelářského zařízení,
zvláště nábytku (úřadovalo
se u vypůjčených kulatých restauračních
stolů) a nedostatek tiskopisů, než byl to hlavně
nedostatek řádných, prostorných místností,
který jmenovitě bránil rozvinouti takovou
činnost, jaké v ruchu poválečném
a v době konstituování naší samostatnosti
potřebovaly a důrazně požadovaly naše
státní úřady, obchodní kruhy
i široká veřejnost.
Nedostatek řádných místností
je v historii tohoto mladého, pro soukromý obchod
a státní finanční hospodářství
předůležitého ústavu jedním
z nejzávažnějších činitelů,
jehož vliv vysvětluje příčinu
leckterých odůvodněných stížností.
Již v prvních týdnech (v listopadu a prosinci
1918) rostla agenda spořitelny rapidně a brzy se
znásobila. Spořitelna, umístěná
v učebnách obecné školy u sv. Jindřicha,
nemohouc pro omezené místo zaměstnávati
dostatek personálu, stíží zdolávala
příval práce. Tak rostlo rozšíření
místností v otázku existence spořitelny
a proto bylo nutno již v lednu 1919 přestěhovati
několik oddělení do hlavní poštovní
budovy v Jindřišské ulici.
Poměry průvozní tímto opatřením
se valně nezlepšily, v leckterém směru
spíše se zhoršily, ježto porušen byl
tak žádoucí přímý kontakt
mezi jednotlivými odděleními. Bylo tedy svrchovaně
nutno, získati pro celý úřad místnosti
nové, a to v jedné budově. Stalo se tak po
překonání nemalých obtíží
v březnu t. r., kdy spořitelna přesídlila
do školních budov na Smetance na Kr. Vinohradech,
kterých se užívalo do té doby za vojenskou
nemocnici; podle závazného ujednání
s povolanými činiteli byly však budovy ty propůjčeny
spořitelně jen do 15. června t. r., aby vyučovací
správa mohla po pětiletém odcizení
těchto budov jejich původnímu určení
je zase řádně readoptovati do příštího
školního vyučování.
Propůjčené místnosti musila spořitelna
ovšem dřív upraviti jako úřadovny
(vyčistiti, světlem opatřiti atd.). To ovšem
chod úřadování nezrychlilo, následek
toho byl nová záplava stížností
obecenstva, zvláště z kruhů obchodních
a bankovních, jež ovšem byly zcela odůvodněny,
neboť každý průtah a nesprávnost
v úřadování poštovní spořitelny
znamená vždy poškození postižených,
podle okolností leckdy citelné.
Tedy propůjčením budov na Smetance nebyl
konec starostem o umístění poštovní
spořitelny. Po různém pátrání
vyhlédnut byl za příští její
útulek klášter sv. Gabriela v Karlově
ulici na Smíchově, o jehož koupi zahájeno
bylo ihned jednání. To postupovalo však jen
zvolna, jednak proto, že nebylo snadno dohodnouti se o podmínkách
koupě s majetníky, dlícími v Německu,
jednak též z toho důvodu, že klášter
sám pro klausuru,pro obyvatele jeho stanovenou, byl nesnadno
přístupen. Proto jednáno bylo později
zatím jen o nájem, kteréžto jednání
skončeno bylo s příznivým výsledkem
v polovici května. Nyní bylo úkolem poštovní
správy, měla-li dodržeti závazek o odevzdání
budov do 15. června, aby v čase zbývajícím
do tohoto termínu, tedy v době pouhého měsíce,
připravila a provedla vše nutné ku přesídlení,
zvláště nejpotřebnější
adaptace (přeměnu klášterních
cel v úřadovny odstraněním příček
a pod.).
Neměly-li se opakovati poruchy v úřadování,
jako se stalo při posledním přesídlení
spořitelny ze školy sv. Jindřicha do budov
na Smetance, jež tentokráte mohly nabýti ještě
vážnějšího rázu proto, že
agenda spořitelny zatím ještě více
vzrostla, bylo nutno stěhovati se do místností
úplně hotových, k úřadování
v plném rozsahu řádně připravených.
Při bedlivé a opatrné úvaze o způsobu
provedení dotčených adaptací, bylo
nutno dbáti také skutečnosti, že budova
nebude spořitelně odevzdána najednou, nýbrž
postupně, jedno křídlo po druhém,
což nepřipouštělo možnosti současné
úpravy všech místností najednou.
Za těchto okolností bylo patrno, že na provedení
oněch, jak již řečeno, nejnutnějších
adaptací nelze rozepsati veřejnou soutěž,
ba ani soutěž omezenou na několik podnikatelů;
vždyť bylo by toto přípravné řízení
samo pohltilo ze zbývajícího volného
času nejméně 3 neděle, jichž
by si bylo vyžádalo provedení plánů
a rozpočtů v ministerstvu pošt, rozepsání
soutěže, doba stanovená za lhůtu k podání
ofert, zkoumání ofert a zadání práce.
Však ani zadání prací z volné
ruky několika stavitelům nebylo možné,
neboť, jak již uvedeno, nebyla dotčená
budova poštovní spořitelně odevzdána
na ráz, aby na adaptacích mohlo zároveň
pracovati několik stavitelů najednou, také
byl by takový způsob zadání komplikoval
provedení prací, dozor na ně ztěžoval
(dělníci, materiál, rekvisity a pod. patřící
různým stavitelům) a vymezení odpovědnosti
za správné provedení znesnadňoval
vzhledem k tomu, že jednotlivé části
budovy, resp. konstrukce, úzce spolu souvisí.
Za těch okolností zbývala po zralém
uvážení nezbytnosti včasného
provedení dotčených úprav jediná
možnost, zadati práce ty z volné ruky jediném
podnikateli. Odhodlati sek tomu bylo tím snazší,
že právo k podobnému opatření
dává dosud platné nařízení
vešk. min. ze dne 28. dubna 1909, ř. z. c. 32 z r.
1909, podle něhož lze zadati stavební práce
z volné ruky, vyžaduje-li toho nutnost případu
a veřejný zájem.
Volba padla na stavitele pana Jana Tumpacha z Karlína,
jenž již ve školních budovách na
Smetance prováděl pro poštovní spořitelnu
zednické práce a tím si osvojil znalost potřeb
tohoto ústavu. Jen zřetel na tuto znalost a osvědčenou
solidnost jmenovaného stavitele, hlavně pak na zájmy
poštovní spořitelny, které jsou zároveň
veřejnými zájmy eminentní důležitosti,
a nikoli jiné zřetele byly rozhodné pro způsob
zadání a pro volbu osoby podnikatele.
Sluší ještě dodati o staviteli J. Tumpachovi,
že je dobrým odborníkem, ač teprve během
války začal samostatně pracovati. Za války
konal službu v poli a v této době zemřely
mu dvě dítky a otec, takže lze tvrdit i o něm,
že patří také k lidem, kteří
po létech strádání zasluhují,
by konečně dosáhli zaměstnání.
Skutečnosti právě vylíčené
znázorňují zřetelně situaci,
za které se uskutečňovalo rozhodnutí
o zadání řečených prací
a svědčí též o tom, že při
tomto zadávání nerozhodovaly osobní
důvody. Mohl jsem tudíž jako přímý
představená poštovní spořitelny
schváliti návrh na zadání prací
z volné ruky staviteli Janu Tumpachovi bez obavy, že
v opatření tom shledána bude nějaká
nekorektnost. Účelnost tohoto způsobu zadání
prací plnou měrou prokázána jest jmenovitě
dnes, kdy dotčené práce jsou bezvadně
již skončeny a budova připravena jest, aby
se poštovní spořitelna kdykoli do ní
nastěhovala.
Provedené práce, jak již naznačeno,
týkaly se pouze nejnutnější úpravy
místností; práce větší,
pro přítomnost méně naléhavé,
zvláště rekonstrukce některých
částí budovy (oratoře), v nichž
se nemá zatím úřadovati, byly zadány
dne 24.června 1919 firmě Čeněk Gregor,
jakožto nejlacinějšímu oferentovi v soutěži,
kteroužto cestou doposud zadávány jsou (a také
příště zadávány budou)
všechny práce náležející
do oboru mé působnosti, pokud jsou (resp. budou)
pro takové opatření nutné podmínky,
ježto také já uznávám, že
takový způsob zadávání prací
jest dnes více než jindy žádoucí.