Ministerstvo pro zásobování lidu vyslalo
koncem listopadu 1918 do Jugoslávie ministerského
radu Emila Heindla, by vyšetřil možnost, jak
navázati obchodní styky, a zejména pokusil
se o nákup tuků. Po dohodě s Vývozní
a dovozní komisí, jejímž úkolem
bylo podněcovati hospodárnou úpravu dovozu,
byl tehdejším předsedou komise té panem
R. Hotovcem přidán ministerskému radovi k
ruce úředník Obchodní a živnostenské
komory Chlebeček. Ministerský rada Heindl skutečně
navázal styky s některými jihoslovanskými
firmami a projednal otázku nákupu tuků. Obchod
uzavřené nebyly však realisovány. Úřední
zprávou zmocněnce našeho v Jugoslávii
pana Šimka bylo zjištěno, že příčinou
neúspěchu bylo, že řečený
Chlebeček dodatečně obcházel ony strany,
s nimiž obchod již byl uzavřen, a žádal
zvláštní provise, odůvodňuje
požadavek svůj tím, že Vývozní
a dovozní komise má monopol dovozu potravin z Jugoslávie.
Tímto postupem svým zřejmě diskreditoval
nás v cizině a překazil dovoz.
Nákup potravin v Italii svěřen byl společnosti
pro obchod mezinárodní v Praze-II., Vodičkova
ulice číslo 33; jejím zmocněncem v
Italii, kterému byly svěřeny nákupy,
byl pan Lev Pavelec. Podle zprávy našeho vyslance
v Římě Lva Borského ze dne 22. ledna
1919 zakoupil tento Pavelec patrně za účasti
ještě jiných osob větší
množství životních potřeb v Italii.
Životní potřeby tyto vypraveny byly za pomoci
našeho vyslance nemocničním vlakem č.
56 pod naší vojenskou ochranou do Budějovic
Když však ministerstvu pro zásobování
lidu očekávané potraviny, o nichž se
děje zmínka, ani dodány nebyly, dalo ministerstvo
pátrati po řečených zásilkách.
Bylo zjištěno, že z vlaku toho došly do
Prahy toliko vozy s nákladem gumových pneumatik,
určené pro ministerstvo Národní obrany.
Vozy s potravinami a jinými potřebami byly však
patrně již v Budějovicích odepjaty a
odvezeny do Brna, kdež byly prodány firmě Vála
& Beck, která rozprodala je dále za ceny zřejmě
přemrštěné jiným obchodníkům.
Ježto jde o řetězový obchod a lichvu,
byla ihned věc postoupena zemskému trestnímu
soudu v Brně. Z vyšetřování soudního,
které pohříchu dosud není skončeno,
budou zjevné bližší podrobnosti, o nichž
ve stadiu vyšetřování nelze se zmiňovati.
K druhé otázce dotazu podotýká ministr
pro zásobování lidu toto:
Ministerstvo pro zásobování lidu neodpírá
legitimnímu obchodu možnosti navázati styky
s cizinou, naopak vítá a podporuje každou příležitost,
podaří-li se buď již korporaci některé
nebo legitimním obchodníkům překonati
obtíže valutární a dovozní a
opatřiti pro konsum širokých vrstev vhodné
potraviny.
Ministerstvo pro zásobování lidu provedlo
samostatně dosud pouze obchody mezistátní,
kde potřeby nezbytné zakoupeny byly na úvěr
(Amerika) nebo smlouvami kompensačními, a to vždy
za spolupůsobení odborníků. Při
ostatních obchodech potravinami, pokud s nimi podle platných
ustanovení nehospodaří stát sám,
vyhrazuje si ministerstvo pro zásobování
lidu podle § 6. nařízení ze dne 24.
března 1917, čís. 131 ř. z., pouze
distribuci a kontrolu prodejních cen, proti čemuž
nemůže býti ani v zájmu obchodnictva
ani v zájmu konsumentů námitek po tak dlouho,
pokud dovoz i nabídka potravin, s nimiž stát
nehospodaří, nedosáhne ve volném obchodě
takové výše, by stačila potřebě
a učinila tím shon po potravinách a přemršťování
jejich cen nemožné. Vše ostatní obstarati
ponechává ministerstvo pro zásobování
lidu až na nepatrné výjimky legitimním
obchodníkům a konsumním družstvům.
Pokud ovšem jde o dovoz a distribuci potravin z ciziny, s
nimiž hospodaří stát, jest možná
spolupráce stavu obchodnického jenom v rámci
dosavadní organisace, které se používá
při rozdělování těch potravin.