Podle usnesení Národního shromáždění
se nařizuje:
Právo myslivosti, vyhrazené koruně v okolí
pražském, se zrušuje.
Zákon tento nabývá účinnosti
dnem vyhlášení.
Týmž dnem pozbývá platnosti § 50.
českého zákona o myslivosti z 1. června
1866, č. 49 z. z.
Smlouvy, jimiž orgány, pověřené
správou práva v § 1. uvedeného, pronajaly
neb jinakým způsobem postoupily přede dnem,
kdy zákon tento nabude účinnosti, výkon
naznačeného práva pro dobu, sahající
za právě uvedený den účinnosti,
pozbývají platnosti dnem 31. ledna 1920.
Provésti tento zákon ukládá se ministru
zemědělství, ministru vnitra a ministru financí.
Poněvadž v blízkém okolí pražském
neměli čeští králové většího
území, kde by vykonávati mohli myslivost,
bylo různými akty správní i zákonodárné
povahy, sahajícími až do doby císaře
Rudolfa II., zjednáno pro ně zvláštní
oprávnění, podle něhož mohli
pro svoje vlastní »zalíbení a kratochvíle«
vykonávati honitbu v určitém území
kolem hlavního města Prahy.
V době, kdy královský dvůr trvale
sídlil mimo Prahu, býval výkon tohoto reservátního
práva zhusta ponecháván jednotlivým
vrchnostem, když se zvláštním reversem
zavázaly nejen platiti na uznání tohoto práva
zvláštní mírně vyměřený
poplatek, zvaný »canon«, nýbrž též
postoupiti výkon honitby králi, kdykoli by za to
požádal.
Když císařským patentem z 7. března
1849, č. 154, ř. z. d. sv. bylo zrušeno honební
právo na cizí půdě, vzešly pochybnosti
o dalším trvání honebního práva
reservátního v pražském okolí,
ale vyhláškou místodržitele z 20. října
1859, č. 44, z. z., II. odd., bylo vyhlášeno
podle nařízení ministerstva vnitra ve shodě
s ministerstvem financí, že patent o vyvazení
půdy ze dne 7. září 1848 a honební
patent ze dne 7. března 1849 se nikterak nevztahuje na
to, má-li nejvyšší reservát myslivosti
okolo Prahy, jakožto cís. regál v platnosti
zůstati, či přestati.
Český zákon o myslivosti z 1. června
1866, č. 49, z. z. v § 50. výslovně
praví, že zákon tento se netýče
práva myslivosti, vyhrazeného koruně v okolí
pražském.
Podle úpravy obvodu reservátního, vykonané
v létech šedesátých minulého
století, sahají hranice tohoto obvodu zejména
až do území těchto obcí: Braník,
Krč, Chodov, Hostivař, Štěrboholy, Dol.
Počernice, Chvaly, Satalice, Vinoř, Kbel, Mískovice,
Třeboratice, Bořanovice, Zdiby. Přemyšlení,
Roztoky, Žalov, Únětice, Statenice. Tuchoměříce,
Kněživka, Kněževes, Hostivice, Sobíň,
Chrášťany, Třebonice, Řeporyje,
Slivenec a Velká Chuchle.
K žádosti 55 obcí z tohoto obvodu, aby výkon
řečeného práva nebyl ponecháván
dále bývalým vrchnostem, povolil císař
František Josef I. rozhodnutím z 30. března
1868 podle výnosu c. k. ministerstva vnitra ze dne 5. dubna
1868, č. 4760, aby výkon honebního práva
v tomto okresu po čas vykonávání práva
toho nejvyšším Jeho dvorem byl ponecháván
morálním a fysickým osobám, povolaným
k požitku honby podle honebního zákona pro
Čechy ze dne 1. června 1866, pokud tomu nejsou na
odpor posud platná jinaká práva na dobu od
12 ke 12 letům s výhradou kdykoli volného
okamžitého odvolání a jestliže
přejímající vydá revers, tuto
odvolatelnost uznávající, jakož i, jestliže
platiti bude pachtovné, pří jehož ustanovení
bude vzata za základ nynější honební
činže.
Ve smyslu tohoto rozhodnutí ujednávají doposud
příslušná okresní hejtmanství
»smlouvy pachtovní« s jednotlivými držiteli
vlastních honiteb neb honebními společenstvy
v reservátním obvodu o propachtování
těchto honiteb na 12 let za stálou »pachtovní
činži«, placenou státní správě
podle téhož rozhodnutí vždy na rok napřed.
Honební společenstva pak zpravidla honitbu pronajímají
nájemcům, kteří ve smlouvě
nájemní rovněž uznávají
závazky právě uvedené.
Po převratu z 28. října 1918 domáhají
se mnozí majetníci pozemků v pražském
reservátním honebním obvodu, aby bylo od
vybírání »canon«, resp. řečené
pachtovní činže upuštěno, tvrdíce,
že prohlášením československé
republiky a odstraněním instituce královské
zaniklo uvedené reservátní právo,
a tím i povinnost majetníků pozemků
platiti »canon« za ponechaný výkon honitby.
Ačkoli by se mohl vyskytnouti názor opačný,
že totiž uvedené právo přešlo
převratem na presidenta republiky jakožto hlavu nového
státu, přece sluší zajisté v
každém případě hleděti
na honební právo reservátní jen jako
na přežitek dob minulých, který není
v souhlase ani s dnešními názory, ani s duchem
českého zákona o myslivosti (sr. § 1.
tohoto zákona) a který -- předpokládajíc
ovšem svolení pana presidenta republiky - měl
by býti již z tohoto důvodu odstraněn.
Vzhledem k této situaci předložilo ministerstvo
zemědělství věc tuto panu presidentu
republiky, jenž rozhodl, že na výkon řečené
honitby nereflektuje (přípis kanceláře
presidenta republiky ze dne 27. března 1919, č.
D 381).
Vzhledem k vylíčenému stavu věci navrhuje
vláda, vyříditi tuto věc, zavdávající
podnět po stránce právní k mnohým
pochybnostem, formou zákona, vyslovujícího
zrušení řečeného práva
reservátního, a to ovšem bez náhrady,
neboť patentem ze dne 7. března 1849, č. 154,
ř. z. d. sv. byla zrušena honební práva
na cizí půdě rovněž zásadně
bez náhrady a není tedy příčin,
proč právě majetníci pozemků
v pražském honebním obvodu reservátním
by měli platiti náhradu a býti takto v nevýhodě
vůči ostatním majetníkům pozemkův
u nás, kteří podobné náhrady
neplatili.
Mimo to sluší uvážiti, že příjem
plynoucí z práva toho, jenž se účtuje
nyní ve prospěch ministerstva zemědělství,
jest poměrně nepatrný - činíť
v účetním roce 1918/19 podle rozpočtu
toliko K 1780.- a že naproti tomu ujednávání
značného počtu smluv a roční
vybírání a účtování
»canonu« jest agendou dosti rozsáhlou a tedy
poměrně nákladnou. Mimo to zmenšuje
se stavebním rozvojem Prahy a obcí předměstských
reservátní obvod neustále a jest jen přirozeno,
aby se zánikem hlavního práva zanikla i »pachtovní
činže« (resp. »canon«), sloužící
vlastně jen k zajištění hlavního
práva, jež podle původu svého nemělo
vůbec rázu majetkového.
Pokud jde o smlouvy, ujednané mezi státní
správou a držiteli vlastních honiteb, resp.
společenstvy honebními v reservátním
obvodu před účinností navrženého
zákona pro dobu, sahající přes den,
kdy navržený zákon má nabýti
účinnosti, navrhuje se jakožto přechodné
ustanovení, by smlouvy ty platily ještě do
konce letošního roku honebního, to jest do
31. ledna 1920, takže nájemné (»canon«)
podle těchto smluv sluší za honební
rok 1919/20 ještě finanční správě
platiti. Zrušiti tyto smlouvy dnem účinnosti
zákona se nedoporučuje již proto, že podle
zásady § 17. čes. honebního zákona
mají úpravy poměrů honebních
v zájmu řádného hospodaření
honebního počínati se dnem 1. února
toho kterého roku. Při tom ovšem ti, kdo smluv
takových do dne účinnosti navrženého
zákona neujednali, nebudou povinni nájemné
(»canon«) za honební rok 1919/20 platiti.
Rozumí se, že po vydání navrženého
zákona budou nájemcům vráceny též
kauce, jimi na zajištění smluvních závazků
složené.
Návrh budiž přikázán výboru
zemědělskému a ústavnímu,
by o něm podaly zprávu do tří neděl.