»Národní Listy« 24. června 1919
byly zabaveny pro tyto tři odstavce:
Slyšte hlasy z pole
Náhradní prapor čs. p. pl. 75 se vyznamenal
10. a 11. června tím, že odrazil tři
útoky I. a II. praporu »Internacionálního
pluku č. 1.«, skládajícího se
hlavně z vídeňských Němců.
Hlavně 10. června za kritické situace,. brigády,
tento prapor (2 setniny a kulomety) vytrval, byv nasazen jako
brigádní záloha, ve svých posicích,
odraziv po prolomení našeho pravého křídla
rychlý postup nepřítelův. Vyznamenali
se při tom nadpor. Šilhavý, por. Konrad a prapor.
Rubý. Tito byli na rozkaz brigádníka podpluk.
Hanáka poznamenáni. Mužstvo se bilo velkolepě.
Americký dobrovolník, člen výkon.
výboru Čes. odb. socialistické strany v Chicagu,
bojující v legionářském pluku
z Francie na Slovensku, píše: »Prosím
o uveřejnění těchto několika
trpkých, ale pravdivých slov. Vstoupil jsem za národní
povinnosti jako Čech i jako socialista do československých
revolučních zahraničních legií
za účelem osvobození našeho národa.
Jen z té snahy, že jsem jako jednotka chtěl
vykonati to, co tisíce našich dobrých hochů
učinilo už mnohem dříve nežli já:
svoji povinnost. Přiznávám se, že to
bylo mojí svatou povinností a že jsem nekonal
více než povinnost, což mi pravilo a dosud praví
- tak jako tisícům a tisícům našich
drahých zlatých hochů, již dosud konají
a také ji už mnozí z nich dokonali - moje
svědomí. Tyto řádky píši
s hořkou bolestí a třebaže jsou psány
tužkou, cítím z nich svoji vlastní krev,
jež v člověku vře hněvem nebo
zármutkem nad námi samými. Snad proto
jen, že »tou slámou«, jak praví náš
Machar, která vzplane a ihned uhasne, dovedli jsme rozplameniti
celý svět pro naše tužby a všichni
národové hleděli a dosud hledí, mnozí
z nich ovšem se škodolibou závistí na
nás, jako na cosi zvláštního. A to jest
právě to nejbolestnější, že
nedovedeme nebo snad nechceme sebe sami oceniti. Proč právě
nyní, kdy jest naší nejpevnější
povinností postaviti se proti zpupnému a odvěkému
nepříteli - ať už je to Maďar nebo
kdokoliv jiný - zmítají námi stranické
boje o to, kdo má míti větší
kus chleba, zdali ten, kdo až dosud strádal
a strádá, a nebo ten, kdo na úkor
jeho a tím na úkor celého národa mamonil.
A byl nadále na těle národa - jak praví
Dostojevský ve svém. »Zločin a trest«
- »lidskou vší«? Nyní, proč
to vše píši? Dne 20. května byli naší
hoši napadeni u Miškovců - ne bolševiky,
nýbrž zpupnými a zapřísáhlými
slovanožrouty. Bolševictví slouží
jim pouze za záminku. A nejsmutnější
při tom jest, že naše vojsko, naše národní
obrana jest jimi v pravém slova smyslu jejich převahou
děl.«
Drahý bratře, v těchto třech tečkách
jsou obsaženy zbývající a pro Vás
i pro nás nejdůležitější
dvě stránky. Zachraňuji je těmito
tečkami, které našemu čtenáři
mnoho povědí a které snad naleznou milost
před očima censury, před nimiž by milosti
nenalezly další Vaše řádky.
21letý dělník (nelegionář)
píše: »Co jsem prodělal a zakusil
(ale ne hladu), to jsem nezkusil za celé dva roky v rakouském
vojsku. Ale vím, proč to dělám. Čím
dříve zde bude pokoj, tím lépe bude
pro náš stát. Nejdříve uděláme
pořádek na hranicích a pak budeme dělat
pořádek uvnitř státu. Myslím,
že u nás doma není všechno v pořádku.
Pak budeme míti nějaké slovo s těmi,
kteří se zastávali maďarských
bolševiků a nás nechali na Slovensku ve štychu.
Nyní teprve jsme poznali opravdu naše bratry Slováky.
Skutečně dobrý lid. A ty bychom měli
nechat Maďarům? Ne - nikdy.«
Jiný voják píše: »Nemusel
jsem sice jako kancelářský písař
do linie. Ale má hrdost toho nesnesla. Zaměnil jsem
pero za karabinu a za ruční granáty a šel
tam, kde každé ruky bylo třeba, mezi italské
legionáře na železniční násep
hájiti Košic. Než žel, co platná
byla všechna odvaha statečných hochů,
když nepřítel nás zaskočil ze
zadu.«
Důstojník z legií píše:
»Takového válčení jsem dosud
nezažil. Kolikrát jsme byli napadeni z boku, ze zadu,
kolikrát jsme se bránili, ustupovali, kolikrát
jsme sami útočili, unaveni, špinaví,
nevyspalí. (pronáší výtky, které
by slavná censura nepropustila). A za to všechno děkujeme
(jmenuje pražský denní list). Slyšel jsem
mezi chlapci bolestný úsměšek: »Do
nich (do Maďarů), aby si vzadu mohli odvolit.«
A šli jsme pořád bez ustání a
nechceme novinek. Chceme se bít ale ne u vědomí
za nemravnost. Nechceme chvály, nečekáme
ani vděku, ale chceme míti za sebou českého
lva a ne nějakou desítihlavou nestvůru, jejíž
hlavy se mezi sebou rvou, aby tělo odumíralo. Ale
těžko, těžko. Ať si ti tam vzadu
dělají, co chtějí, ať jsou aspoň
k sobě navzájem lhostejní a nemlátí
hubou, když již předem vědí, že
ničeho nepodniknou!«
V odstavcích těchto není žádných
zpráv o pohybech a přípravách vojenských.
Není tam také nic, co by se mohlo vykládati
proti našemu vojsku. Naopak jsou tam nejvroucnější
výzvy domů v zájmu státu.
Protože v poslední době koná se vůbec
praxe konfiskační proti věcem úplně
nezávadným, připomínající
nejhorší doby pronásledování
novin vojenskými úřady rakouskými,
tážeme se p. ministra:
1. Jak chce ospravedlniti dnešní konfiskaci »Národních
Listů«?
2. Chce-li způsobit, aby se užívalo konfiskačního
aparátu jenom proti zprávám neb úvahám,
naši armádu a bezpečnost našeho státu
poškozujícím aneb ohrožujícím?