Na základě usnesení Národního
shromáždění nařizuje se:
Vykonávati lékařskou praksi na území
státu československého jest dovoleno:
1. Příslušníkům československé
republiky, kteří do 31. července 1919 nabyli
diplomu doktora lékařství (diplomu ranlékařského,
pokud diplomy ty dosud jsou platny) na některé universitě
v oblasti státu československého nebo bývalé
monarchie rakousko-uherské, jestliže diplomu toho
nepozbyli;
2. příslušníkům československé
republiky, kteří po 31. červenci 1919 nabyli
diplomu doktora lékařství na některé
universitě československého státu,
pokud diplomu toho nepozbyli;
3. cizím lékařům, kteří
byli povoláni ku profesuře na některé
universitě státu československého,
pokud na ní úřad profesorský zastávají.
Příslušníkům československé
republiky, kteří nabyli diplomu doktora lékařství
na cizozemské universitě a na něž se
nevztahuje ustanovení § 1., odst. 1. tohoto zákona,
jest dovoleno vykonávati praksi lékařskou
jen po provedené nostrifikaci diplomu.
Totéž platí, pokud zákon tento jinak
neustanovuje, o cizincích, kteří nabyli diplomu
doktora lékařství na universitě cizozemské,
stali-li se příslušníky československé
republiky.
Smlouvami s jinými státy může býti
ustanoveno, za jakých podmínek smějí
cizí lékaři vykonávati lékařskou
praksi v oblasti státu československého.
Ministr veřejného zdravotnictví a tělesné
výchovy může v případech zvláštního
zřetele hodných svoliti k tomu, aby cizí
příslušníci, kteří nabyli
diplomu doktora lékařství na tuzemské
universitě, anebo jichž diplom byl nostrifikován,
byli připuštěni k vykonávání
prakse lékařské na území státu
československého nebo v některé jeho
části.
Lékař, oprávněný vykonávati
praksi, může se usídliti kdekoli; je však
povinen před zahájením prakse předložiti
diplom příslušnému úřadu,
který obstarává správu zdravotní
v 1. instanci, k nahlédnutí a záznamu.
O nostrifikaci diplomů, nabytých na universitách
cizozemských, jakož i o reversech, jež vyhotovují
cizí státní příslušníci
při lékařské promoci, nebo nostrifikaci
diplomu doktora lékařství na universitách
tuzemských, budou vydána ustanovení nařízením.
Provedením tohoto zákona pověřuje
se ministerstvo veřejného zdravotnictví a
tělesné výchovy s ministerstvem školství
a národní osvěty v dohodě s ministerstvem
vnitra.
Zákon tento platí ode dne vyhlášení.
Následkem znovuzřízení československého
státu třeba též upravit ustanovení,
jež dosud platila ve věci vykonávání
lékařské prakse.
Vykonávati lékařskou praksi v bývalém
Rakousku mohli jen ti, kdož byli státními rakouskými
příslušníky a byli na některé
rakouské universitě promováni.
Cizozemci, již v Rakousku promovali, obdrželi sice diplom,
museli však dříve podepsati revers, že
nebudou v Rakousku praktikovati, dokud nedostojí zákonným
podmínkám a nezískají povolení
ministerstva vnitra (výnos min. vyučování
z 24. září 1854, č. 13567). Ustanovení
toto doplněno později za účelem vydatnější
kontroly výnosem tohoto ministerstva z 28. dubna 1912,
č. 8840 /11 tím způsobem, že měly
se diplomy, cizozemci v Rakousku získané, opatřovati
touto doložkou: »Ježto není rakouským
státním občanem, založen revers o sřeknutí
se vykonávání prakse v královstvích
a zemích na říšské radě
zastoupených.« Tuto doložku bylo pak, jakmile
se lékař prokázal, že získal
rakouské státní občanství a
za to požádal, zrušiti další doložkou
na diplom: »Ježto dosáhl rakouského státního
občanství revers vrácen.«
Zároveň měla děkanství lékařských
fakult na konci každého semestru studijního
roku předložiti ministerstvu vnitra za účelem
vyhlášení v časopisu »Das österr.
Sanitätswesen« seznam všech, v příslušném
studijním roce vykonaných promocí (v to čítaje
ty, jež vykonány byly nostrifikací) a v tomto
seznamu zejména také vytknout ony promoce, při
nichž byl shora zmíněný revers vydán,
jakož i oznámiti případy, ve kterých
byla dodatečně zmíněná doložka
zrušena.
Cizozemec, jenž získal státní občanství
rakouské, nabývá hned práva, vykonávati
lékařskou praksi (výnos min. vyučování
z 29. února 1893, č. 88.292).
Tuzemci a cizozemci, již získali diplomu na mimorakouské
universitě, mohli nabýti práva na praksi
v Rakousku pouze nostrifikací diplomů (výnos
min. vyučování z 6. června 1850, ř.
z. č. 240) a novou promocí na rakouské universitě,
kteréžto ustanovení netýká se
však profesorů, již by byli na rakouskou vysokou
školu z ciziny povoláni.
Nostrifikací diplomu nenabyl však cizozemec práva
na praksi, dokud zůstal cizozemcem a povinen byl tudíž
podepsati shora zmíněný revers (výnos
min. vyučování z 9. dubna 1875, č.
3542).
S Uherskem platila dříve reciprocita lékařských
diplomů; nyní platí tato ustanovení:
Výnos min. vnitra a vyučování z 30.
srpna 1898, ř. z. č. 150, jehož nejdůležitější
§ 1. zní: »Lékaři a ranlékaři,
kteří v jedné polovině říše
rakousko-uherské získali oprávnění
k praksi před 1. lednem 1899, mohou v území
druhém praksi vykonávati. Ustanovení toto
platí též o lékařích,
kteří koncem studijního roku 1897-98 studia
dokončili, neb aspoň jedno rigorosum vykonali, ale
diplomu teprve po 1. lednu 1899 získali, pokud jim bylo
právo to v zemích na říšské
radě zastoupených dáno ministrem vyučování
po dohodnutí s ministrem vnitra, v zemích koruny
uherské ministrem vyučování, v Chorvatsku-Slavonsku
banem.«
§ 4.: »V lázeňských místech
má se lékař druhého území
připustiti k praksi po čas sezony.«
Výnos tento změněn ministerským nařízením
z 16. září 1912, ř. z. č. 190,
dle něhož připouštějí se
k lékařské praksi v Rakousku uherští
lékaři za stejných předpokladů
jen tenkráte, dosáhli-li diplomu před 31.
prosincem 1912.
V Bosně a Hercegovině mohli rakouští
lékaři beze všeho praktikovati.
Ohledně další ciziny platí o pohraniční
praksi dekret z 30. září 1873. č.
24361, v základě jehož ujednány s Německem
a Švýcary bližší podmínky
reciprocity.
Pokud se týče pak pohraniční prakse
v Uhrách, rozvedeny příslušné
podmínky šíře ve shora citovaném
min. výnosu z 30. srpna 1898, ř. z. č. 150.
Den 31. července 1919 (a nikoliv 28. října
1918) byl stanoven, protože zákony nepůsobí
nazpět a protože tímto dnem končí
na universitách letní semestr.
Termín tento volen byl se zřetelem ke zdejším
příslušníkům, kteří
studují medicinu zejména ve Vídni, Št.
Hradci (hlavně z Moravy) a v Pešti (ze Slovenska)
a kteří, promovavše krátce po převratu,
by jinak byli nuceni podrobiti se na domácí universitě
znovu zkouškám za účelem nostrifikace
diplomu.
Tato ustanovení jsou přísnější,
než dosavadní prakse, podle níž mohlo
ministerstvo vnitra, resp. zdravotnictví, povoliti cizím
lékařům praksi, i když se nevykázali
diplomem zde platným. Takové případy
jsou nyní vyhraženy státním smlouvám.
Zvláštní výjimka, která by dovolovala
vykonávati praksi cizím lázeňským
lékařům na území našeho
státu, do zákona pojata nebyla, protože jedním
z důvodů, a to ne právě posledním,
pro něž organisace lékařské usilují
o zákonnou úpravu tohoto předmětu,
je právě úmysl vyloučiti cizí
lékaře (hlavně z německé říše
a Vídně) z prakse v domácích lázních.
Osnova náleží do zdravotního (nyní
soc. politického) výboru Národního
shromáždění.