Výši příspěvkův interesentů
bude nutno určiti dle toho, jak převládá
zájem místní nad zájmem veřejným,
vyplývajícím z doplnění sítě
železniční. Je patrno, že zájem
ten nebude všude stejný, přece lze však
stanoviti jistou nejnižší hranici. K tomu konci
sluší uvážiti, že až posud při
systému garančním část zařizovacího
kapitálu drah místních, jež zabezpečena
byla garancií, kolísala při drahách
v Čechách zemí garantovaných mezi
59.81% až 75%, při drahách státem garantovaných
mezi 64.18%-83.07% a průměrně činila
při drahách prvních 72.75%, při druhých
76.48%.
Také zemské zákony o podporování
drah nižšího řádu, platné
pro Čechy, Moravu a Slezsko, obmezují zemskou garancii
na 70%, výjimkou na 75% zařizovacího kapitálu,
a vyžadují od interesentů příspěvek
30%, nejméně 25%.
Výbor železniční měl za to, že
ani při dalším zřizování
místních drah neměl by stát býti
zatížen větší kvotou; uvažuje
dále nepříznivý stav státních
financí, k němuž při poradách
výboru s velkým důrazem poukázal pan
ministr financí, došel výbor k výsledku,
že nejvyšší hranicí finanční
účasti státu měla by býti kvota
70%, takže by na interesenty připadl příspěvek
ve výši 30% nákladu, což by značilo
nejnižší míru jejich přispívání.
Tento příspěvek jest vyšší,
než posud při systému garančním,
jejž uhrazovali místní interesenti sami, poněvadž
část kapitálu zařizovacího,
garancií neuhraženého, kterou bylo interesentům
opatřiti, a který činil průměrně
asi 25%, bývala poskytována příspěvkem
státu neb země, čímž bývalo
doplňováno nedostatečné upisování
kmenových akcií se strany interesentů místních.
Takový příspěvek země, nebo
jiných vyšších svazků samosprávných
(krajů, žup), ani příště
nebude vyloučen, a proto komise, přihlížejíc
k nynějšímu stavu státních financí,
jenž v dohledné budoucnosti bude nepříznivý,
zůstala při minimálním poměru,
naznačeném shora.
Naproti námitce, že minimální příspěvek
interesentů, i když se při něm súčastní
zmíněné vyšší svazky samosprávné,
byl by v krajinách chudých nedostižný
a znemožnil by zřízení dráhy,
lze uvésti, že státní správa,
jak v poradách železničního výboru
se strany železničního ministerstva bylo výslovně
k tomu poukázáno, může v podobných
případech voliti takový způsob stavby
a vystrojení dráhy, aby suma nákladu a tudíž
i procento příspěvku interesentů byly
sníženy na nejmenší míru.
Podmínka příspěvku interesentů
neznamená ovšem, že by všude tam, kde interesenti
příspěvek takový zabezpečí,
nastávala povinnost státu ke zřízení
místní dráhy. I když bude splněna
řečená podmínka, nastává
potřeba uvažovati, je-li toho času účelna
stavba určité místní dráhy
k soustavnému doplnění sítě
železniční a lze-li odůvodniti ji v
ohledu hospodářském. Jen tam, kde jeví
se potřeba hromadné dopravy zboží, kterou
nelze opatřiti jinými prostředky dopravními,
jest na místě tak nákladný způsob
dopravy, jakým vždycky jest železnice, byť
i sebe jednodušeji provedená. Kde není takových
podmínek, znamená zřízení dráhy
skutečnou škodu národohospodářskou
a nezodpověditelné obtížení státního
hospodářství finančního.
Tomu má čeliti § 2. navržené osnovy
zákona, jenž vyslovuje shora naznačenou zásadu
a kromě toho vyžaduje, aby zjištěno bylo,
že projektovaná místní dráha
aspoň nebude míti schodek provozní, což
značí jistě nejnižší míru
výnosnosti.
Dnešní vývoj automobilu podává
nám prostředek k ukojení méně
obsáhlých potřeb dopravních, jenž
poskytuje kromě toho i té výhody, že
lze užíti ho i jen na zkoušku, přenésti
na jinou trať a nahraditi, objeví-li se toho nutnost,
intensivnějším způsobem dopravy.
Vše, co shora bylo řečeno, vztahuje se pouze
k drahám místním (vedlejším),
které výbor železniční ve své
klasifikaci železnic uvádí na místě
druhém.
Dráhy hlavní uvedené v klasifikaci na místě
prvním, pokud jich doplnění ještě
zbývá, bude zajisté účelno
zřizovati veskrze nákladem státu, jelikož
při nich zájem celého státu jest rozhodný.
Dráhy drobné, třetí a nejnižší
druh železnic, nemají významu pro celkovou
síť železniční a nevyžadují
tudíž finanční účasti
státu. Mezi ně počítáme nejen
dráhy městské (tramwaye) pro dopravu osob
nebo zboží v jedné obci neb v několika
sousedních obcích, pak dráhy lanové
a visuté, nýbrž i dráhy, připojující
město, nebo místo průmyslové, k blízké
železnici. Pro tyto dráhy úplně postačují
dalekosáhlé úlevy a výhody, jež
jim stát poskytuje na základě zákona
ze dne 8. srpna 1910, č. ř. z. 149.
Konečně třeba zmíniti se ještě
o jedné věci.
Mnohé z podaných návrhů dožadují
se stavby místních drah jako staveb nouzových,
jimiž se má čeliti nezaměstnanosti dělnictva.
Železniční výbor uznává
vážnost dnešního stavu malé zaměstnanosti,
musí však vysloviti některé pochybnosti
o tom, hodí-li se právě stavby místních
drah k tomu, aby stav tento značněji zlepšily.
Jest patrno, že opatřiti v době co nejkratší
zaměstnání dělnictvu v některé
krajině při stavbě železniční,
lze jen při oněch pracích, které se
konají na místě samém, tudíž
hlavně při zemních pracích t. zv.
stavby spodní. Při zřizování
místních drah, jež nesnesou většího
zatížení kapitálového, přihlíží
se za účelem zlevnění stavebního
nákladu k tomu, aby pohyb masy zemní byl co nejmenší.
Proto činí náklad na zemní práce
při místních drahách dle posavadních
zkušeností 4 proc. v terrainu lehkém, v těžkém
terrainu nejvýše 16 proc. nákladu stavebního.
Béřeme-li za průměr 10 proc., musil
by stát na příklad vynaložiti 1,000.000
K na zřízení dráhy, aby poskytl dělnictvu
v některé krajině nezaměstnanému
100.000 K, a po odečtení 20 proc. na režii
a zisk podnikatele, asi 80.000 K výdělku.
Okamžitému započetí prací stavebních
brání však namnoze nepřipravenost projektů
v ohledu technickém, správním i finančním,
jakož i nejistota, bude-li lze opatřiti v brzku materiál
kolejový, konstrukce mostů, vozidla atd. k dokončení
dráhy.
Byť i železniční výbor vítal
stavbu místních drah v zájmu opatření
práce nezaměstnanému dělnictvu a sám
v navržené resoluci vybízel vládu k
zakročení v tomto směru, nemůže
sdíleti naději, že by touto cestou mohla býti
zjednána okamžitá odpomoc v rozsáhlejší
míře.
Úvahy shora naznačené vedly železniční
výbor ku připojenému návrhu zákona,
jenž má položiti základ ku příštímu
budování místních drah.
S návrhem tímto, jenž byl zaslán vládě
k vyjádření, vyslovilo souhlas ministerstvo
železnic v přípisu ze dne 3. května
1919 č. 1582. Ministerstvo financí v přípisu
ze dne 30. dubna 1919 č. 22380 nečinilo námitek
proti osnově zákona, bude-li v § 7. účinnost
jeho posunuta k 1. lednu 1922, ježto do té doby bude
ministerstvo železnic hotovo s celkovým plánem,
na jehož základě bude lze postupovati a ježto
se lze nadíti, že se do r. 1922 dostaneme do normálnějších
poměrů.
Výbor železniční, jsa přesvědčen,
že vláda má možnost přípravy
k uskutečnění projektů oddáliti
i kdyby účinnost zákona nebyla výslovně
posunuta, vyhověl v § 7. přání
ministerstva financí.
Dále výbor navrhuje řadu resolucí,
z nichž I. vybízí vládu, aby na základě
navrženého zákona přikročila
k doplnění sítě železniční
výstavbou místních drah, majíc předem
zřetel k projektům již připravovaným
a k návrhům shora uvedeným, jež podány
byly v Národním shromáždění.
Při poradách komise kladen byl zejména důraz
na to, aby vybudováním místních drah
byla síť železniční doplňována
účelně a systematicky. V tom potkávala
se komise se snahami pana ministra železnic, i připojen
byl s jeho souhlasem k resoluci této dodatek, jímž
se vláda vyzývá, aby předložila
Národnímu shromáždění
celkový program staveb železničních,
jež mají býti provedeny v nejbližších
letech.
Resoluce II., v níž se žádá, aby
se vláda dohodla se zemskými správními
výbory neb komisemi o stavbě místních
drah již projektovaných, pojata byla mezi návrhy
k podnětu posl. Pelikána, jenž poukázal
k přípravným pracím, jež v tomto
směru byly již zahájeny na Moravě.
V resoluci III., jež týče se zřizování
tratí automobilových, vyjádřena jest
myšlenka shora v zprávě naznačená,
aby krajinám, které nevykazují hromadné
dopravy zboží a v nichž tudíž nelze
přikročiti té doby ke zřízení
dráhy, v nichž však přes to jeví
se potřeba spojiti řadu obcí intensivnějším
prostředkem dopravním, dostalo se takového
spojení zřízením trati automobilové.
Poněvadž jsou případy, v nichž
rakouská vláda udělila k stavbě místní
dráhy koncesi, které pro nastalou válku nebylo
použito a poněvadž vysloveny byly pochybnosti,
zůstává-li taková koncese v platnosti,
zmocňuje resoluce IV. vládu, aby ji příslušným
družstvům ponechala, bude-li zabezpečeno financování
podniku.
Železniční výbor uvažoval konečně
také o těch místních drahách,
které zřízeny byly pomocí garancie
státní neb zemské.
Již shora bylo vylíčeno, že takové
dráhy jsou co do podstaty vlastně drahami státními
neb zemskými, ježto stát či země
nese celé risiko podniku. Jelikož však byly založeny
jako podniky soukromé, vyžaduje již forma akciové
společnosti značného nákladu; zejména
však vzniká státním drahám, obstarávajícím
provoz na těchto drahách, mnoho nákladné
práce při súčtování
příjmů a vydán í, které
nutno prováděti pro každou trať zvláště.
Kdyby dráhy státem garantované byly sestátněny,
odpadly by všecky tyto výlohy, ježto by trati
jejich splynuly se sítí státních drah.
Při sestátnění by stát pouze
převzal prioritní dluh drah, za jehož zúročení
a splácení beztoho ručí, aniž
by třeba bylo uzavírati nové půjčky;
také kmenový akciový kapitál nebylo
by třeba vypláceti, ježto celkem jest již
vyvážen poskytnutými garančními
zálohami státu, jež by stát jako passivum
podniku železničního kompensoval s částkou,
určenou na vyplacení kmenových akcií.
Finančně by tedy sestátnění
drah státem garantovaných neznačilo žádné
zatížení státních financí,
nýbrž spíše snížení
výloh státní správy železniční
a bylo by lze hned k němu přikročiti.
Jinak se má věc při drahách, garantovaných
zemí.
Pokud zemské finance odlišují se od financí
státních, nebylo by lze sestátnění
drah, jichž schodky uhražuje země, provésti
bez zvláštních opatření rázu
finančního, leč by stát chtěl
prostým převzetím těchto tratí
do vlastnictví státu sníti se země
garanční břímě, které,
jak shora ve zprávě jest naznačeno, činí
za rok 1917 téměř 4,000.000 K. Jinak mluví
i pro sestátnění těchto drah důvody
právě uvedené.
Železniční výbor má za to, že
by vláda měla být upozorněna na výhody,
plynoucí z postátnění místních
drah, opatřených garancií státu neb
země, a navrhuje tudíž resoluci V., kterou
se vláda vybízí, aby tuto věc vzala
v úvahu.
Dráhy místní (vedlejší) jsou
dráhy, které jsou sice podstatnou částí
sítě železniční, avšak,
spojujíce střediska méně významná,
stojí technickým založením a výkonností
za hlavními drahami.
Místní dráhy zřizují se tam,
kde jest potřeba hromadné dopravy, kterou nelze
opatřiti jinými prostředky dopravními,
jakožto tratě státní s příspěvky
interesentů, je-li předběžným
výpočtem výnosnosti úředně
prokázáno, že příjmy provozu
uhradí aspoň náklad provozní.
Vzhledem k tomu, jakou důležitost určitá
místní dráha má jednak pro doplnění
sítě železniční, jednak pro svůj
obvod vlastní, vyměří se příspěvky
interesentů částkou nákladu zařizovacího,
vládou stanoveného, nikdy však částkou
menší než 30% tohoto nákladu.
Příspěvek interesentů budiž složen
před početím stavby.
K stavbě každé místní dráhy
zmocňuje se vláda zvláštním zákonem,
v němž ustanoví se celkový náklad
zařizovací a částka jeho, na interesenty
připadající, a určí se způsob,
jakým se uhraditi má část nákladu
zařizovacího, neuhražená příspěvky
interesentů.
Drobné dráhy, t. j. dráhy, které nejsou
podstatnou částí sítě železniční,
nýbrž sprostředkují pouze hlavně
místní dopravu v některé obci nebo
mezi obcemi sousedními, zřizují se výhradně
nákladem interesentů, nebo podnikatelů bez
přímé finanční účasti
státu na základě koncese, kterou vláda
udílí.
Ministru železnic se ukládá, by zákon
tento provedl v dohodě s ministrem financí.
Zákon tento nabývá účinnosti
dnem 1. ledna 1922.
I. Vláda se vyzývá, by za příčinou
účelného a systematického doplnění
sítě železniční výstavbou
drah místních zahájila jednáni s interesenty
o poskytnutí příspěvků k stavbě
těchto drah ve smyslu zákona pod č. I. navrženého,
provedla zákonem stanovená úřední
řízení a předložila osnovy zákonův
o stavbě příslušných tratí,
majíc při tom v první řadě
zřetel ku projektům, již připravovaným,
a k návrhům, podaným v Národním
shromáždění.
K tomu konci odevzdávají se vládě
shora uvedené návrhy a petice, podané Národnímu
shromáždění v příčině
stavby místních drah.
Zároveň se vláda vyzývá, by
předložila Národnímu shromáždění
celkový program staveb železničních,
jež mají býti provedeny v nejbližších
letech.
II. Vláda se vyzývá, aby za účelem
dohody o stavbě místních drah, v jednotlivých
zemích již projektovaných, vešla ve styk
s příslušnými zemskými správními
výbory nebo komisemi.
III. Vláda se vyzývá, by pro důležité
komunikace, jež přesahují místní
potřebu jedné, nebo několika sousedních
obcí, a jež nelze obstarati posavadními prostředky
dopravními, jež však pro nedostatek hromadné
dopravy zboží nehodí se k spojení železničnímu,
vzala v úvahu zřízení tratí
automobilových za finanční účasti
interesentů.
IV. Vláda se zmocňuje, by oněm družstvům
místních drah, jimž za rakouské vlády
byla dána koncese k stavbě, které pro nastalou
válku nemohlo být užito, tuto koncesi ponechala
s podmínkou, že předložen bude nový
návrh na finanční zajištění
dráhy.
V. Vláda se vyzývá, by vzala v úvahu
sestátnění místních drah garantovaných
státem neb zemí.