Na základě usnesení Národního
shromáždění se nařizuje:
Do promlčecích lhůt po smyslu zákona
ze dne 18. března 1878, č. 31 ř. z. a §
284 zákona ze dne 25. října 1896, čís.
220 ř. z. upraveného novellou ze dne 23. ledna 1914,
čís. 13. ř. z. nevpočítají
se roky 1914 až včetně 1919.
Ustanovení toto platí jak pro přímé
daně, tak i pro veškeré jiné dávky,
jichž promlčení jest posuzovati podle zákona
ze dne 18. března 1878, čís. 31 ř.
z.
Nevpočtení roků 1914 až včetně
1919 do lhůt promlčecích podle předchozích
odstavců má platnost ve všech případech,
kde promlčení dne 1. srpna 1914 ještě
nenastalo.
Článek II. císařského nařízení
ze dne 28. srpna 1916, č. 280 ř. z. a císařské
nařízení ze dne 7. března 1917, č.
110 ř. z. se zrušují. - Ustanovení §
3. císařského nařízení
ze dne 11. března 1915, č. 60 ř. z. a §
3., odst. 5., císařského nařízení
ze dne 30. srpna 1915, č. 254 ř. z. nedoznávají
změny.
Provedení tohoto zákona, jenž nabývá
účinnosti dnem vyhlášení, ukládá
se ministru financí v dohodě s účastněnými
ministry.
Dle čl. II. cís. nařízení ze
dne 28. srpna 1916, čís. 280 ř. z. nevčítají
se roky 1914,. 1915 a 1916 do lhůt pro promlčení
práva k vyměření a vymáhání
přímých daní, jež stanoveny jsou
v zákoně ze dne 18. března 1878, čís.
31. ř. z. a v § 284 zákona ze dne 25. října
1896, čís. 220 ř. z. upraveného novellou
ze dne 23. ledna 1914, čís. 13 ř. z.
Toto ustanovení bylo odůvodněno nesnázemi,
jimiž trpěly orgány vyměřovací
v době válečné a účelem
jeho bylo, aby pokladna státní uchráněna
byla nebezpečí ztrát, hrozících
jí promlčením práv k vyměření
a vymáhání daní a daňových
dodatků, jichž uplatnění bylo stěžováno
vlivem mimořádných poměrů způsobených
válkou.
Uvedené nařízení bylo pak dalším
císařským nařízením
ze dne 7. března 1917, čís. 110 ř.
z. rozšířeno i na rok 1917 a zároveň
také na veškeré dávky, jež jest
posuzovati podle zákona ze dne 18. března 1878,
čís. 31 ř. z. (přímé
daně, poplatky z měr dolových, poplatky kutací,
potravní daně, taxy, pak kolky a bezprostřední
poplatky).
Mimořádné poměry, které zavdaly
podnět k opatřením těmto, trvaly v
neztenčené míře i v roce 1918 a důsledky
poměrů těch jeví se citelně
také v poválečném roce 1919.
Neuklidněné poměry a obrovské úkoly,
jež zdolati jest vedle běžné agendy orgánům
finanční správy (vyřizování
nedoměrků z doby válečné, spolupůsobení
při soupisu majetku, ukládání daně
z majetku za úbytku sil povolaných do ústředních
úřadů a na Slovensko) vyžadují
nezbytně, aby ustanovení shora citovaných
cís. nařízení byla rozšířena
i na roky 1918 a 1919.
K usnadnění přehledu o pravidlech jak se
přetrhuje promlčení, jsou v § 1. vládního
návrhu uvedeny jako roky, jež se do promlčení
nevčítají, léta 1914 až 1919,
tedy nejen léta 1918 a 1919, nýbrž i dřívější
léta 1914 až 1917, jichž nevčítání
jest už stanoveno citovanými císařskými
nařízeními. Z důvodu toho navrhuje
se také v § 2. vládní osnovy zrušení
článku II., císařského nařízení
č. 280 ř. z. z roku 1916, jakož i zrušení
císařského nařízení
č. 110 ř. z. z roku 1917. Naproti tomu je však
nutno v témže § 2, vládní osnovy
z opatrnosti výslovně poznamenati, že nedoznávají
změny ustanovení § 3. císařského
nařízení ze dne 11. března 1915, č.
60 ř. z., jež se týká dodatečného
zdanění reserv pro válečné
ztráty k určení svému nepoužitých
(u podniků podrobených zvláštní
dani výdělkové), jakož i ustanovení
§ 3., odst. 5., císařského nařízení
ze dne 30. srpna 1915, č. 254 r. z., jímž bylo
upraveno přetržení promlčení
práva k vyměření a vymáhání
přímých daní v územích
postižených válkou.
Osnova budiž přikázána ku projednání
finančnímu výboru s tím, aby
o ní podal zprávu ve lhůtě 14 dnů.
V Praze dne 14. června 1919.