K tomuto dotazu kladu si za čest sděliti, že
žádosti nebo stížnosti malorolníků
z Těšínska, týkající se
nezaplacení nebo nedostatečného zaplacení
přípřeží, bývalou vládou
pro válečné účely zabraných,
nebyly dosud předloženy ani ministerstvu Národní
obrany, ani vrchnímu velitelství vojsk na Těšínsku.
Tyto nároky však směřují vesměs
proti bývalé vojenské správě
a nemůže za ně býti činěna
zodpovědnou vojenská správa republiky československé,
nýbrž spadají do likvidačního
řízení bývalého státu.
Stěžejní zásadou při provádění
řádné likvidace musí být, aby
všechny přihlášené pohledávky
došly uspokojení stejnoměrného, aby
jednotlivým věřitelům se nedostalo
přednosti před věřiteli druhými.
Likvidační řízení vyžaduje
proto značnější doby.
K tomu si dovoluji podotknouti, že ministerstvo Národní
obrany nemá přímé ingerence na urychlení
likvidace. Ministerstvu Národní obrany nepřísluší
též rozhodovati o jednotlivých nárocích,
přihlášených na základě
zákona o válečných úkonech
a zkoumati je po stránce věcné i číselné
oprávněnosti a to tím méně,
ježto dle nedávného usnesení mezinárodní
likvidační komise má o nárocích
podle vzpomenutého zákona rozhodovati likvidační
ministerstvo ve Vídni. Postrádá tudíž
ministerstvo Národní obrany všeho vlivu na
uspokojení nároků dle zákona o válečných
úkonech, pokud vznikly před 28. říjnem
1918.
Dodávám ještě, že vláda
republiky československé schválila zásadní
rozhodnutí ministerstva financí v Praze z 20. listopadu
1918 čís. 126, dle kterého čs. republika
nemíní platiti závazků staré
vojenské správy z dodávek a jiných
(válečných) úkonů, ke kterým
náleží též dodávání
přípřeží, kromě případů,
že předměty vyrobené nebo dodané
byly ministerstvem Národní obrany skutečně
převzaty pro československý stát.
K případné záchranné akci pro
poškozené malorolnictvo z Těšínska
bylo by povoláno ministerstvo financí, které
jsem si dovolil dotázati o stanovisku, jaké ve věci
zaujímá. V odpovědi ministerstva toho z 31.
m. m. projeven byl s mým názorem úplný
souhlas.
Ministerstvo financí uznává těžké
postavení malorolnictva na Těšínsku,
nemůže však zásadně svoliti k tomu,
by pro ně podniknuta byla zvláštní akce
záchranná z prostředků státních,
poněvadž by prolomení zásady v jeho
citovaném přípise z 20. listopadu 1918 č.
126 projevené mělo za následek řadu
dalších podobných akcí pro kraje rovněž
chudé, které by se mohly dovolávati vším
právem podobné pomoci; kromě toho není
ani státní správě při nynějším
neutěšeném stavu státních financí
možno převzetím nových rozpočtově
neopatřených výloh nepříznivý
poměr mezi výdaji a příjmy ještě
zhoršovati.