Národní shromáždění československé 1918 – 1920

1. Civilní státní úředníci, kteří byli 1. listopadu 1918 v aktivní státní službě, postupují za každý kalendářní rok 1914 až 1918, v němž byli aspoň po 6 měsíců v aktivní civilní státní službě, nebo za této služby konali aktivní vojenskou službu a jsou-li podrobeni ročnímu kvalifikování, vykazují kvalifikaci aspoň dobrou, vždy o půl roku dříve do vyšších služebních požitků, než měli 1. listopadu 1918. Postup ten vztahuje se na postup do vyšší stupnice platové, na postup časový i pro dosažení starobního služebního přídavku.

2. Tato půlletí připočítávají se též k celkové služební době pro vyměření pensijních požitků, ač-li nepřísluší již nárok na započtení celého roku z důvodu služby vojenské. Po rozumu § 51. odst. 5. a § 80. odst. 2. služ. pragmatiky se válečná půlletí nečítají.

3. Jsou-li úředníci v nejvyšší stupnici platové a postup časový nemá již místa, poskytuje se jim po uplynutí postupové lhůty (3 nebo 4 roků) stanovené v § 50. odst. 2. služební pragmatiky, do níž započítají se válečná půlletí, osobní, do pense započítatelný přídavek. Přídavek ten rovná se rozdílu mezi touto nejvyšší stupnicí platovou a druhým stupněm třídy nejblíže vyšší, v VI. hodnostní třídě rozdílu mezi nejvyšší platovou stupnicí a mezi nejnižším stupněm V. hodnostní třídy. Tento přídavek poskytuje se tak dlouho, pokud není vyrovnán požitky třídy vyšší.

Ona část půlletí, jež při prvém postupu podle § 1. tohoto zákona provedeném nebyla spotřebována, bude započítávána při dalším postupu do vyšších platových stupňův a do platů vyšší třídy.

Státní úředníci, kteří při použití ustanovení § 1. odst. 1. nemohou do vyšších služebních požitků jen proto postoupiti, poněvadž již dosáhli, neb dojdou 60 roků věku svého a 35 let služebních, nabývají osobního do pense započitatelného přídavku. Přídavek ten vyměřuje se rozdílem mezi požitky, jež úředníci ti skutečně berou a požitky, na něž by měli při postupu časovém i pří postupu do vyšších stupnic platových nárok, kdyby v době nápadu nebyli ještě 60 roků věku a 35. roku služebního dosáhli.

Ustanovení v §§ 1 - 3 vztahuje se i na civilní úředníky státní, kteří sice byli v státní službě ustanoveni po 1. listopadu 1918, ale přestoupili do ní z jiné služby veřejné nebo služby jí na roveň postavené, pokud léta válečná nebyla již v jejich dřívějším služebním poměru stejnou měrou nebo vyšší připočtena.

Ustanovení §§ 1 - 4 platí obdobně i pro státní osoby učitelské. Stejně tak platí pro praktikanty (elévy) a pro právní praktikanty a auskultanty v přípravné službě soudcovské. Válečná půlletí ve smyslu § 1. započtou se až po jmenování úředníky (soudci).

Ustanovení §§ 1 - 4 platí dále obdobně i pro aktivní státní zřízence (sluhy a podúředníky), kteří náležejí do kategorie sluhů státních, pokud jde o jejich postup do vyšších stupnic platových (§ 1. zákona ze dne 25. ledna 1914 č. 16 ř. z.). Ustanovení těch sluší obdobně užít i pro všechny ostatní civilní státní zřízence počítajíc k tomu dělníky v státních závodech a zaměstnance a dělníky fondů státem spravovaných.

Civilním státním zřízencům počítajíc k tomu i státní učitelské osoby, dělníky ve státních závodech, zaměstnance a dělníky fondů státem spravovaných, kteří za války aktivně sloužili, ale byli před účinností tohoto zákona dáni na trvalý odpočinek, přepočte se dodatečně základna pensijní a vpočtou se započitatelná válečná půlletí do celkové doby služební ve smyslu §§ 1 - 3.

Osobám ve výslužbě jsoucím, které nemají plného výslužného, poskytuje se, byly-li za války v civilní státní službě opět upotřebeny, přídavek k výslužnému. Přídavek tento se vyměří tak, že se doba v tomto upotřebení ztrávená a válečná půlletí při vyměřování výslužného připočítávají.

Výhody podle tohoto zákona nabývají platnosti dnem 1. listopadu 1918 a poskytují se na přihlášku; doplatky za dobu před 1. listopadem 1918 se neposkytují. Ústředním úřadem jest vyhraženo vyloučiti ze započtení válečných let osoby, o nichž bude vhodným způsobem zjištěno, že nebyla válkou poškozeny.

Zákon ten nabývá účinnosti dnem vyhlášení.

Provedením zákona pověřují se všechna súčastněná ministerstva.

I. Podle § 10. a 78. zákona ze dne 27. prosince 1875, čís. 158 ř. z. o vojenském opatření osob c. k. vojska, c. k. válečného loďstva a zemské obrany sluší, při vyměřování pense za každé, v jakékoli službě ztrávené, polní tažení připočísti ke služební době jeden rok (t. zv. rok válečný), nehledíc k tomu, zda polní tažení bylo prožito od počátku až do konce, nebo jenom částečně.

Dvě nebo několik tažení, v témže solárním roce ztrávených, rozmnožují služební dobu pouze o rok.

Které epochy sluší pokládati za polní tažení, resp. za válečná léta, jakož i pokud tuto výhodu lze rozšířiti na jednotlivé části vojska a námořnictva, bude nařízeno od případu k případu nejvyšším armádním rozkazem. "Podle § 11. a 78. téhož zákona sluší osobám c. k. vojska a c. k. námořnictva, jež upadli do zajetí, započítati při vyměřování pense jen ten rok jako válečný, ve kterém zajetí to se stalo. Dále trvající zajetí pokládá se za jednoduchou dobu služební."

Ustanovení toto platí podle § 120. a 124. téhož zákona i pro zemskou obranu a podle § 8. zákona ze dne 6. června 1886. č. 90 ř. z. o domobraně i pro příslušníky domobrany.

Na základě cís. nařízení ze dne 9. června 1915 č. 361 ř. z., kterým bylo dovoleno stanoviti pro nynější válku při vyměřování výslužného pro připočítání válečných let odchylky od ustanovení § 10. odst. 1. zákona ze dne 27. prosince 1875, čís. 158 ř. z., byla pro připočítávání válečných let k době služební nařízením ministerstva zemské obrany ze dne 10. prosince 1915, čís. 262 ř. z. v dohodě se súčastněnými ministerstvy při vyměřování pense pro nynější válku vydána tato ustanovení:

Osobám, jímž pro nynější válku sluší připočísti válečná léta buď při výměře výslužného připočten rok jako válečný rok,

a) sloužily-li za války aspoň tři měsíce aktivně nebo

b) bez ohledu na dobu služby súčastnily-li se bojů, neb utrpěly-li poranění před nepřítelem, anebo

c) staly-li se nezpůsobilými ke službě z příčiny válečným námah, tudíž i nakažlivých nemocí.

Osobám však, jež za války aktivně nesloužily v několika kalendářních letech, buď při výměře výslužného za každý kalendářní rok připočten vždy jeden rok jako válečný rok, sloužily-li aktivně v každém z těchto kalendářních rokův

a) aspoň tři měsíce, nebo

b) bez ohledu na dobu za podmínek v § 1 b) uvedených.

II. Podle § 4. zákona ze dne 22. června 1878, č. 59 ř. z. o úpravě osobních služebních poměrů civilních státních zřízenců, k ozbrojené moci náležejících, vzhledem k jejich povinnosti k aktivní službě ve stálém vojsku, v námořnictvu, zeměbraně a domobraně, jest "válečný rok ve smyslu § 10. zákona ze dne 27. prosince 1875, č. 158 ř. z. započítatelným sice pro veškeru služební dobu, nikoliv však pro quinquenium, jehož je třeba k dosažení vyšších požitků v aktivní civilní státní službě. Zásad, jež o quinqueniu platí, sluší obdobně užít i pro dosažení jiných, na trvání jisté doby závislých zlepšení požitkových, na př. personálních přídavků".

Tato zásada, že vojenská služba nemá se do postupu započítati, byla však odstraněna § 30. a 167. služební pragmatiky;

§ ten odkazuje, pokud jde o otázku, zda úředník za své aktivní vojenské činnosti v případě mobilisace nebo svolání domobrany zůstává v požívání svých požitků, na zvláštní zákonná nařízení, podotýká však výslovně, že doba takovéto služby čítá se pro postup do požitků vyšších, tedy i pro postup do vyšších stupnic platových podle § 50., i pro časový postup podle § 51. služební pragmatiky. Dosavadní právní stav je tedy ten, že doba, kterou civilní státní zřízenci ztrávili ve vojenské službě,

a) započítá se do postupu do požitků vyšších, to jest z doby pro postup nutné se nevylučuje,

b) že při vyměřování pense započítává se jistou zvýšenou měrou (válečný rok).

III. Poslední dobou domáhali se civilní státní zřízenci, aby jim doba válečná, to jest za války ve službě ztrávená, byla i při postupu do vyšších požitkův a pokud nekonali vojenské služby, i při vyměřování pense zlepšeným způsobem započítávána a odůvodňovali žádost tu tím, že za války rozmnožené úkoly úřední, vzrostlá zodpovědnost a ovšem i poměry drahotní mimořádným způsobem absorbovaly tělesnou i duševní schopnost úřednictva a že připočtením t. zv. válečných let zlepší se v četných případech služební požitky státních zřízenců, čímž nesnesitelné drahotní poměry budou aspoň z části vyrovnány.

Státní úřad v německém Rakousku na základě zmocnění německo-rakouské státní rady nařízením ze dne 28. listopadu 1918 č. 68 státního zákoníka vyhověl požadavku tomu a připočítává ke každému roku, za války ztrávenému, půl roku; vedle toho nařízením ze dne 28. listopadu 1918 č. 69 upravil i privilegované započítání služební doby za války ztrávené při vyměřování výslužného. Není pochyby, že tytéž důvody, jež vedly vládu německo-rakouskou k vydání nařízení uvedených svrchu, platí stejně i pro zřízenectvo republiky československé.

I situace těchto úředníkův a zřízenců jest neutěšená a nutno užíti všech kroků, aby státním zaměstnancům byly požitky jejich zvýšeny a oni tak mohli nesnesitelné drahotě lépe čeliti. Jedním z takových prostředků jest právě připočtení t. zv. válečných let, jež umožňuje, aby úředníci a zřízenci mohli dříve do vyšších požitků postoupiti. Provedení tohoto požadavku ovšem vyžaduje zvláštní opatrnosti.

IV. Snahou vlády bylo, výhodu připočtení válečných let poskytnouti co nejširšímu počtu státních zaměstnanců; padají tu v úvahu úředníci do hodnostních tříd zařazení § 1., dále státní zřízenci do kategorie sluhů náležející, kancelářští oficianti a oficiantky a pomocníci, dále státní zaměstnanci v státních závodech a ve fondech státem spravovaných, § 5. Ovšem bylo nutno lišiti, zda jde o zřízence v aktivní službě či o zaměstnance, kteří byli již dáni na odpočinek.

A) Pokud jde o zaměstnance, kteří jsou v aktivní službě státní v čas účinnosti zákona, připočítávají se válečná léta měrou velmi rozsáhlou, totiž i do postupu do stupnic platových i do postupu časového i pro dosažení starobního služebního přídavku i pro vyměření pensijních požitků, ovšem s obmezeními, podávajícími se z platného práva, totiž:

a) že připočtení let jest vyloučeno v případech § 51. odst. 5. a § 80. odst. 2. služební pragmatiky. Odpomoc sjednává tu § 3. osnovy;

b) že připočtení celého válečného roku do pense z důvodů vojenské služby není dotčeno.

Vláda nemohla se rozhodnout, aby válečná léta byla připočítávána praktikantům, pokud jde o dosažení vyššího adjuta k povýšení, poněvadž adjutum praktikantů bylo z titulu války upraveno již nařízením ze dne 28. února 1919, č. 107 sb. zák. a nař., a poněvadž by se připočtením válečných let nepoměrně zkrátila jich povyšovací lhůta; bylo však ustanoveno, že se jim válečná léta započtou ovšem až po jmenování úředníky.

Léta válečná započítávají se nezkráceně, takže doba, při jednom postupu nespotřebovaná, připočítává se při postupech dalších, § 2. Pokud by ovšem časový postup již místa neměl a státní úředníci dosáhli již nejvyšší stupnice platové, možno ovšem brzkým jmenováním do vyšších tříd i tu připočtení válečných let v brzku uskutečniti. Vedle toho byla však výhoda, se započtením válečných let spojená, zabezpečena v té formě, že dotyčným úředníkům poskytuje se po uplynutí 3 resp. 4leté postupové lhůty osobní přídavek § 1. odst. 3. započítatelný do pense.

B) Pokud jde o zřízence pensionované, rozeznávají se v osnově:

a) zřízenci, kteří za války ještě po nějakou dobu v civilní službě státní sloužili a byli před účinností zákona dáni na trvalý odpočinek. Těm se přepočte dodatečně základna pensijní a vpočtou se započítatelná válečná půlletí do celkové doby služební, § 6. Tak budou zaměstnanci ti úplně postaveni na roveň těm, kteří zůstali v aktivitě až do působnosti zákona.

b) zřízenci, kteří byli již dříve, to jest před válkou, pensionováni, a za války opět do služby povoláni. Tu se poskytuje přídavek k pensi, který se vypočte tak, že za každý rok služby se připočte půl roku válečného a suma obou těchto let se připočte ke služební době započitatelné do pense. Rozdíl mezi pensí, skutečně branou, a pensí, podle tohoto připočtení vypadající, vyměří se jako přídavek válečný.

Značné obtíže způsobuje otázka, jakou dobu sluší připočísti jako tak zvaná léta válečná. Vláda rozhodla se po zevrubných úvahách pro zásadu, aby bylo ke každému roku válečnému, v němž byl zaměstnanec ve službě státní aspoň půl roku zaměstnán, připočítáno půl roku; tedy byli-li zřízenci státní ve službě civilní 5 let, připočtou se jim 2 1/2 roku jako léta válečná. Bylo sice projevováno přání, aby byla započítávána doba delší, zejména za každý rok války 1 celý rok a bylo na to poukazováno, že na příklad zemské výbory český a moravský započítaly svým úředníkům a zřízencům, pokud byli po celou dobu války ve službách země, 3 léta a že dále četné autonomní korporace připočetly zřízencům svým za každý rok služby za války celý rok.

Při státní správě jsou však poměry spletitější a zejména to byly důvody finanční, jež vládu nabádaly k značné zdrželivosti. Vláda je však přesvědčena, že i připočtení válečného půlletí za každý rok 1914-1918 znamená pro velmi četné zaměstnance zejména v třídách nižších okamžitý postup do požitků vyšších a tím i také podstatné zlepšení nynější neutěšené situace jejich a že tak bude naléhavým přáním po zlepšení požitkův aspoň částečně a přece měrou rozsáhlou vyhověno.

Ustanovení § 4. jest odůvodněno tím, že při organisaci ministerstev byli převzati mnozí úředníci z jiných veřejných služeb a že je spravedlivo, umožniti i těmto úředníkům výhodu připočtení let, ovšem jen potud, pokud léta válečná nebyla jim již v jejich dřívějším služebním poměru stejnou měrou nebo vyšší připočtena.

V zájmu správného i rychlého provedení zákona i evidence bylo pak ustanoveno v § 8., že připočtení let provede se na písemnou přihlášku zaměstnancovu, aniž je třeba formální žádosti, podobně jak to platí při postupu do vyšších požitků podle § 55. služební pragmatiky. Dodatkem, že se vyhražuje ústředním úřadům právo vyloučiti ze započtení válečných let osoby, o nichž bude vhodným způsobem zjištěno, že válkou nebyly poškozeny, má býti dán výraz zásadě, aby výhoda započtení nebyla poskytnuta osobám, které za války se obohacovaly. Vláda ovšem netají se tím, že šetření příslušných okolností bude začasté nesnadné a jest ochotna ustanovení toho použíti jen v případech skutečně křiklavých, kde obohacení úředníka bylo naprosto nepochybně prokázáno.

Posléze sluší co do otázky formální vzpomenouti, že sice vláda jest názoru, že úprava mohla by provésti jako akt milosti i pouhým nařízením, že však hledíc k finančním důsledkům úpravy té se rozhodla nastoupiti cestu zákona a tak umožnit, aby zákonodárný sbor se mohl otázkou tou zevrubně i konkretně obírat a k přání úřednictva v rámci možnosti co nejvíce přihlížeti.

Osnova budiž přikázána výboru státně-zřízeneckému.