V čísle 152 ze dne 3. června t. r. uveřejnila
"Národní Politika" tuto zprávu:
"Hrozivé poměry v našem školství.
Dovídáme se z kompetentních kruhů,
že na státním ústavě pro vzdělání
učitelek v Praze nebude se asi letos konati zápis
a přijímací zkoušky do prvního
ročníku, poněvadž nebude, kde učiti.
Původní budova ústavu jest dosud zabrána
vojskem a veškeré žádosti a deputace o
její uvolnění zůstaly bez výsledku.
Nynější provisorní místnosti
školní v klášteře Voršilek
budou zabrány ministerstvem financí. Ministerstvo
školství a národní osvěty mělo
by se v zájmu celého našeho školství
postarati o rychlou pomoc, neboť čas kvapí
a musí přece postaráno býti o dorost
učitelský!"
Zjistili jsme, že školní budova českého
státního ústavu učitelek v Praze-I.,
Křižovnická 81 s blokem pěti školních
budov, je již od počátku války zabrána
vojenským erárem a že v ní byla záložní
nemocnice č. 2. Tím octly se jak český
státní ústav ke vzdělání
učitelek, tak i cvičná měšťanská
a obecná škola úplně bez přístřeší.
Jen neumdlévajícímu přičinění
ředitelství tohoto ústavu a některých
členů sboru učitelského dlužno
děkovati, že vypuzenému ústavu byly
jednak blahovůlí kláštera Voršilek,
Praha-II., propůjčeny místnosti pro vlastní
ústav ke vzdělání učitelek,
jednak dlužno též uznati benevolenci obce pražské,
která poskytla osm místností ve škole
u sv. Haštala, Praha-I. Tři třídy zůstaly
v privátním domě Praha-I., Valentinská
ul., kde již od r. 1910 byl celý mezanin najat pro
cvičnou školu měšťanskou. Ústav
tím rozestrkán, ale aspoň se učilo,
ač v místnostech studených, tmavých
a nevyhovujících ani nejprimitivnějším
požadavkům hygieny.
Předpokládalo se, že po roce bude budova vrácena
svému účelu, leč nestalo se tak a
neblahé toto provisorium trvá již plných
pět let.
Stav jednotlivých škol následkem toho jest
ovšem velice žalostný. Změna nastala jedině
v tom směru, že po převratu dne 28.
října 1918 byla nemocnice z bloku vyklizena a že
místnosti ponechány dále vojsku za kasárny.
Všecky kroky, které ředitelství ústavu
se sborem učitelským až dosud bylo vykonalo,
zůstaly bezvýsledny. Jediný český
ústav ku vzdělání učitelek
zůstává přes všecky prosby jak
ředitelství, tak sboru učitelského
ustavičně kasárnami.
Již v prvé polovici ledna t. r. byla deputace u pana
ministra vyučování, ředitelství
intervenovalo u ministra Národní obrany, u členů
Národního shromáždění,
u zemské školní rady, ale vše nadarmo.
Budova ústavní zůstává ustavičně
obydlena vojskem, ačkoli pan ministr vyučování
v denních listech ze dne 1. ledna t. r. slavnostně
slíbil, že jeho první úlohou bude péče
o vrácení budov školních jejich původnímu
účelu.
Za měsíc jest již konec školního
roku a od 1. září 1919 počíná
nový školní rok, v němž však
hrozí ústavu úplná zkáza, poněvadž
nebude lze vyučovati vůbec, neboť nebude pro
vyučování potřebných místností.
Budeť klášterní budova Voršilek prodána
eráru, jenž v ní umístí ministerstvo
financí. Toto čeká jen na ukončení
školního roku, aby pro sebe zabralo i místnosti,
jichž dosud užívá ústav ke vzdělání
učitelek. Tím octnou se čtyři třídy
tohoto ústavu na ulici. Není proto naprosto možno
provésti na příští školní
rok ani zápis, ani přijímací zkoušky
do prvního ročníku, poněvadž
není jednak místností - aspoň šest
je jich třeba - kde by se mohlo zkoušeti, jednak nebude
také místností, kde by se mohlo v příštím
roce vyučovati. Pražská obec nehodlá
v příštím roce také již
cvičnou školu v budově sv. Haštala ponechati,
poněvadž budova tato je přeplněna a
ve třídách může se proto vyučovati
jen střídavě. Tím bude tedy i celá
cvičná škola, obecná i měšťanská,
tudíž osm tříd, rovněž bez
přístřeší. Celkem tedy hrozí
ústavu učitelek, že 12 jeho tříd
octne se v nastávajícím školním
roce úplně na ulici.
Pro nedostatek síní školních nelze též
pomýšleti na zápis do kursu industriálního,
který následkem toho pro příští
rok rovněž odpadne.
Dvouletý kurs pěstounský, jemuž připadá
na školní rok 1919/20 druhý ročník,
nebude rovněž možno otevříti, protože
s ním těsně souvisí škola mateřská
pro praktické hojné cviky, a pro tuto nebude rovněž
vhodné místnosti, takže i ona v témž
roce nebude otevřena.
Najde-li se o prázdninách někde vhodná
místnost, otevře se ze tříd dosud
u Voršilek umístěných nastávající
druhý ročník, jinak budou museti chovanky
tohoto ročníku odkázány býti
na studium jiné, nebo do venkovských dívčích
paedagogií.
Dojde-li k výpovědi cvičných tříd,
bude nutno celou cvičnou školu rozpustiti, čímž
důležitý pro kandidátky III. a IV. ročníku
praktický výcvik zcela odpadne.
V takovém zoufalém a kritickém postavení
nalézá se jediný český státní
ústav učitelek v Čechách.
Ředitelství ústavu učitelek v Praze
oznámilo proto vší české veřejnosti,
že neodstraní-li se hned závady výše
označené, nemůže pro příští
školní rok konati zápisu ani do prvního
ročníku, ani do kursu industriálního.
Nové dvě třídy nebude lze prostě
otevříti.
Ředitelství ponechalo rodičům chovanek,
aby sami chopili se věci a zasadili se o to, aby jich děti
nehynuly jako dosud v místnostech, jež v hygienickém
ohledu naprosto se nehodí za školu.
Při slavnostním otevření slovenských
středních škol v Bratislavě dne 1. června
1919 prohlásil státní tajemník Dr.
Drtina, dovolávaje se Komenského, mezi jiným:
"Náš nový život může
býti zajištěn jedině naším
vzděláním. Osvětou k svobodě!
V práci a vědění jest naše spasení.
Svobody jsme dosáhli, ale největší
část práce nás dosud čeká.
Čím lepší školství má
národ, tím větší význam
bude míti ve společnosti národů. -
Národ, který bude míti lepší
školství, bude prvním národem světa."
Tak zní ovšem theorie, ve skutečnosti hrozí
však jednomu z nejdůležitějších
českých učilišť pohroma, jejíž
neblahých následků jak v ohledu kulturním,
tak sociálním, ani nelze dohlédnouti. Našemu
ženskému dorostu učitelskému odnímá
se možnost studia, nedbá se na zoufalé volání
učitelských sil ústavu, aby jak učitelé,
tak posluchačky nebyli mořeni v místnostech,
jichž nelze v zimě ani osvětlovati, ani vytápěti,
v létě zas ne větrati. Ústav učitelek,
kdysi chlouba českého školství a touha
české dívčí inteligence, stává
se za těchto poměrů a z hlediska sociálního
obávanou lidomornou a světovou hanbou našemu
školství.
Pro pohodlí kantinského, jenž má k disposici
4 místnosti ústavu a k vůli 80 mužům
vojska ve škole ubytovaných, odnímá
se skoro pěti stům českých dívek
možnost školní návštěvy, brzdí
se jejich kulturní i duševní vývoj a
vydávají se nebezpečí, že v útlém
věku zkazí si zrak ve tmavých místnostech!
Podepsaní táží se proto:
"Jsou tyto hrozné poměry panu ministru Národní
obrany povědomy a je pan ministr ochoten v dohodě
s panem ministrem vyučování těchto
80 mužů vojska a kantinského z budovy pražského
ústavu ke vzdělání učitelek
přeložit a ústav náležitě
vyčistěný a upravený neprodleně
vrátiti jeho původnímu určení?"