Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Rakouský centralismus, který hleděl soustřediti do rukou vídeňské vlády veškerou politickou moc v bývalé říši, pracoval také soustavně k tomu, aby veškerá hospodářská činnost v Rakousku byla soustředěna do Vídně, aby tato jednak byla podrobena nejpřísnější kontrole a vlivu vlády, jednak aby se přispívalo tím ke zmohutnění a rozkvětu hlavního říšského města.

K tomu konci bylo působeno na podniky společenské i soukromé, které vyráběly mimo Vídeň, neb obchodovaly, nebo dopravu provozovaly mimo Vídeň v jednotlivých královstvích a zemích na říšské radě zastoupených, aby zřizovaly ve Vídni svá ústředí a tím stalo se, že velmi četné rozsáhlé, ba největší podniky průmyslové obchodní a dopravní, které vyrábějí, obchodují a dopravují v území československé republiky, mají svou správu ve Vídni, tedy mimo náš stát.

Je ale v zájmu republiky, aby tyto veliké, důležité hospodářské podniky nebyly řízeny z ciziny, a návrh posl. Nekvasila a soudr. směřuje k náprav tohoto nezdravého stavu.

Návrh Nekvasilův, který byl právním výborem upraven v osnovu zákona, kterou tímto předkládáme Národnímu shromáždění, nezavádí obligatorně povinnost pro všechny podniky, provozující v republice československé výrobu, nebo dopravu v jejím obvodu, nýbrž vyhrazuje příslušnému ministru, aby uzná-li toho potřebu, dotčený podnik ku přesídlení vyzval. Tato fakultativnost byla sta novena z toho důvodu, že není v zájmu hospodářském československé republiky, aby bez výjimky všechny závody u nás vyrábějící, nebo zde dopravující, také v jejím území měly své sídlo, a dále z toho důvodu, že nevidělo se právnímu výboru vhodným, aby podniky spřátelených států, které u nás vyrábějí, nebo dopravují, ale své sídlo v československé republice nemají, byly bezvýhradně podrobeny povinností přesídliti svá ústředí.

Právní výbor do navržené osnovy zákona nepojal z návrhu Nekvasilova: 1. Ustanovení, které směřuje proti jedinému finančnímu ústavu, ježto tu nejde o podnik spravovaný mimo hranice republiky československé a dále za 2. nepojal v osnovu podniky, zabývající se bankovními obchody, ježto ohledně těchto ministerstvo financí si vyhradilo, že podá zvláštní návrh vládní.

Slavné Národní shromáždění, račiž se usnésti o připojeném zákonu.

Podle usnesení Národního shromáždění nařizuje se takto:

Podniky, jež provozuj výrobu neb dopravu v území československého státu, mají však sídlo (hlavní závod) mimo toto území, jsou povinny, vyzve-li je k tomu ministr, do jehož oboru působnosti podle předmětu svého provozování náležejí, přeložiti sídlo (hlavní závod) do oblasti státu československého.

Ministr může, shledá-li toho potřebu, ustanoviti, že přeložení sídla (hlavního závodu) se má státi do určité lhůty nebo do určitého místa.

Vyzvání ministrovo nahražuje schválení cizího státu, jehož po zákonu vyhledává změna stanov ve příčině přesídlení podniku. Vyzvané podniky nemusí se domáhati připuštění k provozování obchodů v tuzemsku, jehož podle zákonných ustanovení bylo by zapotřebí, a jsou vůbec sproštěny povinností, jež po zákonu mají splniti podniky cizozemské, aby mohly obchody v tuzemsku provozovati.

Předpisy o opovědích zůstávají v platnosti.

Nebude-li k vyzvání v §u 1. uvedeném v dané lhůtě předložen výtah z rejstříku obchodního (horního) soudu o provedeném přeložení sídla (hlavního závodu), zapíše se v rejstřík obchodního (horního) soudu, do jehož obvodu sídlo (hlavní závod) má býti přeneseno, vnucená správa podniku dle obdoby nařízení veškerého ministerstva ze dne 29. července 1916 ř. z. č. 245.

Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení.

Jeho provedení ukládá se ministrům obchodu, financí, spravedlnosti, veřejných prací, železnic a vnitra.

Rakouský centralismus, který hleděl soustřediti do rukou vídeňské vlády veškerou politickou moc v bývalé říši, pracoval také soustavně k tomu, aby veškerá hospodářská činnost v Rakousku byla soustředěna do Vídně, aby tato jednak byla podrobena nejpřísnější kontrole a vlivu vlády, jednak aby se přispívalo tím ke zmohutnění a rozkvětu hlavního říšského města.

K tomu konci bylo působeno na podniky společenské i soukromé, které vyráběly mimo Vídeň, neb obchodovaly, nebo dopravu provozovaly mimo Vídeň v jednotlivých královstvích a zemích na říšské radě zastoupených, aby zřizovaly ve Vídni svá ústředí a tím stalo se, že velmi četné rozsáhlé, ba největší podniky průmyslové obchodní a dopravní, které vyrábějí, obchodují a dopravují v území československé republiky, mají svou správu ve Vídni, tedy mimo náš stát.

Je ale v zájmu republiky, aby tyto veliké, důležité hospodářské podniky nebyly řízeny z ciziny, a návrh posl. Nekvasila a soudr. směřuje k nápravě tohoto nezdravého stavu.

Návrh Nekvasilův, který byl právním výborem upraven v osnovu zákona, kterou tímto předkládáme Národnímu shromáždění, nezavádí obligatorně povinnost pro všechny podniky, provozující v republice československé výrobu, nebo dopravu v jejím obvodu, nýbrž vyhrazuje příslušnému ministru, aby uzná-li toho potřebu, dotčený podnik ku přesídlení vyzval. Tato fakultativnost byla stanovena z toho důvodu, že není v zájmu hospodářském československé republiky, aby bez výjimky všechny závody, u nás vyrábějící, nebo zde dopravující, také v jejím území měly své sídlo, a dále z toho důvodu, že nevidělo se právnímu výboru vhodným, aby podniky spřátelených států, které u nás vyrábějí, nebo dopravují, ale své sídlo v československé republice nemají, byly bezvýhradně podrobeny povinnosti přesídliti svá ústředí.

Právní výbor do navržené osnovy zákona nepojal z návrhu Nekvasilova: 1. Ustanovení, které směřuje proti jedinému finančnímu ústavu, ježto tu nejde o podnik spravovaný mimo hranice republiky česko slovenské a dále za 2. nepojal v osnovu podniky, zabývající se bankovními obchody, ježto ohledně těchto ministerstvo financí si vyhradilo, že podá zvláštní návrh vládní osnova tato, právním výborem již v polovici května t. r. vyhotovená, byla zaslána vládě, která však projevila přání, by se s projednáním sečkalo do definitivního ujednání míru, proto že by se mohla ocitnouti v rozporu s některým paragrafem mírové smlouvy s Rakouskem. A to právem, Neboť § 267. mírové smlouvy s Rakouskem stanoví, že nejsou majetek, práva a zájmová účastenství rakouských příslušníků, nebo společností podřízených jejich dozoru, pokud jsou na území bývalého mocnářství rakouskouherského, podrobeny nižádnému ustanovení o záboru a zpeněžení daných v oněch ustanoveních.

V důsledku tohoto ustanovení mírové, smlouvy nebylo lze jako donucovací prostředek podržeti v osnově zákona uvalení vnucené správy a bylo nahraženo ustanovením, že ministr může podnikům, které neuposlechnou, zakázati výrobu, dopravu neb obchod na území československého státu.

Konečně bylo do § 1. vloženo: »hospodářské vedení«, to proto, že praxe ukázala, že některé velké rakouské firmy, aby došly výhod § 249. smlouvy s Rakouskem a měly formálně provedený důkaz, že přesídlily svůj podnik do území státu československého, zřídily a zřizují při svých zdejších podnicích účtárny, ale hospodářsky vedou nadále tyto podniky z Vídně. To má pro naši republiku i tu nevýhodu, že platby za zboží u nás vyrobené dějou se do Vídně v dobré valutě západních mocností, kdežto Vídeň platí za totéž zboží nám svojí silně znehodnocenou měnou.

Slavné Národní shromáždění, račiž se usnésti o připojeném zákonu:

V Praze 6. prosince 1919.

Podle usnesení Národního shromáždění nařizuje se takto:

Podniky, jež provozují výrobu neb dopravu v území československého státu, mají však sídlo (hlavní závod) mimo toto území, jsou povinny, vyzve-li je k tomu ministr, do jehož oboru působnosti podle předmětu svého provozování náležejí, přeložiti sídlo (hlavní závod) a hospodářské vedení do oblasti státu československého.

Ministr může, shledá-li toho potřebu, ustanoviti, že přeložení sídla (hlavního závodu) a hospodářského vedení se má státi do určité lhůty nebo do určitého místa.

Vyzvání ministrovo nahražuje schválení cizího státu, jehož po zákonu vyhledává změna stanov ve příčině přesídlení podniku. Vyzvané podniky nemusí se domáhati připuštění k provozování obchodů v tuzemsku, jehož podle zákonných ustanovení bylo by zapotřebí, a jsou vůbec sproštěny povinností, jež po zákonu mají splniti podniky cizozemské, aby mohly obchody v tuzemsku provozovati.

Předpisy o opovědích zůstávají v platnosti.

Podnikům, které vyzvání v §u 1. uvedenému v dané lhůtě nevyhoví, může ministr zakázati provozování výroby, dopravy neb obchodů vůbec na území československého státu.

Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení. Jeho provedení ukládá se ministrům obchodu, financí, spravedlnosti, veřejných prací, železnic a vnitra.