Množí se stížnosti, že poštovními
úřady jsou velmi liknavě vyřizovány
reklamace stran, domáhajících se náhrady
za škodu, vzniklou jim ztrátou (neb úbytkem
obsahu nebo poškozením) poštovních zásilek,
a nejsou nijakou vzácností případy,
že stěžovatelé marně čekají
také i po několik měsíců na
vyřízení podaných reklamací.
Podle §u 27. odst. 2. zákona ze dne 5. listopadu 1837
č. 240 sb. z. s. je poškozený oprávněn,
aby uplatnil proti státní pokladně svoje
nároky, vzniklé z ručení pošty
za předměty k poštovní dopravě
odevzdané, řádným pořadem práva.
Avšak §em 219. odst. 2. nařízení
ministerstva obchodu ze dne 22. září 1916
č. 317 r. z. jest možno nastoupiti pořad práva
toliko tenkráte, když byl porad administrativních
instancí v §u 218. a 219 odst. 1. cit. nař.
označených vyčerpán. Je tudíž
právo strany, §em 27. zákona z roku 1837 žalobou
se domáhati splnění svých nároků,
illusorní, pakliže státní správa
nedá jí odpovědi na reklamaci, neboť
postiženému nepřísluší ingerence
na správní úřady, aby v dohledné
době podanou stížnost vyřídily.
Lze pochybovati o právní platnosti §u 219.
cit. nař., která odporuje jasným ustanovením
zákona z r. 1837, kde právo strany uplatniti své
nároky pořadem práva jest naprosto volné.
Pouhým ministerským nařízením
nemůže tedy býti právní norma
zákona činěna závislou na splněni
nějaké podmínky, neboť jinak nařízení
této zákonné normě deroguje, vybočuje
z rámce zákona, k jehož pouhému provedení
slouží, a je proto contra legem a nemůže
obstáti (čl. 11. stát. zákl. zák.
z 21. prosince 1867 č. 145 ř. z.). A tyto pochybnosti
o právní platnosti či neúčinnosti
tohoto nařízení jeví se i v jurisdikci,
neboť v konkretních případech zavdala
vylíčená neshoda podnět k diametrálně
se rozcházejícím soudním rozhodnutím.
Zejména nyní, kdy ztráty na poštách
jsou na denním pořádku, si tedy interessenti
právem stěžují jak do liknavosti správních
úřadů, jichž se týče,
při vyřizování reklamací, tak
do neudržitelnosti tohoto právního - lépe
řečeno bezprávního - stavu, který
má v zápětí možnost jejich újmy
majetkové, nehledě ani ke ztrátě času,
která je spojena s různými intervencemi,
aby stěžovatelé zvěděli, co je
s podanou reklamací a v jakém stadiu je řízení
o ní.
Lze snad bezpečně spoléhati, že ministerstvo
pošt a telegrafů nemá zájmu na tom,
aby strany byly vydány různým vadám
správního apparátu v pospas, a že naopak
mu záleží na tom, aby tento neudržitelný
stav byl odstraněn. Bylo by tedy s poukazem na obdobná
ustanovení zákonů o náhradě
škody za bezdůvodné odsouzení (č.
109 r. z. ex 1916) a o náhradě škody utrpěné
vyšetřovací vazbou (č. 318 ex 1916)
navrhnouti, aby mimo celkovou revisi poštovního řádu
ze dne 22. září 1916 č. 317 ř.
z. a uvedení jeho ve shodu s novými poměry
byl zejména § 219. cit. nař. doplněn
preklusivní lhůtou, během níž
jest státní správa povinna reklamující
straně dodati vyřízení o podané
reklamaci, a po jejímž marném uplynutí
jest stěžující si strana oprávněna
svoje nároky uplatňovati pořadem práva
nehledíc na nevyřízení své
reklamace administrativním pořadem instančním.
Podepsaní táží se:
Hodlá ministr pošt a telegrafů ujednati v uvedeném
směru nápravu a podati o vy šetření
příslušnou zprávu?