Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Podle §u 1. řádu volení do obcí přísluší aktivní právo volební zásadně toliko občanům republiky česko-slovenské, Předpokladem tohoto práva jest tudíž státní občanství česko-slovenské. Poněvadž dosud otázka státního občanství v Národním shromáždění řešena nebyla, platí o ní zásadně ustanovení bývalého rakouského právního řádu. Tento řád neřeší ovšem konkretní případ přeměny rakouského státního občanství ve státní občanství jiné, jež vztahovalo by se na totéž území a předpokládalo proto státoprávní převrat, Zejména není pak zásadou uznanou rakouským právním řádem, že by ten, kdo má domovské právo, tím též nabýval příslušného státního občanství. Platí jen pravidlo, že na území bývalého rakouského státu nemůže nikomu příslušeti právo domovské, není-li státním občanem, a zároveň další zásada, že každý státní občan musí míti právo domovské v některé tuzemské obci.

S těmito pravidly nelze vystačiti, chceme-li rozhodnouti otázku, koho jest pokládati za státního občana republiky česko-slovenské. Jisto jest jen tolik, že bývalé státní občanství rakouské pominulo a že na jeho místo via facti, nikoli však nějakým výslovným právním ustanovením nastoupilo státní občanství česko-slovenské.

Volební řád v citovaném §u 1, předpokládá patrně platnost pravidla shora řečeného, t. j. že každý, kdo má právo domovské v některé z obcí, náležejících do oblasti česko-slovenského státu, má zároveň československé státní občanství, jinými slovy, že v něm udala se převratem dne 28. října 1918 automatická změna státního občanství rakouského v státní občanství česko-slovenské. Poněvadž však, jak bylo řečeno, zásada tato ve skutečnosti neplatí, bylo by nutno v zájmu právní jistoty ji výslovně uzákoniti.

Než i jiné důvody mluví pro neprodlené vydání prozatímního zákona o státním občanství česko-slovenském.

Území našeho státu vzniklo z území dvou samostatných států, v nichž platilo odlišné státní občanství a samostatné právní řády. Tyto právní řády vztahovaly se sice zásadně toliko na oblast dotčených států, jsou však případy výminečné, ve kterých tato platnost nebyla přimknuta na území, nýbrž na osobu státního občana, ať byl kdekoliv (statuty personální). Takovým případem jest na příklad úprava práva manželského. Schopnost uzavříti sňatek podle ustanovení dotčeného právního řádu, forma uzavření tohoto sňatku, povinnosti alimentační atd. posuzují se v konkrétních případech podle státního příslušenství dotčených osob. Předpokládáme-li, že v republice česko-slovenské jest jen jedno a jediné státní občanství, mohou z toho vzejíti povážlivé zmatky vzhledem k tomu, že uvedené materie byly různě upraveny právním řádem rakouským a uherským. Tam platila na př. pro katolíky nerozlučitelnost manželství a obligatorní forma sňatku církevního. Zde byla dovolena i pro katolíky rozlučitelnost a obligatorní forma sňatku civilního.

Za uvedeného předpokladu (jednotnost státního občanství česko-slovenského) měl by tudíž vlastně každý státní občan v dotčených směrech na volný výběr ustanovení dvou obsahově si odporujících právních řádů.

Tím dokázána jest neodkladná nutnost zákona, který by příslušnou materii povšechně a prozatímně upravil.

Z prozatímnosti navrhované úpravy plyne, že návrh upravuje toliko převratem ze dne 28. října 1918 způsobenou přeměnu dřívějšího rakouského, nebo uherského, státního občanství ve státní občanství československé, nedotýkaje se dosavadních právních ustanovení o způsobu nabývání a pozbývání státního občanství vůbec.

Ti, kdož dne 28. října 1918 příslušeli domovským právem do některé z obcí, jež patří do území republiky česko-slovenské, pozbyli tímto dnem svého dosavadního státního občanství a nabyli státního občanství republiky česko-slovenské.

Pro veškeré území republiky česko-slovenské platí jediné a jednotné státní občanství.

V případech, kdy působnost některého právního ustanovení vztahuje se toliko na státní občany, platí i na dále ustanovení bývalého rakouského právního řádu toliko pro státní občany česko-slovenské, pokud byli před 28. X. 1918 státními občany rakouskými, ustanovení uherského právního řádu pro státní občany česko-slovenské, kteří přímo před tímto dnem měli státní příslušnost uherskou.

Dosavadní ustanovení o způsobu nabývání a pozbývání státního občanství zůstávají nadále v platnosti.

Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení.

Provésti jej ukládá se ministru vnitra.

Ve formálním směru se navrhuje, aby návrh přikázán byl výboru ústavnímu.