Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Potřeba republiky na běžný rok rozpočtena jest skoro na šest milliard. Tato neobyčejně vysoká potřeba vyvolána jest jednak mimořádnými věcnými potřebami (národní obrana a znovuvybudování znehodnoceného státního majetku, zvláště železnic), jednak ale tím, že jsou peníze znehodnocené, takže stát musí platit úředníkům a zřízencům přídavky a musí všechno platit dráže. Úhrada zvýšené potřeby skupiny první jest hledati v úvěru, poněvadž jsou to vlastně investiční náklady nového státu, které nám musí pomoci nésti i generace příští, které ostatně teprve se budou plně těšiti z výhod, jež vyplynou z osamostatnění českého národa.

Avšak pokud zvýšená peněžní potřeba republiky vyplývá pouze z té okolnosti že naše měna jest znehodnocena, jest tomu jinak. Klesající měna jest kollektivní výraz pro fakt, že všeobecně stouply peněžní důchody na straně jedné, a klesla výroba na straně druhé, takže hladina cenová stoupla. Průměrně stouply důchody čtyřikráte a cena životní míry osmkráte. Že důchody stouply průměrně čtyřikráte, o tom svědčí výsledky daní z příjmu z r. 1918. o tom svědčí zvýšení mezd atd. Má-li domácnost čtyřnásobný důchod a stoupla-li cena životní míry osmkráte, zařizuje domácnost své výdaje dle toho, šetří na potřebách zbytných, aby zbylo na potřeby nezbytné. Že cena životní míry stoupla osmkráte, lze zjistiti na budžetech domácnostních, což jsem provedl pro 65 učitelských rodin na Moravě. Každá domácnost usiluje o to, aby svůj důchod zvyšovala stejným tempem, jak stoupají důchody v národním průměru. Nedosáhne-li toho, pak nese z pokleslé výroby větší újmu nežli nese národ v celkovém průměru. Tuto tendenci - zvýšiti důchod na průměrný poměr - mají všechny hospodářské subjekty, jichž důchod se tvoří soutěží a volnou úmluvou, za národním průměrem zůstavují pouze gažisté, zvláště gažisté veřejní, jichž důchody jsou vyměřeny právními normami.

Běží o to, aby se do těchto poměrů včlenilo hospodářství veřejných svazků, zvláště hospodářství státní. Jestliže běžné berně, daně a poplatky nejsou přizpůsobeny zvýšeným peněžním výnosům a důchodům, tedy relativně stále méně zatěžují soukromá hospodářství. Důsledek jest, že se stávají poplatky železniční, poštovní a jiné relativně méně tíživými, že se takto zlevnělých státních institucí plněji užívá, že jest stát více zatěžován, že stát musí své potřeby mnohem dráže platiti, že jest tlačen požadavky zřízenců za zvýšení platů, že se objevuje deficit v jeho hospodaření a že nemůže udržovati platy zřízenců na průměrné poměrné úrovni.

Nezdvihne-li stát své berní soustavy v poměru ke stoupnuvší soustavě hospodářských čísel, uvádí se do krise. Deficit z toho vzešlý nelze uhrazovati půjčkami, poněvadž neběží o mimořádný výdej v obvyklém smyslu. Principem musí býti, aby toto plus bylo uhrazeno přituženým daňovým šroubem, který však neznamená skutečné větší reálné zatížení, nýbrž pouze udržení skutečného zatížení dosavadního. Berně státní měly by dnes vynésti čtyřikráte tolik jako v míru, takže platy železniční, poštovní, soudní atd., třeba, aby byly udrženy na skutečné mírové výši, sečtvernásobiti oproti jich číselné výši mírové. Mají-li lidé čtvernásobný důchod, pak budou jízdné za stejnou trať 40 K pociťovati stejně, jako při jednoduchém důchodu jízdné 10 K. To je důležito už teď pro příští devalvaci peněz, aby bylo možno v devalvačním poměru všechny daně a poplatky snížiti.

Soustava státních berní není u nás nijak přizpůsobena úžasně stoupnuvším důchodům a výnosům. Jedině daň z příjmů a daně kvotové samočinně přinášejí výsledek stoupnuvších důchodů. Jest však známo, že důchodová daň postihuje velmi nedokonale důchody skutečné. Jí uchází namnoze důchody zemědělců, kteří konsum z vlastní výroby stále nechtějí za důchod uznati, jí uchází důchody z nesnadno zjistitelných peněžních kapitálů. Poměrně nejpřesněji se zjišťuje důchod pracovní, který jest daní z příjmů proto poměrně nejvíce zatížen. Daň z příjmů je progresivní, avšak progresse jest příliš nepatrná, jakož vůbec celá daň z příjmu. Nejnižší stupeň daně činí 13.6 K ze 1600 K, což jest 0.8%, nejvyšší daň činí pouze 6.7%; od 200.000 K důchodu nahoru není už vůbec možná žádná jiná progresse nežli od 6 do 6.7% a daň dále jest skoro už jen proporcionální. Kdo má ročně million korun důchodů platí 6.9% daní, ten, kdo má 210.000 K platí 6%. Proč se u 200.000 K skoro úplně progresse zastavuje, bylo snad pochopitelno v Rakousku při milionových důchodech, jež se úmyslně chránily, ale není už pochopitelno v republice naší.

Dále, jak bylo řečeno, jest daň z příjmů příliš nízká. Na první pohled zdá se býti velmi nepopulárním navrhovati zvýšení daní z příjmů. Ale nezvýší-li se tato daň, nezbude nežli zavésti nové, nebo zvýšiti staré daně spotřební, které postihují právě nejmenší důchody nejvíce. Kdo má 200.000 kor. příjmů, nemůže snísti 100 kráte tolik cukru atd., jako ten, kdo má 2000 korun konsumovati, ale kapitalisuje. Nezvýší-li se daň z důchodů a zvýší-li se daně spotřební, neujde dani člověk s malým důchodem, ale právě člověk veliký, kdežto kdyby se od malých stupňů daň z příjmů zvýšila, vzrostlo by zvýšení při progressi ve vysokých stupních velmi vysoko. Zvýšení daně z příjmu jest v zájmu širokých vrstev lidových.

Za války zavedena byla přirážka k dani z příjmů, která činí u důchodů

Jak vidno, zavedena byla v této přirážce intensivnější progresse nežli doposud, avšak progresse ta je pořád slabá, poněvadž při nejvyšším progressivním stupni nečiní daň stále ani celých 15% důchodů (daň i s přirážkou), a od 200.000 K příjmů se progresse zase zastavuje. Mimo to jest stupnice přirážek vytvořena příliš mechanicky. Nicméně tento systém přirážek k dani z příjmů má zcela jiný význam nežli přirážka k daním objektivním, na př. k dani pozemkové, poněvadž zde byla přirážka proto nutna, ježto se stoupající peněžní výnosy pozemků samočinně v dani jeviti nemohly, kdežto v dani z příjmů se peněžní zvýšení příjmů jeví samočinně. Přirážka zde tedy uznává, že daň z příjmů jest nízká a progresse nedostatečná. Než i po přirážce zůstává daň ve vysokých stupních příliš nízkou a její progresse nevyhovuje nejen pro svou mechaničnost, ale i proto, že se zase progresse u 200.000 K zastavuje.

Z důvodů výše uvedených potřebovala by celá daň z příjmů reformy. Byla by zde možnost přetvořiti základ řádné daně anebo přetvořiti přirážku k řádné dani tak, aby hořejším účelům hověla. Volím cestu druhou, poněvadž zintesivnění daně z příjmů nemá míti hned z prvu pečeť trvanlivosti. Budoucnost ukáže teprve, bude-li trvale třeba daně z příjmu tak intesivní. Reformy však nelze provésti ve formě percentuální přirážky ke staré dani, poněvadž jednak jest základ nedostatečný, jednak procentem přirážky se nedá vystihnouti vše co chceme. Navrhuji proto nahraditi dnešní přirážku k dani z příjmu mimořádnou daní z příjmu. Představuji si arci, že tato mimořádná daň se stane daní řádnou a dnešní řádná daň, že odpadne, jakmile odpadnou přirážky válečné k daním přímým.

Principem jest, aby tato mimořádná daň nebyla nikde nižší nežli dnešní válečná přirážka, aby tato mimořádná daň byla ve vyšších stupních intensivnější nežli dnešní přirážka a aby tato mimořádná daň byla důsledně progressivní, nezastavujíc své progressivity u 200.000 K už proto, že dnes teprve asi million representuje to, co v míru 200.000 K.

Tato mimořádná daň by měla počíti u existenčního minima dnešním poměrům přiměřeného, tedy u čtvernásobné výše existenčního minima mírového (4X1.600 6.400 K).

Mimořádná daň má v tomto stupni existenčního minima (při 6000 K) činiti asi 1% důchodu. Odtud však má postupovati progressivně tak:

1. aby při jednom millionu důchodů činila asi 18%,

2. aby se progresse nezastavila při žádné určité cifře,

3. aby, co zbude po zdanění ve stupnici vyšší, bylo vždy větším, nežli co zbude po zdanění ve stupnici nižší,

4. aby progressí nemohla býti nikdy více než polovice důchodů vyčerpána.

Těmto požadavkům vyhovuje tato formule:

[Formuli mně sestavil dle hořejších postulátů prof. Dr. B. Macků.]

p jest příjem zdanitelný (důchod). Dle této formule činila by mimořádná daň

Jaký rozdíl se jeví oproti zdanění dnešnímu, budiž illustrováno tímto srovnáním:

Jak z tohoto přehledu vysvítá, dotkla by se progresse dle mého návrhu hlavně nejvyšších příjmů a to stále intensivněji, což jest účelem věci jak s hlediska berního, tak zvláště sociálního.

Finanční efekt této změny nemohu posouditi, nemaje příslušných berních předpisů po ruce. Uvažme situaci jediného poplatníka. jenž má dnes 100 millionů korun ročních příjmů. (A máme takové.) Dle platných norem by zaplatil nejvýše 15 milionů korun daně z příjmů s přirážkou, dle mého návrhu zaplatil by 47 milionů.

Na místě dosavadní státní přirážky k řádné dani z příjmu zavádí se mimořádná daň z příjmu jako příplatek k řádné dani z příjmu.

Daň tato počíná u ročního důchodu 6000 K a mezi 6000-6600 K důchodu činí 65 K. Odtud postupuje dle stupňů příjmových, stanovených pro řádnou daň z příjmů dle zákona ze dne 23. ledna 1914 č. 13. ř. z. a to tak, že se pro nižší hranici jednotlivých příjmových stupňů vypočte mimořádná daň z příjmu v celých korunách zaokrouhlením nahoru dle tohoto vzorce:

Daň tato se bude vyměřovati a vybírati současně z řádnou daní z příjmů a v témže řízení.

Provedení tohoto zákona, jenž bude působiti zpět od prvního ledna 1919, ukládá se ministru financí.

Ve formálním ohledu se navrhuje, aby návrh tento přikázán byl výboru finančnímu.