Po zřízení československého
státu očekávala Morava a zvláště
Slovensko právem, že prvou starostí ministerstva
školství a nár. osvěty bude opatřiti
vzornou ochranu památek na Moravě a Slovensku, kteréžto
země v době válečné nejvíce
trpěly, a jejichž památky byly vydány
přímo na pospas libovůli rakouských
a maďarských úřadů bez jakékoli
pronikavější ochrany, kdežto v Čechách
o památky Zem. památkovým úřadem,
zřízeným již r. 1912, který se
úplně osvědčil, bylo vzorně
postaráno.
Je faktem, že na př. na Moravě od vídeňského
státního úřadu památkového
nebyl proto zřízen zemský památkový
úřad, ze věc byla obstarávána
přímo z Vídně pány, kteří
tam dojížděli na komise. Jak při tom
vypadala ochrana památek, o tom netřeba se dále
šířiti.
Že ani poslední jmenování konservátorů
nemůže vyhověti zájmům moravským,
jest jasno, neboť poslední jmenování
počtem 7 na Moravě proti 48 v Čechách,
je počet naprosto nepostačující -
nehledě ani k tomu, že ochrana památek moravských
je vlastně takto centralisována do Prahy, což
jest jednak zhoubná centralisace pro věc samu, jednak
se těžce dotýká snah po samosprávě
alespoň v některých oborech na Moravě.
Vzhledem k tomu navrhují podepsaní, aby ihned byl
zřízen zemský památkový
úřad na Moravě a na Slovensku, který
by prozatímně mohl býti přidělen
zemskému výboru nebo zemské vládě
na Moravě a který by obsazen byl odborníky
domácího původu, neboť tito odborníci
jediné poskytují záruky, že jsou náležitě
znalí památek vlastní země.
Ve formálním směru navrhují podepsaní,
aby návrh ten přikázán byl výboru
kulturnímu.