Tento dotaz jest doslovný otisk resoluce "Společenstva
kapelníků pražských" a "Odborového
sdružení hudebníků v král. Českém",
uveřejněné dne 20. března v časopise
"Hudebník", orgánu to, hájícím
zájmů občanských hudebníků
v českoslov. republice. Je proto zřejmo, že
dotaz hledí na otázku vojenských hudeb se
stanoviska zájmů jediného povolání
ba vlastně pouze jedné skupiny zájemníků
Ministerstvo Národní obrany musí však
otázku řešiti nestranně s hlediska vyššího,
aby vyhovělo často sporným zájmům
všech činitelů zúčastněných.
Ministerstvo Národní obrany hájí při
tom zájmů ryze vojenských, šetří
však vedle nich též zájmů sociálních
a uměleckých, zájmů netoliko účinkujících,
nýbrž i obecenstva. Nelze se proto diviti, že
došlo při tom k přesvědčení
značně odlišnému od názorů
poněkud jednostranných, jež jsou uplatňovány
v dotaze.
"Společenstvo pražských kapelníků"
čítá 270 členů, z nichž
podle vlastního tvrzení je pouze 186 kapelníků
z povolání. Ostatní mají civilní
zaměstnání jiné, jsou to řemeslníci,
poštovní a železniční zřízenci
a pod., kteří vedle hlavního svého
zaměstnání provozují též
výdělečně hudbu. Požadavkem,
aby vojenské hudby byly odstraněny, nebo obmezeny
na služebně-vojenský okruh působnosti,
aby tak civilní hudby byly zbaveny soutěže,
vystupují vlastně proti hudebníkům
z povolání, jimiž jsou členové
vojenských kapel. Posádkové hudby v Praze
a na venkově skládají se totiž téměř
výlučně z poddůstojníků
z povolání, kteří při nynějších
poměrech budou nuceni dále sloužiti ve vojenských
hudbách, aby dosáhli pense.
Vzhledem k těm kapelníkům, kteří
jsou skutečně hudebníky z povolání,
musím důraz položiti na to, že poměry
občanské hudby se nezhoršily, jak tvrzeno v
dotazu, vinou posádkových hudeb republiky, nýbrž
zhoršení, pokud nastalo, dlužno přičísti
všeobecným stísněným poměrům
hospodářským. Za dob bývalého
Rakouska byly v Praze 4 plukovní hudby, někdy i
pět. V přítomné době má
pražská posádka pouze 2 hudby. Vycházejí-li
tedy občanští hudebníci z názoru,
že vojenské hudby jsou soutěží,
nemohou mluviti o zhoršení své situace za republiky,
o stavu neudržitelném, jak se činí v
dotaze. Naopak podle jejich přání došlo
k podstatné redukci z pěti na dvě vojenské
hudby, bez zřetele na okolnost, že Praha stala se
hlavním městem velikého státu.
Nutno však též uvésti řadu dalších
opatření, jež byla ministerstvem Národní
obrany učiněna především proto,
aby se zamezila neloyální konkurence hudbám
občanským.
Na tištěných programech a návěštích
smí se použíti pouze správného
pojmenování hudby a kapelníka a nutno vystříhati
se neslušné reklamy. Uvádění
jmen dirigenta na programech a návěstích
mimo kapelníka není dovoleno. (Č. j. 4685
pres. lI. z 8. února 1919.)
Posádkové hudby, čítající
na šedesát členů, smějí
hráti veřejně toliko v oddílech nejméně
po 24 mužích při dechové hudbě
a nejméně po 16 mužích smyčcového
orchestru. Denně smí hráti jedna posádková
hudba toliko ve dvou oddílech. (Č. j. 5577 pres.
II. z 8. února 1919.) Nařízením tím
je nepřímo vyhověno i požadavku, aby
vojenská hudba hrála pouze v místnostech
representačních.
Vojenské hudby pražské řídí
se ceníkem společenstva kapelníků
pro Prahu a okolí, platným pro hudby civilní,
aby se neděla v tomto směru hudbám civilním
konkurence. Venkovským kapelám je tento ceník
vodítkem při určování cen.
(Věstník M. N. O. část 18. z 19. března
1919.)
Při ministerstvu zřízený hudební
inspektorát dozírá, aby nařízení
ta byla plněna. Veškerým oprávněným
stížnostem bude pomoženo a sjednána náprava.
Tak dal jsem vyšetřiti i případ plukovního
bubeníka Dobeše v dotaze uvedený. Bylo zjištěno,
že hrál tehdy bezplatně kolegům - déle
sloužícím poddůstojníkům
z Josefských kasáren - v uzavřené
společnosti, tudíž o konkurenci nelze mluviti.
Přejdu nyní k jádru odpovědi. Ministerstvo
Národní obrany vykonalo založením vojenských
hudeb význačný čin sociální.
Spousta déle sloužících poddůstojníků
z povolání, kteří jako hudebníci
byli zařaděni téměř ve všech
vojenských hudbách bývalé monarchie,
shromáždila se po převratu v Praze a bylo nutno
něco učiniti, aby se jim umožnila existence.
Kdyby byli bývali propuštěni - nehledě
k závazkům, které vláda republiky
převzala vůči nim, jakožto déle
sloužícím poddůstojníkům
čs. vojska - byla by tím soutěž pro
občanské hudebníky pouze vzrostla. Je tudíž
jen v jejich prospěchu, že ministerstvo zavedlo opět
vojenské hudby a zabránilo tím nezřízené
konkurenci velikého množství neukázněných
hudebníků.
Je přirozeno, že ministerstvo Národní
obrany se stará, aby postavení vojenských
hudebníků bylo dobré. Z odměn za jejich
výkony mimoslužební nepožaduje pro sebe
zcela nic, 25% veškerého výdělku připadá
hudebnímu fondu, z něhož se zakupují
nástroje a hudebniny.
75% dalších obdrží mužstvo. Pak také
může se žádati, aby výcviku byla
věnována největší pile a svědomitost
a aby kapelník přivedl svůj sbor k nejvyššímu
možnému stupni umělecké dokonalosti.
Toť vysvětlením stoupající obliby
vojenské hudby.
Požadavek kapelníků civilních, či
správněji řečeno hudebníků
civilních, jelikož většina těchto
kapelníků řádných kapel nemá,
aby výdělečnost vojenských hudeb byla
zakázána ve prospěch hudebníků
civilních, jest požadavek neudržitelný.
Stejně jako poštovní neb železniční
zřízenec, státem placený, smí
ve volném čase přivydělávati
si hudbou i člen vojenské kapely. Civilní
kapelníci hledí na hudebníky vojenské,
jako by nebyli také občany republiky a jako by platily
dosud staré rakouské poměry, kde vojsko bylo
cizorodým tělesem. Takovým zákazem
by se konkurence kapelníkům a hudebníkům
civilním jenom zvětšila, neboť vojenští
hudebníci, zbaveni možnosti vedlejší činnosti
i vedlejšího příjmu, houfně by
opouštěli svoje místa a hledali jiné
zaměstnání, kde by opět mohli zvyšovati
příjmy hraním v různých podnicích
Upraviti pak tuto konkurenci nebylo by vůbec možno
a vytvořil by se kádr nezaměstnaných,
proto tím úsilovněji konkurujících
hudebníků občanských.
Po těchto vysvětlivkách doufám, že
páni tazatelé schválí stanovisko,
lež ministerstvo Národní obrany v otázce
vojenských hudeb zaujímá.