Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Počátkem března t. r. vypukla v koželužském oddělení firmy Karel Budischovský a synové v Třebíči, kde je zaměstnáno asi 500 dělníků, stávka proto, že asi 20 dělníků odepřelo vstoupiti do odborné organisace sociálně-demokratické, ke které náleží téměř všechno dělnictvo tohoto oddělení. Když se těchto 20 dělníků podrobilo, zahájili dělníci opět práci, žádali však, aby Jan Vajda, který nevstoupil do sociálně-demokratické organisace, byl ihned z práce propuštěn. Dělnictvo prý bylo také pobouřeno tím, že tento dělník straně sociálně-demokratické nadával.

Aby spor byl urovnán, pozval okresní hejtman v Třebíči obě strany do úřadu k poradě a přizval k ní též zástupce továrníků a dělníků jiných stran, kteří právě jednali v budově okresní správy politické o úpravě mzdy továrního dělnictva obuvnického. Všichni účastníci porady shodovali se sice v tom, že nikdo nemůže býti nucen vstoupiti do politické organisace, avšak pokud jde o odborovou organisaci nebylo lze shody docíliti. Kdežto zástupci strany sociálně-demokratické v tomto směru prohlásili, že se menšina musí podrobiti většině, hájili ostatní zástupcové dělnictva a zaměstnavatelé i ohledně odborových organisací úplnou svobodu organisační. Aby věc po dobrém byla urovnána, přimlouval se proto okresní hejtman v zájmu klidu za to, aby Vajda sám požádal o jinou práci, kde by nebyl nucen pracovati s koželuhy. Toto stanovisko uznalí správným na konec všichni účastníci porady, dokonce i zástupce strany křesťansko-sociální Pánek, který také domlouval Vajdovi, aby toho dne do továrny raději nechodil. Zástupci sociálně-demokratické strany uznali pak též, že postup dělnictva je nesprávný, že však nelze jinak udržeti klidu, ježto dělnictvo bylo proti Vajdovi pobouřeno... Jan Vajda byl přidělen proto k zahradníkovi a není na mzdě zkrácen.

Na znění výroku okresnímu hejtmanu přisuzovaného týž se již nepamatuje. Řekl asi, že uznává sice stanovisko plné svobody organisační pro každou stranu, ale že je to pouze zásada teoretická a že v konkretním případě, kde proti jednomu dělníku je 500 dělníků, týž by se měl v zájmu udržení klidu podrobiti přání ostatního dělnictva.

Aby spory podobného druhu se neopakovaly, vydal ale okresní hejtman v Třebíčí jíž dne 5. března 1919 následující vyhlášku:

»V posledních dnech se stal případ, že dělnictvo politické strany, mající v továrně většinu, přinutilo dělníky jiné strany politické, jsoucí v menšině, k vstupu do odborové organisace strany většiny. V republice je každému zaručena svoboda organisovati se a je proto použití každého násilí v tomto směru trestným jako omezování osobní svobody. Upozorňuji na to tím spíše, že by opačné jednání mohlo vésti k odvetě se strany jiných politických stran, čehož se dlužno v zájmu klidu a pořádku vyvarovati.« Vzhledem k této vyhlášce mám za to, že není třeba ve věci něco dalšího zaříditi a to tím méně, že mezi tím i zemská správa politická okresnímu hejtmanu připomenula, že musí býti jeho snahou, jakož i snahou všech jemu podřízených orgánů, hájiti osobní svobodu vždy a ve všech případech s použitím všech zákonných prostředkův.