Zdejší obce byly postiženy, jako vesměs
obce celé oblasti naší republiky, neúrodou.
Mimo to zde řádili hraboši nevídanou
měrou. Venkované naši přes všecko
toto plnili povinnost svou k republice tak, že dali vše,
co dáti mohli. Za to však při provádění
rekvisic dne 19. března 1919 bylo s nimi zacházeno
p. komisařem rekvisičním Šteklem jako
s příslušníky nepřátelského
státu. Pan komisař byl ozbrojen revolverem a vojíni
před lidem podle jejich vlastního doznání
natahovali kohoutky a připravovali se k výstřelu.
Na dotaz můj, byli-li ohrožováni, prohlásili,
že nikoli, avšak že to mají nařízeno.
Že působilo toto jednání na náš
lid venkovský zhoubně, vidno z toho, že pí.
Zacharová, žena rolníkova, se věšela,
což vojíni sami potvrdili, řkouce, že
ji již visící uřízli. Když
přišli vojíni do stavení, rozběhli
se, vše rozházeli, paklíči zámky
zotvírali a bylo-li někde nalezeno 100 neb 150 kg
obilí, do hnoje vyházeli, tak že to vypadalo
po jejich odchodu jako po vyhoření.
Vzhledem k tomu táží se podepsaní:
I. jest takový způsob provádění
rekvisic vládě republiky znám?
II. byly dány vedoucím úředníkům
a vojínům podobné rozkazy?
III. může snad tento způsob rekvisic důvěru
zemědělského lidu ve vládu republiky
posílit?
IV. jest snad v zájmu republiky, aby tichý, trpělivý
a největší oporu státu zaručující
zemědělský lid konečně vystoupil
a svého dobrého práva sobě musel uhájiti
sám?
V. bude toto zrekvirované množství, kde z nevědomosti
a ze strachu z hladu dřívějších
let bylo uschováno, také zaplaceno?
VI. co hodlá vláda republiky učiniti, aby
podobné zjevy se neopakovaly?