Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Podle usnesení Národního shromáždění se nařizuje:

Zemský politický úřad může po dobu nedostatku vhodných místností zcela nebo z části zabrati k užívání budovy o větším počtu místností pro účely veřejné a, pokud toho žádá veřejný zájem, i pro účely obytné, jakož i pro přesídlení užívatelů budov, zabraných podle tohoto zákona, je-li možno užívatele bez nenahraditelné hospodářské újmy jejich povolání, neb ústavy bez poškození účelu, kterému budovy ony až dosud sloužily, vhodně umístiti v budovách jiných, třeba v jiném místě.

Ze zabrání jsou vyloučeny obytné nájemní domy, byt vlastníka zabrané budovy v rozměru přípustném podle nařízení o zabírání bytů obcemi ze dne 22. ledna 1919, č. 38 sb. z. a n. a byty i jinaké místnosti zabrané podle právě jmenovaného nařízení.

Užívatelům zabraných budov musí býti, nedojde-li ke zvláštnímu ujednání, přiděleny místnosti, třebas v jiném místě, které by, pokud možno, hověly účelům, kterým sloužily zabrané místnosti.

O zabrání rozhodne zemská politická správa podle šetření, provedeného s majetníkem budovy neb jeho zástupcem a se zástupci příslušných nejvyšších úřadů a zájemníků.

Do rozhodnutí přísluší majetníku neb užívateli zabrané budovy nebo její části do 14 dnů stížnost k ministerstvu veřejných prací. Stížnost nemá odkladného účinku.

Zabráním pozbývají užívatelé zabraných budov práva, na dále jich užívati.

Zemský politický úřad má právo zabrané budovy pro účely v §u 1. jmenované pronajmouti. Na pronájem nevztahují se po dobu zabrání ustanovení o ochraně nájemníků.

Zemský politický úřad má dále právo v zabraných budovách na svůj náklad provésti stavební úpravy, vyslech o tom majetníka budovy, avšak jen v mezích nejnutnější potřeby.

Zemský politický úřad jest povinen, majetníku neb užívateli zabrané budovy aneb její části poskytnouti přiměřené náhrady. Při stanovení náhrady musí býti vzat zřetel na veškeré hospodářské újmy, které majetník neb uživatel utrpí; též nahradí se náklad, vzniklý přesídlením při zabrání a vrácení budovy a jiné prokázané majetkové újmy, vzniklé přesídlením.

Nedojde-li mezi zemským politickým úřadem a majetníkem zabraného domu k dohodě o výši náhrady, rozhodne o ní v nesporném řízení okresní soud, v jehož obvodu je zabraná budova.

Soud vyšetřiv poměry a, je-li třeba, vyslech znalce, určí usnesením náhradu podle volného uvážení. Soud rozhoduje také podle volného uvážení, má-li útraty řízení nahraditi jedna strana, nebo mají-li se útraty rozděliti mezi strany. Řízení o náhradě nemá vlivu na řízení o zabrání.

Zabrání budovy trvá, i když se změní její vlastník.

Nebylo-li jinak mezi zemským politickým úřadem a majetníkem zabrané budovy ujednáno, převezme udržování, nebo její správu zemský politický úřad, který hradí výdaje s tím spojené. Na tyto výdaje a odškodnění za vedení správy jest hleděti při stanovení náhrady podle §u 4.

Při vráceni zabrané budovy majetníku nutno ji, není-li jiného ujednání, uvésti do původního stavu. Úpravu a stavební změny, které jsou pro majetníka budovy zřejmě k velkému prospěchu, musí majetník budovy zemskému politickému úřadu nahraditi, nežádá-li za vrácení do předešlého stavu, a to podle hodnoty v době vracení, nikoliv však více než skutečný náklad. Nedohodnou-li se strany, rozhodne soud v §u 4. jmenovaný podle zásad v tomto paragrafu uvedených.

Nepřejímá-li zemská politická správa zařízení budovy podle zvláštní úmluvy, je majetník zařízení povinen, je na své nebezpečí odkliditi. Proto vykáže mu zemská správa politická potřebné místnosti v zabrané budově a, nemá-li v budově sám bytu, i další místnosti, je-li jich nezbytně třeba k dohledu a k opatrování zařízení.

Zemský politický úřad má právo vzdáti se kdykoliv zabrané budovy.

Podle tohoto zákona mohou býti zabrány i budovy zcela neb z části od státní správy již najaté.

Zabráním ruší se dosavadní smlouvy; z důvodu tohoto zrušení nepřísluší nárok na náhradu škody.

Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení.

Zákon tento pozbývá účinnosti, jakmile pro veřejné úřady budou vhodné místnosti trvale opatřeny. Stanoviti to ukládá se ministru veřejných prací.

Ministru veřejných prací se ukládá, aby zákon tento provedl.

Veškeré soukromé budovy, které jsou obsazeny ústředními úřady, byly zabrány smírnou dohodou s majetníky. Všechny úřady však doposud umístěny nejsou, jejich činnost jest ohrožena, neb dokonce znemožněna. Stav ten jest nadále neudržitelný.

Ač by o jistý počet vhodných místností nebyla nouze, naráží jejich získání na překážky; majetníci dotčených budov odvolávají se namnoze na § 5. základního zákona státního ze dne 21. prosince 1867 č 142 ř. z., kterýžto paragraf tyká se ochrany soukromého majetku, a nechtějí se ve svých požadavcích, za časté o pouhé pohodlí se opírajících, nikterak uskrovniti.

Proti těmto majetníkům, stavějícím zájmy osobní nad zájmy veřejné, jsou doposud výkonné orgány vlády bezmocny.

Výkonné moci má jim poskytnouti tento zákon. Novým zákonem nemá býti nikterak dotčeno nařízení vlády ze dne 22. ledna 1919, č. 38 sb. z. a n., jednající o zabírání bytů.

Ze zabrání mají býti výslovně vyloučeny obytné nájemné domy, byt vlastníka zabrané budovy v rozměru přípustném podle výše uvedeného nařízení a byty i jinaké místnosti zabrané podle téhož nařízení.

Zákonem má býti zajištěna možnost zabírati místnosti nejen pro umístění úřadů samotných, ať státních, ať veřejných úřadů jiných, a pro veřejné účely vůbec, nýbrž i pro nové umístění uživatelů místností úřady zabraných. Zabrati se mohou tedy místnosti pro školy, hromadné ubytování vojska, studentstva neb pro ubytování úředních funkcionářů a p., pokud toho ve všech případech ve veřejném zájmu jest potřebí (§ 1.). Zabrané místnosti mohou býti též pronajaty různým spolučinitelům veřejné správy, jako odborným cenovým sdružením a komisím, a p. (§ 4., druhý odstavec).

Do soukromých práv majetníků a užívatelů takových budov nemá býti zasaženo hlouběji, než jak je toho nezbytně třeba; zákona lze použíti jen tehdy, když užívatelé mohou býti umístěni jinde bez nenahraditelné hospodářské újmy jejich povolání aneb, jde-li o ústavy, bez poškození účelu, kterému budovy až posud sloužily (§ 1.).

O zabrání rozhodne zemská správa politická; k šetření budou přibráni i zástupci příslušných nejvyšších úřadů, aby mohli hájiti zájmů odvětví státní správy, jež zastupují, zejména tedy také zájmy péče o umělecké a historické památky a p.

Právo stížnosti přísluší nejen majetníku, ale i uživateli zabrané budovy aneb její části, to jest i nájemníku, ježto i on může býti majetkově poškozen. Stížnost nemá ovšem odkladného účinku, aby tím zabrání, třeba z nicotných důvodů, nenebylo oddalováno na úkor veřejných zájmů (§ 3.).

Užívatelům zabraných budov vyhrazeno právo žádati, aby jim státní správou byly přiděleny místnosti jiné (§ 2.), a bude nejen majetníkům, ale i užívatelům poskytnuto náhrady za veškeré hospodářské újmy, které zabráním utrpí (§ 4., 4. odstavec). Nahrazen má býti tedy zejména rozdíl mezi nájemným, nebo zvýšený náklad na životní potřeby, náklad s přestěhováním aneb s uschováním zařízení spojený a j. Výše náhrady určí se obapolným dohodnutím, aneb nesporným řízením soudním (§ 4., předposlední odstavec).

Státní správa jest oprávněna provésti úpravu zabraných budov aneb jejich částí, ovšem jen v mezích nejnutnější potřeby a svým nákladem. O úpravách jest majetníka budovy jen vyslechnouti, na jeho případné námitky nemusí se tedy stůj co stůj hleděti (§ 4., třetí odstavec). Při vrácení zabrané budovy nutno uvésti ji do původního stavu, není-li jiného ujednání. Úpravu a stavební změny, provedené státní správou, musí hraditi majetník budovy, jsou-li pro něj zřejmě s velkým prospěchem a nežádá-li vrácení do předešlého stavu. Náhrada určí se jen podle hodnoty v době vrácení, a nesmí býti vyšší skutečných nákladů. Nedosáhne-li se dohodnutí v těchto věcech, rozhodne okresní soud v nesporném řízení, vyslechna, je-li třeba, znalce (§ 7.).

Státní správa převezme správu a udržování zabrané budovy, nebo jejich částí a hradí veškeré s tím spojené výdaje, nebylo-li jinak ujednáno; na tyto výdaje jest však hleděti při stanovení náhrady podle § 4. (§ 6.).

Nepřejímá-li se zařízení budovy, má je majetník odkliditi na svůj vrub; proto vykáže mu zemská správa politická potřebné místnosti a, nemá-li v budově sám bytu, i potřebné místnosti další, pokud je jich k dohledu a opatrování zařízení nezbytně třeba. Za poškození ať nahodilá ať zúmyslná, neručí tudíž státní správa, hradí však výdaje za případné pojištění proti poškození, za dohled a pod. ovšem v mezích naprosté potřeby (§ 8.).

Zabrání budovy trvá, i když se změní její vlastník. Státní správa jest oprávněna vzdáti se kdykoliv zabrané budovy (§ 3.). Stane se to ovšem pokud možno se zřetelem na obvyklé nájemné období.

Vzhledem k tomu, že někteří jednotliví majetníci budov využitkovali nezřízeným způsobem nynějšího nedostatku místností ve svůj prospěch, jest nutno, aby mohly býti zabrány i budovy od státní správy již najaté a aby bylo lze dosavadní smlouvy podle potřeby zrušiti. Ustanovením tím má býti zároveň zabráněno, aby majetníci a užívatelé budov, jež budou zabrány po vydání zákona, nebyli více postiženi, nežli majetníci budov zabraných před platností tohoto zákona (§ 10.).

Ježto zákon zasahuje hluboce do práv soukromých majetníků, doporučuje se, aby bylo již v zákoně samém poukázáno na jeho provisorní karakter; platiti má jen po čas panující nouze (§ 1.); kdy tato nouze pře stane, stanoveno bude nařízením ministerstva veřejných prací (§ 12.).

Poněvadž jest umístění zejména ústředních úřadů v Praze velmi naléhavé, jest třeba, aby zákon tento nabyl účinnosti ihned vyhlášením (§ 12.).

Po stránce formální se navrhuje, aby osnova byla přikázána právnímu a sociálně-politickému výboru a aby byla projednána vzhledem ke své pilnosti co nejrychleji.