Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Podle usnesení Národního shromáždění se nařizuje:

1. Ústřední úřady jsou podle § 4. zákona ze dne 7. února 1919, č. 74 sb. z. a nař. oprávněny do jednoho roku od účinnosti tohoto zákona dávati do výslužby nebo ze služby bez jakýchkoli nároků propouštěti státní úředníky a zřízence, kteří do 28. října 1918 byli ve službách státu Rakouského, nebo mocnářství Rakousko-uherského, jakož i úředníky a zřízence podnikův a fondů těchto států, jestliže bylo zjištěno, že úředníci a zřízenci ti se za války, nejsouce k tomu vázáni ani služebními předpisy, ani zákony nebo platnými nařízeními, dopustili jednání, jež podle daných poměrů svědčí buď o vysloveně nepřátelském smýšlení proti československému národu, neb o snaze nabýti z pronásledování československého národa a jeho příslušníků nějakých zvláštních osobních výhod a prospěchů.

2. Stejné právo přísluší ústředním úřadům, pokud jde o zaměstnance podniků, jež stát po 28. říjnu 1918 do své správy převzal, anebo ve lhůtě v odstavci 1. tohoto § uvedené, převezme,

3. Ustanovení odstavce 1. tohoto § nevztahuje se na soudcovské úředníky.

4. Zakročení úřadů dle odstavce 1. není vyloučeno tím, že státní zaměstnanci v odstavci 1, uvedení, nejsou v činné službě, ač-li berou od republiky aspoň požitky zaopatřovací.

Ústřední úřady jsou povinny státnímu zaměstnanci, jemuž se nějaké jednání v § 1. naznačené vytýká, sděliti příslušné okolnosti s podotknutím, že jest mu volno podati do 14 dnů u svého přímého představeného námitky a vysvětlivky o své činnosti. Námitky a vysvětlivky ty buďtež pak ihned zaslány ústřednímu úřadu. Bylo-li vysvětlení podáno, může ústřední úřad si vyžádati vyjádření příslušné disciplinární komise, není však vyjádřením tím při svém rozhodování vázán.

Proti opatření ústředního úřadu, jež bylo učiněno dle § 1., není stížnost k správnímu soudu dovolena.

Zákonem tímto není dotčen zákon ze dne 2. listopadu 1918, č. 16. zák. a nař., jímž se určuje doba organisace řádných soudců I. a II, instance ve smyslu § 6. odstavec 3. zákona ze dne 21. prosince 1867, č. 144 ř. z.

Provedením tohoto zákona pověřují se všechna súčastněná ministerstva.

Vláda předložila svého času Národnímu shromáždění osnovu zákona o přejímání státních úředníkův a zřízenců, jakož i úředníkův a zřízenců státních podniků. Tisk č. 7.

K osnově té bylo do § 4 pojato ustanovení:

"Vláda má právo do jednoho roku ode dne vyhlášení tohoto zákona propustiti bez jakýchkoli nároků, nebo do výslužby dáti úředníky a zřízence státní, třeba slib vykonali. Postižený úředník má na vůli do 14 dnů ode dne doručeného usnesení podati vládě skrze svého bývalého představeného výklad o své dosavadní činnosti a udati důvody, pro které soudí, že se mu propuštěním stala křivda."

Ústavní výbor jednaje o této osnově změnil § 4 takto:

"Zvláštním zákonem upraví se právo vlády ve výjimečných případech propustiti ze služby do jednoho roku, od platnosti zákona počínajíc, jednotlivé zaměstnance, pokud byli ve službě již před 28. říjnem 1918, i z jiných důvodů, než stanoví služební pragmatika.

Při tom ústavní výbor dle zprávy ze dne 28. ledna 1919, tisk č. 424, vycházel z názoru, že jest sice nesporným právem nové republiky zbaviti se všech elementů, jež ve sboru státních zaměstnanců za staré vlády namnoze z důvodů osobního prospěchářství, vystupovali proti českému národu, že však výkon tohoto práva, jež tak hluboce zasahuje do existence zřízenectva, musí býti zevrubně upraven, aby bylo vyloučeno jeho zneužívání na př. z důvodů stranicko-politických a zabráněno každé nespravedlivosti. Při tom bylo výslovně podotčeno, že právo toto, vládě vyhrazené, jest rázu výjimečného a proto i časově, to jest na rok od platnosti, recte působnosti, zákona o přejímání státních úředníků a zřízenců obmezeno.

Osnova zákona, kterou vláda ku provedení § 4. právě jmenovaného zákona ze dne 7. února 1919, č. 74 sb. z. a nař. vypracovala, přiklonila se plně k názorům ústavního výboru.

Osnova postihuje úředníky, zřízence státní ať definitivní, ať provisorní, nebo pouze smluvní, dále úředníky a zřízence podniků, ústavův a fondů státních, kteří byli před 28. říjnem 1918 ve službách státu Rakouského, nebo ve službách Rakousko-uherské monarchie, jako zaměstnanci z povolání zaměstnáni a po této době buď zůstali v aktivní službě republiky československé, nebo z aktivní služby byli z jakéhokoli důvodu vyloučeni, ale berou aspoň požitky zaopatřovací.

Jestliže zaměstnanci ti se dopustili za války činů trestných, na př. zneužití moci úřední, nebo deliktů disciplinárních, jest možno ochranu práva zjednati jednak řízením trestním, jednak řízením disciplinárním. Ale zaměstnanci se začasté dopustili také jednání, jež nelze dobře kvalifikovati ani za činy trestné, ani za delikty disciplinární, jež však podle daných poměrů svědčí buď o vysloveně nepřátelském smýšlení proti českému národu, neb o snaze pronásledováním českého národa a jeho příslušníků nabýti nějakých zvláštních osobních výhod a prospěchů. Jestliže jednání ta byla provedena, aniž zaměstnanec byl k nim vázán služebními ustanoveními, na př. rozkazem představeného, nebo jinými platnými zákony a nařízeními, na př. dle § 61. trestního zákona nebo dle § 84 tr. řádu, jest to dokladem toho, že zaměstnanec nemá smýšlení a ducha tak charakterního a nepředpojatého, aby mohl býti trpěn ve službách republiky Československé, a že

je proto nutno odstraniti ho ze sboru státního zřízenectva.

Prostředky k tomu jsou dle osnovy jednak propuštění ze služby a to beze všech práv a nároků ze služebního postavení plynoucích, zejména také nároků zaopatřovacích, jednak - poněvadž in maiore minus continetur - i pensionování a bude ovšem věcí příslušných úřadův, aby v každém takovém případě dle daných poměrů uvážily, jakého trestu jednání zaměstnancovo zasluhuje. Vláda pokládala za nutno vyhraditi si také právo nuceného pensionování, aby mohla lépe k různostem daných poměrů přihlížeti a dle nich trest co možná nejspravedlivější uložili; rovněž se vláda pokládá za oprávněnou, aby v případě propuštění vrátila zaplacené pensijní příspěvky.

Dalekosáhlá moc, jež se vládě proti zřízenectvu poskytuje a jež tak intensivně zasahá do celé existence zaměstnancovy, vyžaduje ovšem pro bezpečnost právní jistých omezení a kautel. Omezení ta jsou dána jednak tím, že moc ta jest časově omezena na jeden rok, od platnosti zákona o přejímání státních úředníkův a zřízenců počínajíc, jednak tím, že se zaměstnanci poskytuje dostatečná příležitost, aby mohl své jednání očistit a ospravedlniti. V tom směru sluší klásti velkou váhu na vyjádření disciplinárních komisí, jež mohou nejlépe posouditi, zda lze za daných poměrů, za kterých zaměstnanec jednal, jeho činnost ospravedlnili. Vyjádření disciplinárních komisí nebylo v osnově nařízeno obligátorně proto, že řízení disciplinární není dosud pro všechny státní zaměstnance jednotně upraveno; vyjádření to může účel pouze umožniti ústřednímu úřadu, aby mohl činy, státnímu zaměstnanci za vinu kladené, podle správného hlediska posouditi, není však pro ústřední úřad nijak závazno.

Pokud jde o příslušnost k opatřením, v zákoně uvedeným, bylo v zájmu jednotnosti praxe rozhodování o opatřeních těch vyhrazeno ústředním úřadům, tedy ministerstvům. Výjimečnost opatření a neméně i zákonem zabezpečená plná záruka možnosti obrany zaměstnancovy nutila, aby byla kompetence nejvyššího správního soudu vyloučena. K uvarování pochybností bylo výslovně ustanoveno, že zákon ze dne 2. listopadu 1918 čís. 16 sb. zák. a nař., kterým se doba 2 let určuje za dobu organisace řádných soudů I. a II. instance, zůstává v platnosti.

Není pochyby, že nejen ve službách státních, nýbrž i ve službě jiných veřejných korporací, (obcí, okresů, zemí) se objevily elementy, jež rovněž nenávistně vystupovaly proti českému národu a jeho snahám, a jež by tedy rovněž zasluhovaly, aby byly ze služeb těch odstraněny. Vláda zamýšlela proto pojati do osnovy i ustanovení, že pravidel tohoto zákona sluší užíti obdobně i na osoby, které byly ve službách veřejných korporací a fondů, těmito korporacemi spravovaných, zaměstnány, jednak i na učitele veřejných skol. Vzhledem k tomu však, že ústavní výbor sám obmezil osnovu o přejímání státních úředníků a zřízenců jen na zaměstnance státní, upustila vláda od tohoto ustanovení.

Ve formálním směru se navrhuje, aby osnova byla přikázána výborům ústavnímu a státnězřízeneckému, aby o ní podaly zprávu do 8 dnů.