Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Válka rozvrátila úplně obchodní a průmyslové poměry nejen v naší zemi, nýbrž i v největší části Evropy. Tyto rozvrácené poměry dlužno hojiti všemi prostředky po ruce jsoucími a jeden z nejdůležitějších úkolů v tom připadá našemu zahraničnímu obchodu. Je jasno, že můžeme svoji populaci uživiti jen tehdy, jestliže budeme s to, abychom svůj průmysl zaměstnávali v dohledné době v tomtéž rozsahu, jako tomu bylo před válkou. Abychom tohoto účelu dosáhli, musíme se snažiti opatřiti průmyslu suroviny cizozemské a musíme se snažiti o to, aby nám suroviny, které zde v zemi máme, nebyly vyvezeny na úkor domácího průmyslu. Obojí jest věcí rozmyslné obchodní politiky a kdyby to nebylo příliš nebezpečno, bylo by bývalo cestou nejpřímější, aby stát sám vzal do ruky veškeru práci, které jest potřebí, aby se dosáhlo těchto dvou důležitých cílů. To však není možno a nebylo možno z nejrozmanitějších důvodů.

Především z toho důvodu, že v zahraničí není povšechně nálady, poskytovati úvěru mladým státům s neurovnanými dosud poměry politickými, nehledě ani k tomu, že zahraniční vlády trvaly na požadavku, aby dodavatelé surovin vstoupili zase v přímé jednání s interesenty domácími. Jaká jest však situace na trhu surovin? Především nutno konstatovati, že cenové poměry světové nejsou nikterak urovnány. Evropský západ jest naplněn surovinami a polotovary, zakoupenými z největší části za vysoké ceny za nesmírných obtíží dopravních. Státy evropského západu mají tudíž svrchovaný zájem na tom, aby svoje draho nakoupené suroviny ve formě zpracované dovezly do nových států evropských. Tímto způsobem by se stalo, že by náš průmysl byl úplně vyloučen pro dlouhou dobu z možnosti zahájiti znovu práci a že bychom byli nuceni kupovati z ciziny hotové výrobky. Tyto hotové výrobky nemůžeme zase ničím jiným zaplatiti než surovinami. A tak by se stalo druhé neštěstí, že by totiž našemu průmyslu byly vykoupeny na domácím trhu suroviny za poměrně vysoké ceny a že bychom místo hotových výrobků byli nuceni vyvážeti za hranice suroviny a polotovary. K této povšechné situaci druží se obtíže valutní. Každý stát se špatnou valutou má zájem na tom, aby vyvážel do států s valutou nejpříznivější, a jest to také přirozená snaha exportérů, do států s nejlepší valutou vyvážeti. Tato pochopitelná snaha tříští se o zájem cizozemských importérů, kteří zase ovšem se snaží nakupovati v zemi s nejhorší valutou, poněvadž odtud mohou dostati zboží nejlevněji. V tomto zápase zájmovém rozhoduje pravidelně síla obchodu a obchodních středisk. Bohužel, je síla obchodního střediska vídeňského a obchodního střediska říšskoněmeckého daleko větší, než síla střediska československého. Důsledky toho se objevují v tom, že zboží námi vyrobené nejde, jak by mělo jíti, do zemí s nejpříznivější valutou, nýbrž plyne z největší části do těchto obchodních středisk, z nichž pak se reexportem dostane do zemí neutrálních a do zemí spojeneckých.

Tato situace je pro nás velice nepříznivá, neboť umožňuje státům s větši potencí obchodní zlepšiti valutu a získati suroviny, kterých náš průmysl tak naléhavě potřebuje.

Třetí největší obtíž působí v zahraničním obchodě rozvrat měnový. Rozvrat měnový v Rusku, Ukrajině, Uhrách, Polsku, Jugoslavii znemožnil by nám odbyt našich průmyslových výrobků v těchto zemích vůbec, kdybychom nedovedli účelnou organisací zabezpečiti, aby naše průmyslové výrobky byly směnovány za suroviny, kterých tak naléhavě potřebujeme. Také cenová úroveň za hranicemi nabádá v zájmu domácího obchodnictva k největší opatrnosti. Tato cenová úroveň klesá nikoliv jako před válkou v nepatrných pohybech kursovních, nýbrž cenové posuny jsou ohromné. Příčina leží v tom, že není dostatek dopravních prostředků, aby to, co na jednom místě schází, mohlo býti rychle doplněno zásobami odjinud, že válka zpřetrhala úplně, anebo alespoň z větší části dosavadní obchodní spojení a zanechala hluboké stopy nepřátelství mezi jednotlivými národy, které se nedají překlenouti ani v obchodě, ani osobními výhodami. Těchto pohybů cenových nelze sledovati ani trhy, ani bursovními zprávami, poněvadž všechny tyto zprávy mají jeden předpoklad, totiž normální poměry výrobní, dostatek uhlí a pomocných látek výrobních.

Kromě toho dlužno s důrazem podotknouti, že hlad po zboží, který se dostavil po dlouholetém období válečném, dále nadbytek peněžní, jistá lehkomyslnost, s jakou lidstvo se naučilo zacházeti s penězi, valně znesnadňuje zhojiti tržní poměry. Dalším důvodem rozvratu je pokleslá morálka obchodní, která jako důsledný zjev války se objevuje všade. Tato pokleslá morálka obchodní umožňuje profity bezohledným jednotlivcům, kteří se neohlížejí na zájem státu.

Zájem státu je však dvojí:

Především aby obdržel za pohotové zboží a suroviny co největší množství valuty, tedy aby bylo dosaženo v exportu přiměřených cen. Dále, aby to, co se sem dováží, bylo importováno za poměrně nejnižší ceny. Proti tomuto zájmu státnímu pracují oni, kteří nehledě na to, jakých cen by se mohlo u exportu dosíci a jakých jinak slušný obchod dosahuje, prodávají za hranicemi za ceny nízké a vynahrazují si svůj vlastní prospěch tím, že za strženou valutu nakupují zboží, které sem dopravují a prodávají zde za lichvářské ceny. Tito lidé pracují proti zájmům státním dvojím směrem. Jednak, že ochuzují republiku o cizí platební prostředky a kromě toho že ochuzují republiku, resp. příslušníky republiky lichvářskými cenami. Tento mezinárodní řetězový obchod dlužno potírati nejostřejšími prostředky.

Konečně další zájem státu je ten, aby když už se exportuje a když už máme do zemí spojeneckých dovážeti, s nimiž naše obchodní styky byly poměrně skrovné, aby se tak dálo způsobem, který by odpovídal naši snaze udržeti nově pro nás otevřený trh trvale. Pokleslá morálka obchodní během války přivedla do obchodu bohužel mnoho živlů, které počítají jenom s okamžitými zisky, a to zisky osobními, a nepomýšlejí, aby udržely export republiky trvale. Konečná snaha musí býti, aby se exportovalo za ceny slušné zboží v dobrém provedení a jakosti a zboží domácího původu, aby se nám nemohla díti žádná výtka. Pokud jde o původnost zboží, jsou obavy, že Německo užívá československých příslušníků k tomu, aby znovu proniklo na světové trhy. Tu budou pomáhati Německu ve velké míře neutrálové ale spojenci majíce to na zřeteli, učinili opatření, aby se tak díti nemohlo. Při importu surovin žádají od nás garancie, že importovaných surovin bude užito výhradně v domácích československých továrnách.

Vylíčený stav mezinárodního obchodu a trhů vedl k reformě myšlenky kontroly, která byla jakž takž obstarávána československou vývozní a dovozní komisí. Tato kontrola byla nedostatečná především po té stránce, že neměla dokonalého přehledu po jednotlivých oborech a nemohla míti určitých pevných zásad při vydávání vývozních a dovozních povolení. Tato kontrola byla však také nedostatečná sama o sobě, neboť účinná opatření proti všem zjevům, o nichž byla svrchu řeč, jsou možná jenom tím způsobem, že se do věcí vývozních ze značné části aktivně zasahuje a činnost se neobmezuje na pouhou kontrolu. První pokusy nescházely ani ve vývozní a dovozní komisi a tyto pokusy samy o sobě již ukázaly, že nutno vybudovati tuto kontrolu po odborech. K tomu přistoupila ještě ta okolnost, že průmysl odkázaný na cizozemské suroviny musí dostati, aby mohl býti vůbec uveden v chod, jisté záruky, že dovezené suroviny zpracované na tovary dojdou v tuzemsku odbytu. To by nebylo možno, kdyby byla konána politika taková, která by dovolovala neobmezený dovoz hotových výrobků a tím znemožnila odbyt našich vlastních produktů na domácím trhu. Aktivně bylo nutno kontrolu vybudovati také po stránce exportní, a to v tom směru, že zboží vyvezené od nás je skutečně domácí výrobek, což předpokládá nejen znalost určitých odvětví průmyslových, nýbrž namnoze osobní znalost žadatelů za povolení vývozu, jejich charakteru a poměrů závodových. Bylo nutno vybudovati tuto kontrolu aktivně také v tom směru, že v těch oborech průmyslových, ve kterých jsme soběstační surovinami, bylo nutno zahájiti účinnou propagandu ve prospěch československého průmyslu za hranicemi, zejména v zemích spojeneckých, účinnou propagandu v tom smyslu, že dodanými výrobky má býti klestěna cesta odbytu dalšímu. Vybudování této kontroly a rozhojněné činnosti ve směru akvisice surovin a akvisice cizozemského odbytu ve směru sbírání zpráv a soustřeďování zpravodajské služby je myslitelno toliko po jednotlivých odborech průmyslových. To vedlo k myšlence, tyto průmyslové odbory seskupiti ve sdružení, kteráž byla pojmenována "syndikáty" a uvésti je v závislost na státní správě tím, že syndikáty podléhají ve svých usneseních vládnímu komisaři, každému z nich přidělenému, že jsou instancemi podřízenými ve svých rozhodnutích kontrolnímu a konpensačnímu úřadu a že budou podřízeny budoucně komisi pro zahraniční obchod, v níž dojdou zastoupení všechny vrstvy národa které mají zájem na zdravém chodu hospodářského života. Dosavadní stav diskuse v tisku ukazuje přesně, že myšlenka syndikátů nebyla správně pochopena, čehož dlužno v zájmu věci co nejupřímněji litovati. Tvrdí se, že jde o kapitalistické asociace, ve skutečnosti však právě kapitálově silné podniky nepotřebují asociací a dostanou se za hranice jak v importu, tak i v exportu dříve nebo později stůj co stůj. Asociace a jisté ochrany potřebují právě podniky menší a střední, které se ocitly pojednou v situaci, že exportovati musí. Za starého Rakousko-Uherska, bylo mnoho našich závodů střední velikosti s to, aby veškerou výrobu svojí odbyly v celních hranících bývalé monarchie. Toho již není. Naše výroba může se provozovati z největší části jenom tehdy, jestliže bude vyváženo, a na tomto vývozu musí participovati nejen největší, nýbrž i menší firmy. Veliké závody jsou však povolány, aby malým razily cestu a aby nesly první ohromná risika, která s exportem jsou spojena, aby nesly zařizovací výlohy, tak říkajíc, celého exportního obchodu nově budovaného.

Veliké firmy jsou povolány k tomu, aby nesly zařizovací výlohy importu a risika, která jsou spojena s importem surovin, a umožnily tak součinnost všech v národním hospodářství. Není žádného východiska jiného, než sdružování. Ať se sdružení pojmenuje syndikátem nebo jinak, výsledek bude jeden a týž, jde jen o to, aby se dosáhlo co možná v krátké době všeho, čeho v dnešní svízelné situaci obchodní je možno dosíci. Syndikáty zřízené podle nařízení vlády ze dne 26. února 1919, č. 100 sb. z. a nař. mají výlučně upraviti obchod zahraniční, nikoliv tuzemský a nelze je tudíž přirovnávati ke kartelům, jež vykořisťují tuzemský konsum. Vláda používá syndikátních zařízení s výhodou i pří kompensačních jednáních, používajíc nabídky druhých smluvních stran tak, aby předměty dodávané cestou kompensační na domácí trh a počítané za příliš vysoké ceny byly cenově vyváženy předměty, dodávanými s naší strany, tak aby mohla býti udržena v důležitých předmětech spotřebních dosavadní parita cenová. Příklad to znázorní. Ukrajinci žádali za naftu 60 K za 1 q. Tato surovinová cena by měla v zápětí značně vyšší cenu petroleje. A kromě toho by byla způsobena další obtíž, že petrolej dodaný Poláky by mohl býti prodáván za ceny nižší. Tím se ocitlo obchodnictvo a spotřebitelé v nepříznivé situaci, poněvadž bychom musili stanoviti pro petrolej budoucně dvojí ceny. Tomuto zlu bylo čeleno tím, že vysoké ceny za naftu byly vyváženy přirážkou na ceny cukru a na ceny železných předmětů, vyvážených od nás do Ukrajiny, které budou refundovány syndikátu petroleje, tak že možno udržeti dosavadní ceny petroleje.

Jednou z výtek jest, že vláda jmenuje představenstvo syndikátů. Bohužel jsme v poměrech takových, že není jiného východiska, chceme-li udržeti rozhodující vliv český v celé řadě průmyslových odvětví. Musím bohužel konstatovati, že z 3,500.000 vřeten bavlnářských, která jsou v našem státě, je 85% v rukou německých a jenom 15% v rukou českých. Musím bohužel konstatovati, že vlnařský průmysl je téměř z 90% v rukou německých a jen asi 10% v rukou českých. A podobně je tomu u skla, porcelánu a u mnohých exportních průmyslů, neboť českého exportu bylo velice poskrovnu, a tam, kde byl, byl válkou zničen, což platí zejména o oboru potravinářském (pivovarství, uzenářství atd.). Poměry nejsou tedy nikterak jednoduché. Jmenovací právo vlády má do jisté míry korigovati tuto nepříznivou situaci českého průmyslu, ponechávajíc představenstvu, aby si samo zvolilo předsednictvo. Ti, kteří volají po nacionalisaci, nechápou obtíže situace, nechápou, že není prostě možno, během kratičké doby náhle přeorganisovati průmysl. U mnoha průmyslových oborů, zejména u těch, kde z pohotových domácích surovin můžeme si ihned získati výrobky pro světový trh, musíme zajistiti spolupráci všech v přiměřeném rozsahu. Nesmíme pustiti se zřetele stejnoměrnou zaměstnanost dělnictva a jeho možnosti výdělkové. Z velké části byly různé klamné představy zaviněny úplně přemrštěnými zprávami ze zahraničí. Tak na příklad: ihned po převratu bylo prohlašováno, že dohoda nás zahrne vším, čeho potřebujeme, a že zejména v nejkratší době bude dovezeno 60.000 balíků bavlny. Tato zpráva, ať pocházela z jakéhokoliv pramene, poškodila těžce náš průmysl již jen z té příčiny, že továrny se snažily zbaviti se papírového přediva a papírových tkanin s velkými ztrátami stůj co stůj. Ukázalo se však, že zpráva nebyla pravdivá. Ukázalo se a ukazuje se čím dále, tím jasněji, že v zahraničním obchodě musíme počítati s reálnějšími skutečnostmi, že nikdo nám nedá nic, nebudeme-li míti co s naší strany dávati.

Sdružování jest také jediný prostředek, jak zabrániti, aby průmysl a obchod neupadl do rukou bank ještě více než dosud. A ti, kteří se domnívají, že útočí proti kapitalismu, vydávají zároveň veškeren průmysl a obchod do rukou bank, nebude-li učiněno opatření jiné.

Ostatně zamýšlím vývozní a dovozní syndikáty, zřizované ve smyslu nařízení vlády z 26. února t. r. č. 100 sb. z. a n., povolovati pouze v těch odvětvích, kde toho zvláštní poměry mezinárodního obchodu nezbytně vyžadují.

Pokud se dotaz zmiňuje o osobních útocích tisku, pokládám za svoji povinnost odmítnouti se vším důrazem zcela neodůvodněné útoky vedené proti jednotlivým úředníkům mého resortu.