Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Podkladem dotazu je po hříchu událost skutečná. Dne 23. února t. r. při trati severozápadní dráhy u vysočanského nádraží přišel výstřelem vojenské hlídky o život dělník Ant. Brůna.

Z otázek tazatelem na mne vznesených jsem s to v přítomné době zodpověděti meritorně pouze otázku první, jsem-li totiž ochoten dáti tento tragický případ přísně vyšetřiti.

Ze spisu vojenského divisijního soudu v Praze č. j. Dt. r. 472/19 je zřejmo, že k návrhu vojenského zástupce zahájeno bylo trestní řízení proti desátníku Ant. Jelínkovi, strážního praporu čís. 3, pro zločin zneužití moci úřední, resp. služební, naznačený v §u 380. v. t. z., již dne následujícího, 24. února t. r., tedy dříve, než dotaz přítomný vůbec byl podán. Vyšetřování, vedené stejně pečlivě jako urychleně, není však dosud skončeno, nelze mi proto s konečnou platností zodpověděti další otázku, totiž - bude-li vinník potrestán a rodičům postiženého poskytnuto dostiučinění.

Možno však již dnes říci tolik, že případ ve světle soudního vyšetřování se jeví podstatně jinak, než v dotaze, stylisovaném na podkladu kusé zprávy novinářské.

Bylo zjištěno svědky, o jejichž věrohodnosti pochybovati není důvodů, že nebyl usmrcen kolemjdoucí dělník, který se ubíral svou cestou, aniž se stráži jakkoli vysmíval nýbrž že postižený, 16letý Brůna, byl ve skupině výrostků, kteří na trati u vysočanského nádraží kradli uhlí a, zaplašeni blížící se hlídkou, se ukryli v blízkém úvoze, aby patrně po jejím odchodu pokračovali ve svém díle.

Pokřikovali při tom výhrůžně na hlídku - sbírajíce kamení - a výstřel pěšáka Beneše na slepo neučinil na ně nejmenšího dojmu, naopak provázen byl výsměšky, že se těch bouchaček nebojí, "dejte si je do bot", "střílíte tvarohem".

Desátník Jelínek vystřelil tudíž, aby je zahnal, na postrach ranou ostrou proti stráni, když výrostci zmizeli v úvoze pod ní. Tu nešťastnou náhodou vběhl mu z nich do rány Brůna. Zjištěno je, že desátník ho ve chvíli výstřelu ani neviděl, tudíž na něho nemířil, zlý úmysl s jeho strany je tedy úplně vyloučen.

Pokud se týče jeho oprávnění, použíti střelné zbraně, přicházejí v úvahu jednak dosud platná všeobecná ustanovení prvního dílu služebního řádu pro pěchotu, jednak doplňky této všeobecné instrukce strážní zvláštními pravidly pro jednotlivé hlídky a stráže. V daném případě jde o t. zv. nádražní obchůzku, která se vysílá z pohotovosti.

A zde nechci zatajiti, že mimořádné poměry přítomné vyžadují též mimořádných opatření. Jest známo, že nádražní okolí ve Vysočanech se hemží zloději i lupiči železničními, často v tlupách 30 - 40 osob, kteří ohrožují železniční zřízence i hlídky vojáků veřejným vyhrožováním, kamením i střelbou z revolverů, úkazem to takřka každodenním. Odvažují se i na železniční vozy na nádraží, loupí uhlí, které dále prodávají, vnikají do zaplombovaných vozů a odcizují cenné zásilky. Železniční zřízenci jsou proti nim bezmocni. Za těchto okolností bylo nádražním hlídkám dovoleno, by užívaly zbraně proti lupičům a zlodějům obzvláště drzým a neodbytným k střelbě na poplach do vzduchu. Rozkaz tento nebyl dosud odvolán, neboť dle svědectví velitele strážní setniny jest to při charakteru železničních lupičů ve většině případů jediný účinný prostředek.

Je tudíž nesporno, že desátník Jelínek byl oprávněn vystřeliti na poplach ostrou ranou. Úkolem dalšího soudního řízení bude zjistiti, zachoval-li při tom patřičnou míru opatrnosti pří míření, jak při denních rozkazech bylo hlídkám vždy opakováno.

Jakmile bude celý případ soudně vyřízen, dovolím si svou odpověď doplniti.