Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Z usnesení Národního shromáždění se nařizuje:

Moc výkonná a nařizovací přísluší 17členné vládě, jejíhož předsedu a členy (ministry) jmenuje a odvolává president republiky.

Vláda volí ze sebe náměstka předsedy, který tohoto zastupuje.

Vláda jest odpovědna Národnímu shromáždění. Zamítlo-li Národní shromáždění vládní návrh na vysloveni důvěry, musí vláda podati demisi do rukou presidenta republiky, který určuje, kdo vede vládní záležitosti do ustaveni nové vlády.

President republiky stanoví, po návrhu předsedy ministerstva, který z členů vlády (ministrů) řídí jednotlivé úřady zřízené k obstarávání nejvyšší správy státní a za ně odpovídá.

Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení.

Jeho výkonem se pověřují veškeři ministři.

Po stránce formální se navrhuje, aby návrh byl přikázán výboru ústavnímu, aby jej projednal nejdéle do 8 dnů.

Prozatímní ústava neřeší mnohých otázek, z nichž některé naléhají na bezodkladnou úpravu. Mezi ně patří otázka, je-li vhodné i nadále ponechati Národnímu shromáždění právo voliti ze svého středu členy vlády, či nemělo-li by se právo to přenésti na hlavu státu presidenta republiky a současně řešiti některé otázky další s tím souvisící.

Vláda má za to, že by president republiky měl povolán býti k tomu, aby jmenoval cleny vlády a dovoluje si předložiti připojenou osnovu zákona.

O otázkách, které se tu vyskytují, bylo ve státech s delšími tradicemi republikánskými mnoho uvažováno, jak v teorii, tak v praxi. Jde tu o dvě principielní otázky: jaké má býti postavení presidenta republiky k parlamentu a jaké má býti postaveni téhož presidenta k vládě, t. j. ministrům.

Vládní návrh vychází z názoru, že z důvodů ryze věcných president naší republiky by měl býti vypraven nositelstvím moci výkonné a vládni asi po vzoru francouzském a že by z toho důvodu měl býti pověřen podstatným důsledkem tohoto nositelství t. j. pravomoci jmenovati členy vlády, kteří by za své zodpovědnosti vedli vládní záležitosti.

Na srovnání cizích poměrů odkazuje se na ústavu francouzskou, dle níž jest otázka jmenování ministrů upravena takto: (srov. León Duguit, Droit constitutionnel).

Ministry jmenuje president republiky. Žádné ustanovení mu výslovně tohoto práva nepropůjčuje. Ježto však dle článku 3., § 3., ústavního zákona z 25. února 1875, jmenuje veškeré úředníky občanské a vojenské, má tím také právo jmenovati také ministry. A ježto má právo je jmenovati, má také právo je odvolávati.

Právo toto nebylo nikdy popíráno; ústava z r. 1848 a zákon z 31. srpna 1871, je propůjčovaly presidentovi výslovně.

Avšak toto právo jmenovati a odvolávati ministry jest skutečnými poměry značně zúženo. Ve skutečnosti president může vyvoliti pouze ministry, kteří jsou ochotni prováděti politiku schvalovanou oběma sněmovnami. Po právu může sice zvoliti si ministry, kteří nemají většiny ve sněm)ně poslanecké, jsou však schvalováni senátem; musí tu však rozpustiti sněmovnu poslaneckou a jestliže voličstvo vyšle tutéž většinu, nezbývá mu, než vybrati ministerstvo z majority. Naopak, jestliže president odvolá ministry, za nimiž stoji sněmovna, musí ji také rozpustiti. Posléze jest jeho právo, odvolávati ministry podstatně omezeno nutnosti kontrasignace, která platí také pro dekret odvolávací.

Ve skutečnosti odvolání ministrů je neobyčejně řídké; častější je, že hlava státu nebo ministerský předseda je požádá, aby podali demisi. Ministři podávají svou demisi ministerskému předsedovi, tento dává svou demisi presidentovi republiky a předkládá mu demise svých kolegů. Podati demisi sněmovně jest nesprávné.

Právo presidentovo jmenovati ministry bývalo kritisováno. Vyskytl se hlas, že jest to zbytečná fikce a že ve skutečnosti hlava státu musí voliti ministry z majority sněmoven a zvláště e většiny sněmovny poslanecké, že by tudíž bylo jednodušší, propůjčiti sněmovnám, jmenovitě sněmovně poslanecké, jmenování ministrů anebo aspoň výběr ministerského předsedy. Oproti tomu nutno hájiti názor, že jest nezbytně nutno právo jmenovati ministry vyhraditi presidentovi republiky. Je to jediný prostředek, jak zabezpečiti rovnováhu moci, což jest podstatnou podmínkou každé svobodné vlády.

Svěřiti sněmovnám jmenování ministrů znamenalo by učiniti z ministrů pouhé zmocněnce parlamentu, t. j. zavésti všemohoucnost tohoto. Výběr ministerského předsedy, třebaže jest obmezen na majoritu sněmovní, je důležitou prerogativou hlavy státu, prerogativou, která tvoří protiváhu moci parlamentní.

Je tedy srovnatelné s podstatou republiky když se navrhuje, aby president republiky jmenoval ministry.

Zásadu režimu parlamentního zachovává vládní návrh novým zněním § 16. dle něhož vláda musí odstoupiti, octne-li se v zřejmém rozporu s většinou sněmovní. Ostatní ustanovení novely nepotřebují vysvětlivek.