Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Když byla založena Československá republika, oblevilo se záhy, že nemůže dobře být bez divadla representačního. Pořádají se různá divadelní představení ke slavným dnům republiky, uvádějí se do divadla zástupcové cizích států, užívá se divadla k účelnému povzbuzení určitých časových vznětů národních, a k tomu všemu je dosud jenom Národní divadlo, které sice náleží zemi, ale které ve skutečnosti je v rukou soukromé společnosti podnikatelské. U té musí býti hlavním zřením, aby repertoár, provedení i herecké obsazení udržovala ve shodě se svým hospodářstvím finančním. To je zajisté proti důstojnosti divadla, jakého republika ke svým účelům representačním potřebuje. U německého divadla pak divadlo zemské odstrčeno vůbec stranou, tak že se k sebe skromnějším požadavkům representačním stalo nevhodným; proto se k nim béře zásadně Nové divadlo německé, jak se stalo při návštěvě presidentově.

republice jakožto státu musí dále záležet na tom, aby širokým vrstvám lidovým, právě naše nejlepší a největší divadlo bylo přístupnější nežli dosud. Dnešní ceny míst jsou tak vysoké, že opravdu jen zámožnější část obecenstva může si dopřát štěstí, aby si opatřila výhodnější místa, na kterých je dobře vidět a slyšet. Lidové obecenstvo je většinou odsouzeno do oněch nejvyšších končin, kde vidí výjevy jen v ptačí perspektivě nebo kde se stran vidí docela jen zlomky jednotlivých scén. Bývají sice v repertoáru představení za ceny levnější, ale to bývají zase představení odpolední, tedy položená do doby, kdy lidové vrstvy jsou vázány svým denním zaměstnáním. Jakousi nápravu chtěla zemská správní komise zjednat tím, že povolila Národnímu divadlu částku 100.000 K výslovně na představení lidová, ale těch peněz užívá se na př. také tak, že se o nedělích pořádají tak zv. matinées, v poledních hodinách; ukazuje. se i na tom, že Národní divadlo, pokud je svěřeno soukromé společnosti, ani při značné podpoře nemůže lidových představení zařaďovat do běžného repertoiru, nýbrž že je musí klást zcela mimo, na čas, kdy se jindy vůbec nehraje nebo málokdy. Mimo to soustava předplatitelská bude vždycky vadit náležitému rozvoji lidových představení v Národním divadle.

K tomu přistupuje, že sociální pokrok doby vyžaduje, aby životní podmínky dramatických umělců u Národního divadla byly konečně zřízeny aspoň ta, jako tomu jest u různého úřednictva. Dramatičtí umělci, kteří pracují v Národním divadle, zasluhují, aby měli jistotu, že jejich platy nebudou ztenčovány při každém zevním ohrožení pokladny a že vůbec nebudou závislé na rozpočtech a finanční ochotě soukromé společnosti. To, co se umělcům Národního divadla stalo v době válečné, je něco tak smutného, že lze toho jen s lítostí vzpomínat. Nejprve, po vypuknutí války, oznámena členstvu nezbytnost výpovědi a prohlášeno, že divadlo, vybudované a udržované nadšením národa, bude zavřeno. Pak, když tehdejší místodržitelství stálo na tom, aby se pro zevní dojem vzhledem k nepřátelské cizině nepřestalo hrát, nabídnuta členům personálu mzda velmi nízká od 3 - 10 K denně, s to ještě se sedmidenní výpovědí. Teprve ponenáhlu, když nával obecenstva zabezpečoval Společnosti značnější zisky, stoupala snížená mzda na původní předválečnou gáži a r. 1917, kdy příjmy jiných zaměstnanců všude zvyšovány o 100% i více, dostalo se výkonným umělcům Národního divadla prvního přídavku válečného po 100 K měsíčně, ovšem zároveň téměř zdvojnásobeny ceny míst. Nedoplatky z prvých měsíců válečných byly sice tou dobou hercům vráceny, ale dlužno uvážiti, že zatím peníze byly znehodnoceny. Je patrno, že takové zmenšování gáží může se opakovat při každé podobné příležitosti a že umělci Národního divadla za správy společností nejsou nikdy dosti chráněny od obav existenčních.

Ještě hůře mají se věci při výslužném herců z Národního divadla. O toto výslužné je postaráno toliko pensijními fondy, z nichž hlavní jest "Pensijní fond členů Národního divadla", založený r. 1863 drem Fr. Lad. Riegrem. Členové divadla platí do něho 6% příspěvek k každičkého svého příjmu vypláceného divadelní pokladnou. Společnostní správa divadelní nemá k němu jiné povinnosti, nežli platit 4% z hrubého příjmu z her, které jsou mimo předplacení - tedy jen z menší části běžného příjmu. Zemský výbor přispívá do fonde pouhými 5000 K ročně. S tímto fondem je spojen fond vdovský, udržovaný zase výhradně účastnými členy, tak že průměrný gážista divadelní odvádí měsíčně až 50 K na pensijní fondy, ročně 600 K. Fond tź. zv. "Náhradní", povolený bývalou vládou, opatřuje se tím způsobem, že obecenstvu ukládána do něho přirážka na vstupenkách; břímě pensijního stalo se také tu zase jen příčinnou, aby vstupné divadelní bylo zdražováno. Společnost, která má Národní divadlo, neodvádí do Národního fondu ani haléře. Výsledek všeho pensijního zřízení je ten, že po pětadvacetileté službě nejlepší umělci Národního divadla mohou se dožít roční pense 3600 K, což je nejvyšší možný roční plat pensistův. Fond i při tom obmezování výdajů má stálé schodky a lze si odtud vysvětlit, že umělci tak znamenití a záslužní jako Šmaha, Hynek, Stropický umírali v nedostatku, že Seifert, Sedláček, Krössing, Chvalovský a j. jsou odsouzeni strádat. Co říci však o členstvu, jehož jediným útočištěm je "Podpůrný a vdovský fond". Toto členstvo, v němž jsou na př. i nejlepší členové operního sboru, končí svou dráhu divadelní ve šťastných případech mezi biletáři a biletářkami divadelními, lidmi beroucími jakýsi plat z milosti. (Herectvo podalo o tom memorandum ministerstvu školství a národní osvěty a žádalo, aby byla divadla postátněna.) Dlužno poukázat rovněž na to, že herectvo, jež tak nedostatečně placeno a o jehož budoucnost je tak málo postaráno, nemá dosud žádné účasti ve správě divadelní. Volba repertoáru, jeho postup, rozdílení úloh, přijímání nových členů, vše děje se bez jeho poradního hlasu. Nemá vůbec ve správě divadla účasti ani zastání.

Běží mimo to o naši tvorbu dramatickou a operní. Kterákoli společnost nebo kterékoli družstvo, jež dostane divadlo ve svou zprávu, přihlíží u každé nové práce, kterou přijímá, především také k její hodnotě pokladniční, k tomu, jaká naděje pokladního zisku z ní plyne či neplyne tvůrčí myšlenka, původnost, síla, to vše může rozhodovat, neobyčejnost myšlenky, tvůrčí odvaha pokusná stávají se přímo překážkou, o kterou se přijetí díla, aby bylo na divadle provedeno, rozbíjí.

Příklady několikráte veřejně probírané jsou známy dostatečně. Úzkostlivost soukromého podnikatele lze si vysvětliti, ale rovněž je patrno, že se za ní naší domácí tvorbě dramatické a operní nemůže dařit tak, aby to bylo vzpruhou pro původní a smělou tvořivost.

Bylo by lze vzpomenouti ještě mnohých a mnohých chyb, jež se správ družstevních a společnostních vyvíjejí: protekční soustava, nadržování příslušníkům elitních vrstev společenských, kulturní vlažnost a netečnost, malá všímavost ke všelikým proudům pokrokovým a reformním. Kolem divadla rodil se nový svět s novými řády a divadlo o tom nevědělo, vyhledávalo stále se zálibou jen kusy starých názorů a způsobu, míjelo tvorbu řešenou novými myšlenkami a novými touhami.

Aby však Národní divadlo jakožto zemské mohlo řádně plnit svůj úkol národní, sociální a umělecký, musí mít k své práci nezbytně budovy dvě, operní a činoherní. To je od let obecně uznáváno a dokazováno. V jediném divadle oba ty druhy se tísní, překážejí si vespolek, utlačují se tak, jež se nemůže však s dostatek zaměstnat, aby své síly skutečně projevilo. Zkoušky k jednotlivým představením nemohou se konat v tom počtu, ve kterém by toho věc žádala, hraje se často po jediné zkoušce jevištní, ano, stává se, že se musí premiéra obejít bez ní, a umělecká úroveň provedení tak rok od roku klesá, místo aby ve shodě se scénickými pokroky zahraničním stoupala; hercům, kteří jsou stíháni kritikou, odnímá se tím všecka pravá chuť k práci. Divadlo, opatřené jedinou budovou, Nemůže arci také již proto učinit zadost veškerým požadavkům původní tvorby domácí ani svým povinnostem k dramatické tvorbě světové. Jsouc nuceno přidržet se nejskromnějšího výběru, může podávat jen repertoár chudý, odříkat se všech podniků, jež předpokládají rozsáhlejší přípravy, omílat znovu a znovu staré obehrané kusy, pomíjet a odmítat značné číslo vynikajících děl českých i cizích. S tou dvojitostí divadla souvisí z valné části také zvyšování vstupného: náklad na dvojí těleso výkonné je tak ohromný, že se tím ceny míst vlastně už samy sebou zdvojnásobují. Na ceny lidové nelze při tom prostě pomysliti. Proto je životní podmínkou pro činnost Národního divadla jakožto divadla zemského, aby mu byla vystavěna druhá velká moderní budova divadelní, a nežli k tomu dojde, aby zatím mohlo užívat druhého divadla zemského.

Toto druhé divadlo zemské, vyhrazené teprve od května r. 1882 hrám výlučně německým, stalo se zřízením Nového divadla německého pouhou budovou pobočnou a výpomocnou, klesalo ponenáhlu ve svém významu a není tomu dávno, kdy se ho užívalo hlavně jen k účelům kinematografickým. Správa Nového divadla německého dává v něm hráti třikrát, čtyřikrát týdně, toliko aby si tím udržovala zemský příspěvek roční, a není v repertoáru nikterak vyběravá, připouští na jeviště zemského divadla věci tak nízké úrovně jako Modrou myšku. Nelze tedy tvrdit, že by toto zemské divadlo v německých rukou bylo zemi k ozdobě, spíše naopak. A jisto jest, že pro německou tvorbu dramatickou i pro rozkvět německého herectví stalo se dnes již zbytečným. Stačí, bude-li Novému divadlu německému dále vyplácen příspěvek, určený dnes Německému divadlu zemskému.

Z těchto všech důvodů tedy podepsaní podávají tento

České zemské a Národní divadlo v Praze, jakož i německé zemské divadlo jsou ústavy státní a přejímají se do státní správy.

Vláda se zmocňuje:

a) aby dosavadní smlouvy nájemné s podnikateli obou divadel prohlásila za zrušené;

b) aby německé zemské divadlo přeměnila v divadlo české k účelům činoherním;

c) aby personál českého zemského a Národního divadla převzala do služeb státních;

d) aby upravila způsob státní správy v obou divadlech;

e) aby do rozpočtu zařadila příslušnou položku na přestavbu dosavadního německého divadla zemského a na udržování i provozování obou divadel.

Ministru školství a národní osvěty a ministru financí se ukládá, aby provedli tento zákon.

Zákon tento nabývá účinnosti vyhlášením.

Osnova budiž přikázána výborům kulturnímu a právnímu.