Rakouská ústava
dodnes platná zaručuje všeobecná subjektivní
práva státních občanů. Mezi
nimi je náboženská svoboda; čl. 14.
základního zákona státního
praví, že požívání práv
občanských a politických nezávisí
na vyznání víry. Čl. 3. toho zákona
zní: Všichni občané státní
mohou rovnou měrou veřejných úřadů
dojíti. Má tedy každý státní
občan, ať přísluší k některé
konfesi či k žádné, právo, aby
požíval nezkráceně všech práv
občanských, tedy i práva, aby byl veřejným
úředníkem jakéhokoli oboru. Zákony
speciální
vydané pro určitá odvětví správy
státní musí odpovídat zásadám
vysloveným v onom základním zákoně;
nemohou ustanovovat nic, co by mu odporovalo.
Toho principu školní
zákon liberální z r. 1869 dbal. Zákon
ze 14. května 1869 ustanovuje v § 48.: "Služba
na školách veřejných jest úřadem
veřejným, jehož dosáhnouti může
bez rozdílu každý státní občan,
nehledíc k vyznání náboženskému.
Aby kdo mohl za učitele být ustanoven, potřebí,
aby byl rakouským občanem státním
a prokázal, že je k tomu úřadu náležitě
způsobilý.
- Vyloučeni z úřadu učitelského
jsou ti, kteří byvše odsouzeni od soudu trestního,
nemohou do obecního zastupitelstva voleni býti."
Do obecního zastupitelstva
z důvodu trestního nemohou být voleni. "kdo
právoplatným rozsudkem soudu trestního odsouzeni
byli pro takový zločin, přečin nebo
přestupek, pro který podle platných ustanovení
nastává ztráta práva volebního
do obcí."
Učitelem tedy nemůže
být, kdo neprokázal náležité
způsobilosti, kdo nemůže být zvolen
do obecního zastupitelstva, a konečně, při
kom by se shledala nějaká důležitá
vada mravní, jak ustanovuje § 50. cit. zákona
škol.
Jak bylo za toho stavu
vyučováno náboženství? "Vyučování
náboženství opatřovat přísluší
úřadům církevním. Nebylo-li
by v některém místě duchovního,
který by pravidelně mohl náboženství
vyučovat, může být městský
učitel přinucen úřadem školním,
aby byl nápomocen při tomto vyučování
dítek k jeho vyznání náležejících."
(§ 5. ř. z. z 2./5. 1869). Ty případy
byly a jsou výjimkou. Shledáváme se s nimi
zejména na vesnicích.
Učitelé vyučující náboženství
nemívali vždy zkoušky z náboženství.
V prvním statutu pro učitelské ústavy
nebylo náboženství vyučovacím
předmětem a při maturitě se nezkoušelo.
Teprve od roku 1874 bylo vyučováno na učitelských
ústavech náboženství obligátně.
Učitelé konají, jak známo, po dvouleté
praxi zkoušku způsobilosti učitelské.
Mezi jejími předměty až do r. 1886,
náboženství nebylo. Tomu, kdo chtěl
vykonat také zkoušku z náboženství,
se její výsledek zvlášť zapsal,
ale povinná nebyla, a všichni učitelé
jí nepodnikali. Všichni učitelé, správci
škol jednotřídních, řídící
učitelé na obecných školách a
ředitelé na měšťanských
školách nabývali míst bez zřetele,
ke které konfesi se hlásili a měli-li zkoušku
z náboženství svého vyznání.
To bylo do roku 1883,
kdy říšská rada usnesla novelu k zákonu
školnímu, jež uložila pro správce
školy vždy určitou konfesi.
Zákon z 2./5. 1883
vypouští z cit. § 48. slova "nehledě
k vyznání náboženskému",
tak že zní: "Služba na školách
veřejných je úřadem veřejným,
jehož dosáhnouti může bez rozdílu
každý státní občan, který
vykáže způsobilost svou k němu způsobem
zákonným". Potom se připojuje odstavec
znění docela nového: "Za odpovědného
správce školního může ustanoven
býti jen takový učitel, který také
prokáže, že má způsobilost
vyučovati náboženství toho vyznání,
ke kterému přináleží většina
žáků té školy, a to podle průměru
pěti ročníků předchozích.
Při vyšetřování tohoto průměru
žákové evangeličtí vesměs
buďte kladeni za příslušníky jednoho
a téhož vyznání. Správa školní
povinna
jest účastnit se v dohlídce nad mládeží
školní při cvičení náboženském
řádně vytknutém prostřednictvím
učitelů příslušného vyznání
náboženského." Odstavec o vyloučení
z úřadu učitelského následkem
odsouzení soudem trestním, zůstává.
Novela tedy určila,
že při ustanovování správce školy
(řídícího učitele, ředitele)
se má žádat způsobilost vyučovati
náboženství toho vyznání, ke
kterému patří většina žactva.
To znamená, že na školách s většinou
žáků katolických potřebuje kompetent
zkoušky z náboženství
katolického, v jiných případech evangelického
nebo židovského. Aby kdo měl způsobilost
vyučovati náboženství, k tomu nestačí
určená zkouška. Ministerský doprovod
k novele (z 8. června 1883) to vykládá: "Průkaz
o způsobilosti k vyučování náboženství
podá se
vysvědčením o způsobilosti učitelské,
při čemž se předpokládá,
že kandidát místa správce školy
po nabytí vysvědčení způsobilosti
vyznání svého nezměnil." Vyžaduje
se tedy ne zkouška, ale konfese. To je porušení
základního zákona státního
o nabývání úřadů, a
jediný případ, kdy rakouský zákon
žádá k zastávání veřejného
úřadu laického určitou konfesi.
Způsobilost vyučovati
náboženství a konfese nezůstala podmínkou
jen k ustanovení na místo správce školy.
Ministerské nařízení z 29. září
1905, zvané školní řád, klade
ten požadavek i jiným učitelům. Praví
v §u 112.: "Na obecných školách,
kde několik vyznání je zastoupeno, zemský
školní úřad může k návrhu
okresního úřadu školního, je-li
toho potřeba k zabezpečení náboženského
vyučování té neb oné konfesionální
menšiny,
před rozepsáním konkursu určit, že
učitelská osoba, která bude ustanovena, náležeti
musí k náboženskému vyznání
této menšiny, a že má prokázati
způsobilost výpomocně vyučovat příslušnému
náboženství."
Jiné ministerské
nařízeni (z 31. července 1886) nespokojuje
se zkouškou k vyučování náboženství
u správců škol a učitelů, kteří
by měli vyučovat výpomocně náboženství,
nýbrž určuje: "Všem kandidátům
(konajícím zkoušku učitelské
způsobilosti) jest vykonati zvláštní
ústní zkoušku o způsobilosti k výpomocnému
vyučování náboženství
svého vyznáni." Podle něho žádají
školní úřady od učitelů,
kteří vystoupili z katolické církve
a přihlásili se ke starokatolictví, způsobilost
učiti náboženství jejich vyznání,
ač ti učitelé nemají příležitosti,
aby jí mohli nabýt.
Těžká
bezpráví zakoušejí učitelé
bez vyznání. Učitelé L. Pelikán
a R. Laube vystoupili z církve katolické a nepřihlásili
se k žádné jiné společnosti náboženské.
Tím prý pozbyli platnosti známky z náboženství
na jejich vysvědčeních a tím prý
pozbyli způsobilosti, aby byli dále učiteli;
byli proto ze služby školní propuštěni.
Zákonná změna
z roku 1883 a hlavně ministerská nařízení
a prakse školních úřadů vedly
k tomu, že správci škol mohou být jen
lidé určitého vyznání a také
ostatní místa učitelská mohou být
rozpisována jen pro učitele jistých, státem
uznaných vyznání. Způsobilost k úřadu
učitelskému řídí se podle konfese.
Mohou být znamenití učitelé stojící
mimo tyto konfese, jejichž působení vychovatelské
a vyučovatelské by prospělo vzdělání
mladých pokolení
měrou mimořádnou, ale ti se toho díla
účastnit nemohou. Připojený zákon
je návrat k čl. 3. základního zákona
státního o obecných právech státních
občanů, že všichni občané
státní mohou rovnou měrou veřejných
úřadů dojíti.
Školský výbor navrhuje:
Národní shromáždění
račiž přijmout připojenou osnovu zákona.
Služba na školách
veřejných jest úřadem veřejným,
jehož dosáhnouti může bez rozdílu
každý státní občan, nehledě
k tomu, zdali a ke kterému vyznání přísluší,
prokáže-li k úřadu tomu náležitou
způsobilost.
Vyloučeni z úřadu
učitelského jsou ti, kteří odsouzením
soudu trestního jsou vyloučeni z volitelnosti do
zastupitelstva obecního.
Ministru školství
a národní osvěty se ukládá,
aby tento zákon provedl.