Po státním převratu dne 28. října
1918 byly přerušeny náhle veškeré
styky s centrálními úřady vídeňskými
a nastala také značná hospodářská
porucha tím, že obecenstvo přestalo vkládati
peníze na složenky vídenské poštovní
spořitelny a platy potřebné konalo buď
přímo nebo peněžními dopisy.
Tím se stalo, že se octly státní finance
a hlavně poštovní úřady ve velikých
peněžních nesnázích, poněvadž
nebylo dostatek hotových peněz k výplatě
poštovních a platebních poukázek, které
se u poštovních úřadů nahromadily
a to tím více, ježto majitelé vídenských
kont ve vídeňské poštovní spořitelně
svá konta vypovídali.
Aby mohly býti tyto poukázané, do milionů
jdoucí částky vyplaceny, byla nucena poštovní
správa vypůjčiti si potřebný
peníz u různých bank a platiti za to dosti
značný úrok.
Tento důvod a pak snaha po odpoutání se od
poštovní spořitelny vídeňské
přiměly poštovní správu, že
se odhodlala ihned zříditi vlastní československý
šekový úřad.
Povolavši několik českých úředníků
od vídeňské poštovní spořitelny
jako instruktory a potřebný počet pomocných
sil, zahájila poštovní spořitelna za
velmi svízelné situace předběžné
práce a počala již 20. listopadu 1918 svoji
činnost.
Vývoj poštovní spořitelny, která
vykonala přípravné práce za 14 dní,
kdežto vídenská spořitelna potřebovala
k nim celý rok, byl překvapující a
rázem přivedl novou hybnost do celé manipulace
poštovně-pepěžní a tak i veřejné
a možno právem říci, že měl
velký vliv na práce spojené s poslední
úpravou valutovou, ba že bez vlastní poštovní
spořitelny by byla tato úprava s velkými
potížemi spojena.
Rozmach české poštovní spořitelny
byl hned od počátku značný, tak že
již v prvních týdnech své působnosti
musila zaměstnávati na 700 pracovních sil,
avšak práce její tísněna byla
všemi možnými nedostatky. Úředníci
musili pracovati bez nejnutnějšího zařízeni
při stolech vypůjčených z jedné
pivovarské zahrady a v místnostech, velikosti její
neodpovídajících. Pro poštovní
spořitelnu bylo třeba prostorných místností,
které nemohla pro malé porozumění
dotyčných faktorů nikde nalézti. Z
počátku dostalo se ji útulku v chlapecké
škole u sv. Jindřicha, která se již za
měsíc ukázala nedostatečnou a musilo
být úřadováno i na chodbách.
Vzrůst agendy přímo volal po nutném
rozšíření a poněvadž nebylo
možno obdržeti druhou školní budovu u sv.
Jindřicha, která by se pro své prostranné
síně byla nejlépe hodila, pátráno
bylo úsilovně po místnostech jiných.
V tu dobu vyklízelo vojsko reálku »Na Smetance«
a obecnou školu v Žižkově ulici a bylo tedy
žádáno, aby tyto budovy se dostaly poštovní
spořitelně, aby tak mohla úkolům na
ni kladeným dostáti. Ačkoliv bylo výslovně
uváděno, že bude těchto budov použito
pouze přechodně do začátku školního
roku 1919, přece pozvedli se proti dočasnému
zabírání těchto škol všichni
možní činitelé, žactvo zahájilo
stávku a začaté již adaptační
a instalační práce byly přerušeny,
takže musilo být od zamýšleného
přestěhování upuštěno.
Byl učiněn nový pokus, aby byla poštovní
spořitelna umístěna v reálce vršovické,
kterou rovněž vojsko na intervenci ministerstva pošt
a telegrafů vyklidilo. Avšak i zde narazil tento pokus
na odpor.
Poněvadž poměry u poštovní spořitelny
té doby byly již naprosto neudržitelny a poněvadž
by bylo tak značně decentrální umístění
tak vyhledáváného peněžního
ústavu jako je poštovní spořitelna,
velmi nevýhodné, vystěhovalo se ministerstvo
pošt a telegrafů z místností, které
prozatímně drželo v hlavní poštovní
budově v Praze a obsadilo vršovickou reálku,
postoupivši poštovní spořitelně
v hlavní poštovní budově tím
uprázdněné místnosti.
Tím bylo poštovní spořitelně
na okamžik pomoženo, avšak další její,
vzrůstem agendy vyvolávané, rozšíření
bylo v hlavní poštovní budově, která
již dávno nestačí umístěným
v ni oddělením, naprosto vyloučeno, poněvadž
by tím nutně byl býval ohrožen ostatní
poštovní, telegrafní a telefonní provoz.
Následek nedostačujících místností
přirozeně byl, že nemohlo býti přibráno
dosti sil ke zpracování stále rostoucí
agendy, čímž vznikaly nezpracované zbytky
a tím vznikaly různé nemilé příhody
v peněžním obratu.
Tato okolnost a přerušení veškerého
styku s poštovní spořitelnou vídeňskou
po 10. březnu 1999 a tím přivoděný
značný vzrůst vkladův u poštovní
spořitelny pražské byly by měly nezbytně
za následek, že by bylo nastalo zhroucení tak
trapně a svízelně vybudovaného našeho
mladého všeobecně prospěšného
peněžního ústavu, a proto odhodlala
se poštovní spořitelna, ač velmi nerada,
prozatímnímu preventivnímu opatření
v tom směru, že zatím omezila přijímání
spořitelních vkladů pouze na svoje vlastní
složní lístky, doufajíc, že se
jí v krátké době přece nějak
podaří, získáním potřebných
místností vyhnouti se hrozící katastrofě.
Poštovní spořitelna počítala
při tom s brzkým získáním kláštera
u sv. Gabriely na Smíchově, který by jejím
účelům úplně vyhovoval. Poněvadž
však koupě tohoto objektu bude přece vyžadovati
ještě nějaké doby, pokusilo se ministerstvo
pošt a telegrafů znovu získati shora zmíněné
školy na Smetance, do nichž mělo být opět
nastěhováno vojsko, a dosáhlo toho konečně,
že jí školy tyto byly do 15. června 1919
dány k disposici. Hned, jak se potřebné formality
skončily, přestěhovala se poštovní
spořitelna do těchto škol a počne dnem
24. března 1919 úřadovati v plném
rozsahu, t. j. přijímati šekové vklady
jak na svoje složenky, tak i na složenky vídeňské
spořitelny, které tím budou moci býti
za jistých podmínek vypotřebovány,
ovšem pouze pro vklady pro poštovní spořitelnu
pražskou, poněvadž, jak shora uvedeno, veškerý
styk s poštovní spořitelnou vídeňskou
jest naprosto přerušen. Nelze ovšem zamlčeti,
že pražská poštovní spořitelna
připravuje se tím o značné příjmy,
jež získala za zaplacené již složenky
a tiskopisy vídeňská spořitelna -
leč ředitelství v zájmu rozvoje našeho
obchodu a průmyslu rádo přináší
tuto oběť.