Takřka současně s naší výpravou
na Těšínsko (23. ledna 1919) sáhly polské
úřady k nejostřejším opatřením
proti československým příslušníkům,
obývajícím na území státu
polského, berouce zejména rukojmí a internujíce
československé občany.
První zprávy o těchto protiprávních
opatřeních došly do Prahy koncem ledna t. r.
a byly zejména potvrzeny výpovědí
Dra Lochera, když po třídenním věznění
v Krakově, vrátil se přes Varšavu do
Prahy.
Vláda československá snažila se ihned,
ještě před uzavřením příměří
(3. února t. r.), aby ve smlouvě o příměří
bylo pamatováno na propuštění veškerých
našich internovaných příslušníků.
Snaha tato zůstala však bezvýsledna, poněvadž
polský velitel neměl k jednání v tomto
směru plné moci.
Ani po příměří nevedlo příslušné
jednání k cíli.
Teprve, když přijela mezidohodová komise do
Těšína (12. února t. r.), bylo možno
sjednati úmluvu ze dne 19. února t. r. o výměně
zajatců vojenských, jakož i vzájemném
vrácení civilních internovaných.
Dle této úmluvy došlo k výměně
civilních internovaných dne 23. února t.
r.; s naší strany přesně o 12. hodině
polední, jak ustanovovala smlouva ze dne 19. února,
se strany polské teprve o několik hodin později,
při čemž však přes 20 našich
příslušníků i na dále
bylo ponecháno v Krakově jako rukojmí.
Poněvadž veškeré protesty zůstaly
marny, a kromě toho šlo o to, zjistiti i přesný
počet našich příslušníků
v Polsku internovaných, obrátilo se ministerstvo
zahraničních věcí k rumunskému
zástupci v Krakově se žádostí,
aby navštívil zejména tábor internovaných
v Dembě u Krakova a všemožně hleděl
zmírniti jejich zlý osud.
Mezi tím však neustále bylo usilováno
o to, aby smíšená komise (2 členové
československé a 1 zástupce mezidohodové
mise v Těšíně) vypravila se do Haliče,
aby zjistila, kde se tam ještě nalézají
českoslovenští internovaní a provedla
jejich osvobození na místě samém.
Tato komise vypravila se posléze z Těšína
v polovici března t. r. a na její zakročení
byli posléze propuštěni naši internovaní,
kteří tam byli držáni proti znění
úmluvy ze dne 19. února t. r.
Dovoluji si podotknouti, že podrobné protokoly,sepsané
s internovanými, jednak ihned po jejich propuštění
23. a 24. února 1919, resp. později po jejich příjezdu
do Prahy, byly vesměs zaslány ministerstvu zahraničních
věcí v Paříži, za účelem
nejúčinnějšího a nejenergičtějšího
zakročení.