Zákonem o podílu zaměstnanců na zisku
podnikatelském rozřešena bude jedna z nejkřiklavějších
nesrovnalosti dosavadního společenského řádu
a hospodářského systému. Všechny
hodnoty, jimiž podmíněna jest existence společnosti,
vytváří jedině a výhradně
tvořivá práce dělníkova, o
jejíž výtěžek však dělí
se s ním nespravedlivým měřítkem
hojně osob, které k výtěžku buď
vůbec žádné zásluhy, nebo jen
málo zásluh připojily. Tento poměr
jest výsměchem logiky a přirozeného
práva a neblahým důsledkem tohoto systému
jest nepřirozené třídění
se společnosti na třídu otroků kapitálu
a početně slabší třídu
"silných jedinců" čili kapitalistických
velmožů. Charakteristickým zjevem dosavadního
poměru účasti na zisku podnikatelském
jest faktickým zjevem prokázaná okolnost,
že v oněch odvětvích průmyslových,
v nichž odměna dělníkova za práci
jest nejskrovnější, jest zbytek výtěžku
zaměstnavateli připadající nejvyšší.
To jest nejmarkantněji patrno zejména v průmyslu
textilním, u němž mzdy dělníků
zůstávají stále hluboko pod přijatelným
normálem, avšak zisky podnikatelů jdou do závratných
milionových částek. A jestliže v zoufalé
situaci dělnictvo si silou koalované vůle
vymůže třebas i nepatrné zvýšení
bídných mezd, podnikatel, aby se procento jeho zisku
ani v nejmenším neztenčilo, přesune
vynucené zvýšení mezd na konsumenty,
ačkoliv by částka jeho čistého
zisku bezpečně takové zatížení
snesla. Že tento nepoměr participace na čistém
zisku podniků vydražďoval ke konfliktům
namnoze se vší ostrostí vedeným mezi
zaměstnanými a zaměstnavatelem, dá
se snadno pochopiti a jest to také všeobecně
známo. A tu padají v úvahu nejen veliké
hospodářské škody, jež způsobují
oběma stranám, ale i ta okolnost, ze každý
takový pro zaměstnavatele prohraný spor zaplatiti
musilo konsumentstvo, neboť zaměstnavatel musí
míti svůj zisk, aby jeho kapitál rostl. Za
války se pak ukázalo, ze zaměstnavatelský
shon po zisku nezná hranic a ze k zvyšování
cen pro konsumenty dochází i tehdy, když nebyla
k tomu dána příčina zvýšením
dělnických mezd. A přece je tak snadno pochopitelné,
ze čím větší kapitál.
tím menším ziskem může se spokojiti,
a že není třeba, aby celek platil každou
snahu dělnictva po dosazení existenčního
minima, bez něhož fysická existence dělníků
je nemožná. Zákonem o zaručení
podílu dělnictva na čistém zisku podniku
zavede se tedy nejen spravedlivější rozdělení
výtěžku dělníkovy práce,
nýbrž umožní se také kontrola podnikatelských
zisků a tím také v příhodné
chvíli možnost rozhodovati, zda zamýšlený
přesun zvýšených nákladů
mzdových na spotřebitele jest zdůvodněn
a přípustný.
§ 1. Všechny výdělečné podniky,
ať jednotlivců či akciové, po živnostensku
provozované nebo pod živnostenský řád
náležící, pokud pravidelně zaměstnávají
více než 50 osob, jsou povinny přiřknouti
svým zaměstnancům podíl na čistém
zisku závodu. Z působnosti tohoto zákona
jsou vyňaty: Podniky státní a na vrub státní
provozované, podniky komunální, ústavy
humánní, podniky sloužící veřejné
dobročinnosti a kultuře.
§ 2. Podniky zprvu uvedené jsou povinny vésti
knihy, z nichž je zjevná účast kapitálu,
reservních fondů, počet dělnictva,
účet jeho mzdy, účet ztráty
a zisku, jakož i seznam zaměstnaného dělnictva
a doba jeho zaměstnání.
§ 3. Čistým ziskem rozumí se onen přebytek
z provozování podniku v kalendářním
roce plynoucí, který po 5% zúročeni
kapitálu. 2% dotaci reservnímu fondu, tantiemě
správní radě (pokud jde o podniky akciové)
vyplývá po krytí výdajů.
§ 4. Takto vyúčtovanou přebytkovou hodnotu
rozděliti jest na dva stejné díly. z nichž
jedna polovina náleží podnikateli, druhá
polovina v podniku zúčastněným zaměstnancům.
Všichni zaměstnanci v kalendářním
roce nepřetržitě zaměstnaní participují
rovným dílem na polovině jim náležejícího
čistého zisku závodu. Nemoc však nebude
za přerušení nepřetržitého
zaměstnání pokládána.
§ 5. Pro zjištění čistého
zisku jest podnikatel povinen předložiti každoročně,
nejdéle do 31. března, účetní
závěrku za uplynulý kalendářní
rok ve dvojím stejnopisu, jednu továrnímu
výboru dělnickému. jednu politickému
úřadu I. stolice s označením úhrnné
výše čistého zisku, kvotou, jež
na něho i dělnictvo připadá, jakož
i označením velikosti podílu zisku, jež
na jednoho zaměstnance připadá.
§ 6. Pro rozdílení zisku jest použíti těchto zásad:
a) K zakoupení podílů závodů, nebo k zesílení závodního kapitálu.
b) K doplnění starobní nebo invalidní renty zaměstnanců.
c) K stavbě obydlí zaměstnanců závodu, jejichž stavbu provede a vlastnictví postavených domků převezme stavební družstvo zaměstnanců podniku.
d) Podíl na čistém zisku, pokud ho nebylo použito k opatřením podle ustanovení odst. c), jest splatný k rukám dělníka, při úmrtí oprávněným pozůstalým, do 1 měsíce po opuštění závodu, stane-li se tak před skončením závěrky, měsíc po té.
f) Poskytovati zálohy na podíl čistého
zisku je nepřípustno. Ujednání dohody
o použití čistého zisku náleží
dělnickému výboru. O dohodě uložení
neb použití čistého zisku sepsati jest
každým způsobem protokol, jehož znění
nutno zaměstnanectvu ve známost uvésti.
§ 7. V závodech uložené podíly
zaměstnanců na čistém zisku musí
býti úrokovány touže hodnotou, jako
je kapitál podnikatelův nebo podíly akcionářů
či účastníků a náleží
jim přednostní právo v řízení
konkursním.
§ 8. Jest dbáti toho, aby zaměstnanectvu se
podle poměru jeho kapitálu dostalo zastoupení
ve správě podniku, a jest k tomu cíli, aby
zástupce zaměstnanců byl volen, vyžádati
si návrh u osoby neb osob dělnickým výborem.
§ 9. Zákon nabývá platnosti tři
měsíce po svém vyhlášení
a doba jeho platnosti stanovena jest do 31. prosince 1930.
Po stránce formální navrhujeme, aby návrh
přikázán byl sociálně -
politickému výboru, aby tam byl projednán.