Nařízením vlády ze dne 13. března
1919 č. 27. sb. z. a n. prodloužena byla platnost
zákona ze dne 10. prosince 1918 č. 63 sb. z. a n.
ve znění zákona ze dne 12. února 1919
č. 63 sb. z. a n. o podpore nezaměstnaných
až do konce března tohoto roku. Nemíním
rozebírati merita a účelnosti tohoto nařízení,
ale běží o otázku, byla-li vláda
kompetentní nařízením platnost uvedeného
zákona prodloužiti.
Vláda se odvolává v tomto nařízení
na všeobecný zmocňovací zákon
starého Rakouska ze dne 25. července 1917 č.
307 r. z. Byla-li by vláda podle tohoto zákona oprávněna
vydati takové nařízení, pak byla oprávněna
též hned zprvu zavésti podporování
nezaměstnaných nařízením. Bylo-li
však zavedeni podpor nezaměstnaných v prosinci
minulého roku provedeno zákonem, uznáno bylo
tím, že není vláda kompetentní
provésti takové opatření nařízením
podle zákona ze 24. července 1917 r. z. č.
907. Nekompetence tato byla nade vší pochybu projevena
tím, že první prodloužení se stalo
k návrhu vládnímu zákonem (z 12. února
1919 č. 63 sb. z. a n.). Tím více překvapuje,
že nyní druhé prodloužení zákona
o podpoře nezaměstnaných se v rozporu s tím,
co předcházelo, stalo nařízením.
Mimo tento uvedený případ stává
se, ze ve vládním nařízení
se vláda vůbec ani neodvolává na nějaký
zákon zmocňovací. U jiných nařízení
není vždy povzneseno nade vší pochybu,
ze nařízení nevybočuje z daného
zmocnění.
Vláda není primárním normotvorným
subjektem, jim jest pouze podle zmocnění vlastního
normového subjektu, dnes Národního shromáždění
za spolupůsobení presidenta republiky. Přísné
dodržování tohoto principu není jen
věci ústavnosti a práva, avšak což
jest důležitější - též
věcí politické odpovědnosti.
Podepsaní se proto táží:
1. Jak míní vláda odůvodniti, že
druhé prodloužení zákona o podpore nezaměstnaných
se stalo nařízením?
2. Jest vláda v budoucnu ochotna dbáti přísně
své kompetence při vydávání
nařízení?