1. Nařízením ministerstva financí
ze dne 25. února 1919 č. 84 sb. z. a nar. bylo stihání
trestních činů, uvedených v §
13. odst. 1. a 5. tohoto nařízení a nařízením
z 19. března 1919 čís. 141. sb. z. a n. stihání
trestních činů, uvedených v §§
12. a 14. tohoto nařízení přikázáno
řádným soudům.
Soudy však jsou oprávněny zkoumati platnost
vládních nařízení, a mohlo
by se proto státi, ze by některý soud neuznal
platnosti nařízení toho, a ze by pak odepřel
prováděti řízení trestní
v něm ustanovené.
Aby tato možnost byla vyloučena, předložila
vláda zákon, kterým příslušnost
soudní má býti rádně upravena.
Návrh zákona se poněkud odchyluje od vládní
předlohy, ale znění navržené
výborem jest určitější.
2. Ministr financi prohlásil ve schůzi výboru
finančního, že potřebuje k přípravám
pro daň ze jmění zákonného
ustanoveni o svědecké povinnosti osob, které
by mohly učiniti sděleni o způsobu uložení
nebo užiti jmění osob třetích.
Výbor shledává tuto povinnost svědeckou
velmi těžkou a neobvyklým obmezením
obchodního tajemství zejména u úředníků
peněžních ústavů, a jen mimořádné
poměry nynější a péče
o zdar velikého podniku o nápravu valuty přiměla
finační výbor k tomu, aby doporučil
Národnímu shromáždění
schváleni tohoto zákona.
3. Finanční výbor míní, že
ustanoveni obsažená v čl. 5. a 7. nařízení
vládního ze 6. března 1919 cis. l 13 sb.
z. a n. měla býti vydána ve formě
zákona a ze nejsou zahrnuta ve zmocnění uvedeném
v zákoně z 25. února 1919 cis. 84 sb. z.
a n. Obsah ustanoveni těch pokládá finanční
výbor za vhodný a nutný ku provedeni nápravy
naší valuty a proto je pojal do zákona.
Finanční výbor proto doporučuje, aby
Národní shromážděni návrh
zákona takto upravený schválilo.
Činy trestní uvedené v § 13. odst. 1.
a 5. nařízení ministerstva financí
z 25. února 1919 č. 86 sb. z. a n. a v §§
12. a 14. nařízení ministerstva financí
z 19. března 1919 čís. 141. sb. z. a n. buďtež
trestány řádnými soudy.
Tato pravomoc soudní vztahuje se na dobu ode dne účinnosti
nařízení ministerstva financi z 25. února
1919 č. 86 sb. z. a n. a z 19. března 1919 čís.
141. sb. z. a n.
Ministr financí jest oprávněn dáti
provésti soudně přísežné
výslechy svědecké, které uzná
za potřebné při provádění
nařízení vydaných dle zákona
z 25. února 1919 c. 84 sb. z. a n.
Výsledky ty budou prováděny dle pravidel
řízení nesporného a svědkem
nesmi být výpověď odepřena z
důvodů uvedených v § 321. zákona
z 1. srpna 1895 čís. 113 říš.
zák.
Svědek ani osoby uvedené v § 321. odstavec
1. c. ř. s. nemohou býti stíhány trestně,
disciplinárně nebo důchodkově, vyjde-li
z výpovědi svědecké, ze buď on
sám nebo osoby v § 321. odst. 1. c. ř. s. jmenované
se dopustily nějakého trestního činu.
Každý obyvatel Československé republiky
jest povinen do 14 dnů po účinnosti tohoto
zákona nabídnouti cizí valuty a cenné
papíry znějící na franky, libry šterlinků,
dolary, liry, holandské zlaté, bulharské
a rumunské lvy československé devisové
ústředně ke koupi za kurs, který ústředna
tato určí. Prokáže-li, že valuty
tyto zapůjčil Československé republice
dle zákona z 25. února 1919 č. 88. sb. z.
a n., jest od této nabídky osvobozen.
Ti, kdož mají pohledávky v cizině z
doby válečné i předválečné,
jsou povinni je ohlásit Československé devisové
ústředně do 8 dnů ode dne účinnosti
tohoto zákona anebo do 8 dnů po vzniku pohledávky.
Kdo nesplní povinnosti v tomto článku uložené,
bude trestán pokutou do 5000 korun anebo vězením
do jednoho roku senáty zřízenými dle
čl. III. § 5. čís. nařízení
ze 16. března 1917 č. 124. r. z. Valuty a pohledávky
v cizině mohou býti prohlášeny za propadlé
ve prospěch státu.
Provedení tohoto zákona ukládá se
ministrům financi a spravedlnosti.