K dotazu člena Národního shromáždění
Vincence Ševčíka a soudruhů stran nařízení
ministerstva školství a národní osvěty
o náboženských úkonech na školách
č. tisku 187 kladu si za čest zaslati předsednictvu
Národního shromážděni odpověď
ministra školství a národní osvěty,
do jehož kompetence dotaz spadá, aby s ní presidium
obvyklým způsobem naložilo:
Ministerstvo školství a národní osvěty,
zahajujíc činnost, uznalo za nejnaléhavější
povinnost svou nově upraviti otázku náboženských
cvičení (úkonů) na školách
v mezích platných zákonů, ježto
průběhem doby zavládly na tomto poli vinou
rakouských vlád nesnesitelné poměry,
ohrožující výchovné poslání
školy, a proto nařídilo výnosem z 25.
listopadu 1918 pod číslem 214., že účast
žáků při náboženských
úkonech (cvičeních) je dobrovolná
a ponechává se náboženskému citu
žáků, nebo vůli rodičů,
jakož i že dozor učitelstva při úkonech
těchto stává se dobrovolným.
Páni dotazovatelé, odporujíce výnosu
tomu, dovolávají se zákona z 25. května
1868, č. 48. ř. z. a ze dne 14. května 1869
č. 62 ř. z., jakož i definitivního řádu
školního a vyučovacího z 29. září
1905. Zákonitá ustanovení v dotaze uvedená
nejsou však citována úplně.
Tak § 2. zákona z 25. května 1868 neustanovuje
jen, že každé církvi, nebo společnosti
náboženské jest zůstaveno, aby opatřila
a řídila vyučování a cvičení
náboženství rozličných vyznavačů
víry ve školách obecných a středních
a aby k obojímu dohled měla, nýbrž určuje,
že se tak má díti bez újmy dohlédacího
práva státu, jemuž podle § 1. téhož
zákona přísluší nejvyšší
řízení veškerého vyučování
a vychovávání a dohlížení
k němu.
Z toho přesného ustanovení nesporně
vyplývá právo a povinnost státu, to
jest podle § 9. téhož zákona min. školství
a národní osvěty, aby řídilo
i výchovu náboženskou, nebo, je-li nutno, i
omezovalo volné rozhodování církví
o výchově náboženské, mluví-li
pro to vyšší zájmy státu, zejména
též zřetele pedagogické.
V § 5., odst. 5., zák. ze dne 14. května 1869
neustanovuje se jen, že to, co úřadové
církevní o vyučování náboženství
a cvičeních náboženských stanoví,
oznámeno býti má správci školy,
nýbrž dodává výslovně
dále: "Nařídilo-li by se něco,
co by se s obecným řádem školním
nesrovnávalo, nebudiž to, oznamováno".
I zde ukládá se úřadům školním
přímo, aby korigovaly ustanovení církví,
pokud se příčí obecnému řádu
škol, t. j. vůdčím zásadám
výchovy.
Kompetence ministerstva školství, vydati ono vynesení
o náboženských cvičeních, je
tedy plně odůvodněna.
Po stránce meritorní uvádí ministerstvo
tyto zásady, jež je k vydání výnosu
vedly:
Jako všechny úřady v republice pokládá
i ministerstvo školství za svou povinnost, hájiti
občanských svobod všech příslušníků
státu - ať jsou to žáci, ať rodiče,
ať učitelé. Už čl. 14. zákl.
zákona státního z 21. prosince 1867, č.
142 ř. z. ustanovil, že "úplná
svoboda víry a svědomí každému
jest pojištěna," a že "nikdo nemůže
býti přidržován k nějakým
výkonům církevním, anebo k účasti
v nějaké slavnosti církevní.
Dávaly-li rakouské úřady těmto
slavnostním větám výklad čím
dále, tím užší, omezovaly-li jejich
platnost a osekávaly-li občanské svobody,
a to výlučně ve prospěch jediné
církve, neplyne z toho, že úřady republikánské
měly by jich v tom následovati. Naopak jest povinností
jejich, aby na dobu, než zákonodárné
sbory v republice vypracují nové zákony o
svobodách občanských i nové zákony
školské, aspoň v mezích dosavadních
zákonů zrušily všecka starší
neudržitelná nařízení rakouských
vlád, pokud omezují občanské svobody
a vědomě skřivují smysl a ducha základních
zákonů státních.
Mezi tato nařízení náleží
též definitivní řád školní
a vyučovací z 29. září 1905.
Není zákonem, nýbrž pouhým nařízením
ministerským a může tedy býti kdykoliv
ministerstvem školství změněn.
Mimo zřetel k ochraně občanských svobod
rozhodují však zejména zájmy pedagogické.
Správě vyučovací i vší
veřejnosti jest známo, že se značná
část občanů i při své
matriční příslušnosti k církvi
celým životním názorem a přesvědčením
s církevním náboženstvím rozešla
a setrvávala ve svazku církevním z největší
části jen proto, že k tomu nucena byla svým
postavením úředním, sociálním
a pod.
Známo jest, že je dnes mnoho i takových rodin,
kde rodiče jsou bezkonfesijní nebo přísluší
konfesi státem neuznané, ale jež přece
byly rakouskými vládami nuceny, děti své
k určitému vyznání přihlašovati,
nebo jim dokonce politické úřady ze své
moci děti jejich určité církvi přikazovaly.
Děti takovýchto rodičů nutiti školou
k úkonům náboženským znamená
vždy, způsobovati nejvýš trapný
konflikt školy s rodinnou, a to ve věcech tak jemných,
jako je náboženský cit. Jestliže se výchově
školní dařiti může vůbec
jen za svorného spolupůsobení s otcovským
domem, je patrno, jak nuceným účastenstvím
žactva při úkonech náboženských
byla výchovná práce školy vůbec
ohrožena.
Ministerstvo zajisté stejně, jako páni dotazovatelé,
si přeje, aby v našem státě žili
občané v pravém křesťanském
duchu mravouky Kristovy, občané na výsost
poctiví a věrní, aby zachovávali republiku
a dbali jejího rozkvětu. Jest však přesvědčeno,
že k těmto vlastnostem nelze občany vychovávati
násilím, ani nařízenými úkony
vnějšími, jež nahrazovati by měly
ducha výchovy. Dělo-li se tak soustavně za
vlád rakouských, vláda republiky jich v této
metodě následovati nehodlá. Správa
školská jest přesvědčena, že
právě náboženství je půda,
na níž třeba dbáti naprosté svobody
a beznásilnosti, že náboženské
úkony nucené, nařizované náboženský
cit žactva spíše podrývají, než-li
upevňují. Je přesvědčeno, že
uvolnivši žactvo, rodiče i učitelé
po této stránce, jednalo v duchu svobodné
republiky a prospělo jen zvroucnění náboženské
výchovy, vedeno heslem Jana Amose Komenského: sponte
fluant vires, absit violentia rebus.